Volební systém první republiky

0:00
/
0:00

V Historických obzorech vás čeká malé ohlédnutí za politickým a volebním systémem první republiky. Zajímá vás, co to byly přísně vázané kandidátní listiny nebo kdo za první republiky neměl volební právo? Co se na volebním systému první republiky nejčastěji kritizovalo? O tom všem si Martina Lustigová povídala s politologem Oskarem Krejčím.

Politická strana dnes pro vstup do Sněmovny potřebuje překročit pětiprocentní hranici. Existovalo nějaké kvórum i za první republiky?

"Tohle za první republiky neexistovalo. Kvórum se zavádí proto, že se předpokládá, že poměrný systém vede ke koaliční vládě, zatímco většinový systém vede k jednobarevné vládě, přičemž když je v Poslanecké sněmovně příliš mnoho stran, obtížně se koalice sestavuje. Také je pravda, že za první republiky, kdy kvórum neexistovalo, se vlády otřásaly. Bylo rozhodně víc vlád než voleb. Ale zpětně řečeno, režim byl zcela stabilní - to znamená, že nezáleželo na tom, jestli se měnily vlády, důležité je, jestli byl režim stabilní. A režim stabilní byl. A když se podíváte na složení těch vlád, tak vidíte, že kromě několika úřednických se vlády skládaly pořád ze stejných stran, strany měly dokonce propachtována jednotlivá ministerstva. Takže škatulata se hýbala, ale ministři v podstatě zůstávali."

Za první republiky si volič vybíral z přísně vázaných kandidátních listin. Co to vlastně znamenalo?

"O první republice se někdy hovoří jako o partokracii, jako o období partokracie. To znamená, když jste dostali kandidátní listinu politické strany, tak jste na ní nemohli zaškrtnout kandidáta, který vám byl nejsympatičtější. Neměli jste možnost tzv. preferenčního hlasování. To všechno stanoví zákon - například když se sedm procent voličů rozhodne, že zaškrtne jednoho a téhož člověka, tak se automaticky posouvá na přední místo. A když z té kandidátní listiny postupuje do parlamentu třeba jenom pět, tak ten, který dostal těch sedm procent a je třeba na dvacátém místě, je najednou první, za předpokladu, že někdo nedostal preferenčních hlasů víc. To za první republiky nebylo."

Další odlišností byly prvorepublikové reversy poslanců. Kandidát se zříkal mandátu v případě, že se zpronevěřil straně a jejímu programu...

"Všimněte si, že v ústavě je dnes napsáno, že poslanec se řídí pouze svým svědomím, což má často za následek (v poslední době ne tak často, jako, řekněme, před deseti lety), že poslanci běžně mění stranický dres během volebního období, utíkají ze stranického klubu, hlasují proti vlastní straně. A tomu nemůže nikdo zabránit, protože z ústavního hlediska mají právo řídit se svým svědomím a jsou neodvolatelní. Za první republiky se to řešilo tím, že odevzdal straně toto čestné prohlášení a strana ho mohla ve vazbě na volební soud nechat odvolat - v případě, že se straně zpronevěřil."

Za první republiky bylo volební právo přiznáno ženám. Kdo ale naopak volit nemohl?

"Tady byly vybrané skupiny, u kterých se předpokládalo, že by se neměly do stranické politiky, do stranických šarvátek plést. A byli to hlavně příslušníci branně-bezpečnostních sborů."

Mělo toto vyloučení příslušníků branné moci nějaký význam? Co k tomu vůbec vedlo?

"To je, myslím, součást vývoje volebního práva. Vždycky tu byla obava, že když se branně-bezpečnostní složky příliš pletou do politiky, tak jsou schopny potom politiku řídit, zatímco v liberálních demokraciích by měly být podřízeny civilnímu rozhodování. Praxe ale ukazuje, že v tomhle zásadní problém není, že když povolíte volební právo vojákům, tak například vliv důstojníka na volební rozhodování vojína je menší, než se předpokládalo."

Za první republiky, na rozdíl od dnešní doby, také existovala povinnost chodit k volbám. Dalo se to nějak vymáhat? A existovaly vůbec nějaké tresty za nesplnění této povinnosti?

"Volební povinnost má svou tradici, je to rakouská tradice. Ale je to taková povinnost, kde neexistuje stanovená sankce za její neplnění. To znamená: vy jste měli volební povinnost, ale nemuseli jste jít k volbám, nikdo vás za to potrestat nemohl. Je to spíš takový mravně-zákonný impuls, který je nevymahatelný."

Politický a volební systém první republiky našel už ve své době řadu kritiků. Co hlavně bylo tehdy kritizováno?

"Běžně se kritizovala partokracie. A upřímně řečeno, i já se domnívám, že takové ty partokratické deformace měly velký vliv na nárůst vlivu fašismu, jak u nás, tak v Německu. To je problém, se kterým si dodnes volební systémy nevědí rady. Mimochodem, existuje překrásná esej Edvarda Beneše, kterou psal ještě za Rakouska. Je o politickém stranictví. Beneš neuvěřitelně hezky a nesmírně ostře kritizuje stranické sobectví. Pokládal politické strany za nutné zlo demokracie. První fašistické organizace u nás byly spojeny s kampaní proti vázaným listinám, to byla další velká slabost. A samozřejmě taková ta uzavřenost politických elit těch pěti hradních stran byla také předzvěstí krize. Krizových momentů v demokracii první republiky bylo hodně. A samozřejmě - to je logika politiky - rozhodně to nebyly ty krizové momenty, se kterými se počítalo. Úplnou samozřejmostí bylo, že se postupně nejen objevila v parlamentu reprezentace německé menšiny, ale dostala se i do vlády. Ovšem nárůst fašismu a řekněme, rozpory slovensko-české, se kterými nepočítal ani volební systém, ani systém politický obecně, potom vedly k rozpadu první republiky."