Vorařství má v Čechách tisíciletou tradici. Plavení vorů je teď na seznamu UNESCO
Vorařství patřilo v Čechách mezi uznávaná, ale i nebezpečná povolání. Starobylá tradice spojená se stavbou vorů a jejich plavením po řekách je zapsaná na seznamu UNESCO. Na vorech se plavili do Banátu i první čeští osadníci. Plavci měli své osady, hospody, zvyky i písničky.
Nadnárodní nominaci vorařství pod názvem Timber Rafting společně připravilo šest evropských států. Česko, Lotyšsko, Německo, Rakousko, Španělsko a Polsko.
První zmínky o voroplavbě na Vltavě jsou už z 11. století. O sto let později před Prahou vznikla osada Podskalí s velkým přístavem, kde se vory převazovaly a platilo se zde mýtné. Jízdu na vorech přiblížil začátkem 50. let režisér Václav Wasserman ve filmu Plavecký mariáš s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli.
Na vorech se do Banátu plavili i první osadníci
Vory v minulosti sloužily nejen k dopravě dřeva, ale i soli, medu, kamene, písku, uhlí a dalšího zboží a také lidí. Na voru například připluli do rumunského Banátu i první čeští osadníci. Jak uvedl Josef Kocman, autor knížky Vyprávění o Banátu, vory na ně čekaly poblíž Vídně.
„Dlouhé byly asi 24 metrů, a široké 8 až 10 metrů. Na každém voru se postavil barák, který byl rozdělený, a v každé polovině byla jedna rodina. Když se sešlo 30 rodin, to bylo 15 vorů, tak se vory svázaly, aby je bylo možné řídit. Na prvních byli zkušení voraři a pomalu pluli po Dunaji dolů."
Největší rozmach voroplavby nastal podle údajů spolku Vltavan v 18. a 19. století, vory tehdy měřily i přes 100 metrů. Podle nařízení Karla IV. nesměly být delší než 130 metrů. V Německu, kam čeští plavci plavili dříví, byly ještě delší, připomíná prezident spolku Vltavan Jaroslav Camplík.
"V Německu měly vory až 220 metrů. Jezdili ne jako u nás dva nebo tři dny, ale týden i déle. Ty náklady byly neuvěřitelné. Měli tam i sudy piva, protože voraři bez piva to nešlo. A měli tam zásoby masa, jídla, chlebů."
Do vorařství pronikly i počeštěné německé výrazy. Propusti se například dodnes říká šlajsna.
Plavci měli své osady, hospody i písničky
Označení "vorař" však vzniklo až v 50. letech minulého století. Správně se členům posádky vorů říkalo plavci a vor se nazýval vorový pramen. Podél řek vznikaly plavecké osady a plavecké hospody. Když plavci někde večer přistáli, zazpívali si některou z desítek vorařských písní.
Konec voroplavby znamenaly velké přehrady. Se svým posledním vorem se Vltava rozloučila 12. září 1960. I když komerční plavba dřeva s výstavbou přehrad zanikla, tradice spojené s vorařským řemeslem se stále udržují. Podíl na tom mají vltavanské spolky v Praze, Davli, Štěchovicích a Purkarci.
Jednatel spolku Vltavan Purkarec Josef Nachlinger oceňuje, že tradice vorařství byla na seznam UNESCO zapsaná.
"Našim hlavním posláním je udržet povědomí o voroplavbě. Provozujeme muzeum a děláme různé akce pro děti, slavnosti a dětské dny. Když má někdo zájem, stavíme vorové tabule a vorový pramen i u nás v Purkarci. Určitě to zvýší povědomí laické veřejnosti a čekám větší zájem o voroplavbu a s tím spojené věci."
Právě díky živým tradicím zapsal Výbor UNESCO vorařství na seznam nehmotného kulturního dědictví. Ocenil, že se stále udržuje názvosloví, postupy prací, zvyky i vorařské kroje. Zpráva potěšila i Hynka Hladíka, plavebního ředitele Schwarzenberského plavebního kanálu, kde vorařské tradice také připomínají.
"Až desetkrát do roka jsme dělali ukázky plavení dříví, dnes je to tak šestkrát, osmkrát, jak na českém, tak na rakouském území. Naši plavci na Jeleních vrchách mají vestičky, košili, starý klobouk. Snažíme se do toho zapojit děti. Možná se o naše aktivity začnou lidé víc zajímat, a třeba někdo z nich přijde a bude pomáhat i v budoucnosti."
Vorařství je už osmou položkou České republiky na tomto seznamu UNESCO. V těchto dnech se tam dostala ještě například tradiční francouzská bageta, výroba kubánského rumu nebo slovinské včelařství.
