Výstava Jana Kubíčka v Erfurtu

V německém Erfurtu probíhá od začátku února do poloviny března výstava významného českého výtvarníka Jana Kubíčka (1927-2013). Jeho díla se vracejí k německému publiku, které oslovil už koncem 60. let.

Jan Kubíček, foto: Ursula Wenzel / art-jankubicek.cz

Jan Kubíček patří k zakladatelské generaci tzv. českých konkretistů, malířů a sochařů, kteří v 60. letech ve svých dílech začali používat prvky geometrické abstrakce – byli to Zdeněk Sýkora, Hugo Demartini, Karel Malich, Stanislav Kolíbal, Radek Kratina a další. Dnes tito umělci, z nichž většina už nežije, patří ke klasikům českého umění.

Galerie hlavního města Prahy loni v Městské knihovně uspořádala velkou retrospektivu díla Jana Kubíčka. Podobná retrospektiva v trochu menším rozsahu je nyní vystavena v Angermuseu v Erfurtu. O výstavě i o Kubíčkově životě jsme hovořili s jeho dcerou Kateřinou Zvelebilovou Kubíčkovou, která je autorkou webu art-jankubicek.cz.

Z čí iniciativy vznikla současná výstava v Erfurtu?

Loňskou retrospektivu v GHMP navštívil ředitel Angermusea, velmi se mu líbila a nabídl nám výstavu v Erfurtu. Kurátorem byl Hans-Peter Riese, což je osoba v Česku známá. V 60. letech pracoval jako zpravodaj německého rozhlasu v Praze a kromě toho byl kunsthistorikem a sběratelem umění. Seznámil se s Janem Kubíčkem a dalšími českými konkretisty a pomáhal jim prosadit se v Německu. První německá výstava Jana Kubíčka se konala v Koblenci v roce 1968. Tatínek tam navázal kontakty, které pak v době normalizace ustaly.

Výstava prací Jana Kubíčka v Erfurtu, foto: Ursula Wenzel / art-jankubicek.cz

Výstava Jan Kubíček: český konstruktivista v Angermuseu je o něco menší než ta pražská, je tam asi 80 výpůjček, práce na papíře i velká plátna, a to od českých i německých zapůjčitelů. Někteří němečtí sběratelé mají jeho díla už od 60. let. Řada těchto lidí také přišla na vernisáž. Erfurt je krásné historické město, ale modernímu umění přeje. Kromě Angermusea tam je Forum Konkrete Kunst, galerie, věnovaná abstraktnímu umění. Nachází se v klášteře nad městem. Mají tam dlouhodobé zápůjčky od umělců z celého světa. Jan Kubíček tam byl také zastoupen.

V poslední době bylo Kubíčkových výstav víc. Dá se to chápat jako splácení starého dluhu?

Asi to bude také tím, že Jan Kubíček zemřel a my jsme se ujali jeho odkazu. Chtěli jsme jeho dílo oživit, protože zdaleka nebylo celé ještě vystavené. Tatínek hodně pracoval, ale dík nepřízni osudu i své povaze málo vystavoval. Ukázalo se, že naše aktivita padla na úrodnou půdu německého zájmu.

Jak to bylo s výstavami Jana Kubíčka v 70. a 80. letech?

V době komunismu Jan Kubíček vystavoval naprosto minimálně, v podstatě jen fotografie. Částečně to bylo i proto, že se vášnivě věnoval svému umění. Výstavám, které stojí dost času a energie, nevěnoval takovou pozornost. Tvořil ve svém ateliéru a živil se ilustracemi dětských knih. Vystavovat začal až po sametové revoluci. První výstava se konala v roce 1992. Byla to retrospektiva v Brně, velmi vydařená. Uspořádal ji kunsthistorik Valoch, který se Kubíčkovi věnoval celá léta.

Jan Kubíček pocházel z Kolína. Kdy odešel do Prahy?

Jan Kubíček: Rozdělené kruhy, dvě dimenze (1988-97), zdroj: art-jankubicek.cz

Tatínek po gymnáziu chodil na grafickou školu a do Prahy dojížděl. V 50. letech studoval UMPRUM a AVU a v Praze začal bydlet, i když dost nuzně. Já jsem od malička vyrůstala v Praze a teprve později jsem se přestěhovala do našeho rodinného domu v Kolíně.

Jaký byl vztah Jana Kubíčka Ke Kolínu?

Určitě vřelý. Kolín hrál důležitou roli v létech jeho dozrávání, kdy si člověk ujasňuje vztah ke světu. V Kolíně byla inteligentní skupina mladých lidí, kteří se scházeli a hovořili o umění. Přestože tatínkovo dílo bylo geometrické, měl silný vztah k přírodě, hodně z ní čerpal. V mládí trávil hodně času v okolí Kolína, v polabských rovinách. Často jezdil vlakem z Prahy do Kolína a zpět. Vnímal krajinu z vlaku, mluvil o nedozírných dálavách, k nimž se jako kolmice tyčí olše a topoly. Určitě to zanechalo vliv v jeho díle. Kolín navštěvoval celý život, měl tam několik přátel. On v životě málo cestoval a do Kolína se vracel místo dovolené. Vždycky tam nacházel klid. V závěru života se do Kolína vrátil, ale to už byl nemocný. Vzali jsme si ho tam, abychom ho mohli mít blízko a starat se o něj.

Kde měl v Praze ateliér?

Jan Kubíček: Rozdělené kruhy a půlkruhy (1988-90), zdroj: art-jankubicek.cz

První ateliér měl v Purkyňově ulici v jednom dvoře. Dnes na tom místě stojí obchodní domy Máj a Quadrio. Kolem roku 1973 musel odejít, dům byl zbourán a začalo se tam stavět. Druhý ateliér získal na Kampě na Malé Straně. Byl to přízemní vlhký prostor, ale na krásném místě. Byl tam dvůr, kde se lidé scházeli, mělo to svou poezii. V roce 2002 přišly povodně. Ateliér jsme vyklízeli na poslední chvíli, většinu děl jsme zachránili. Rekonstrukce trvala dva roky, hodně při tom pomohla organizace ADRA. Pak jsme dílo nastěhovali zpět.

Když jsem byla malé dítě, tak v ateliéru v Purkyňově ulici tatínek trávil v kuse několik dní nebo třeba i týden. Později na Kampu odjížděl vždycky po obědě a pracoval dlouho do večera. Potom rád chodil do hospůdek, kde hovořil s přáteli nebo i s dalšími hosty. Jednou přišel a povídal: Dneska jsem seděl s Kemrem a krásně jsme si popovídali. To byl jeho život. Samozřejmě s věkem jeho pracovní tempo polevovalo.

Stýkal se s umělci své generace?

Tatínek nebyl člověkem, který chodil na nějaké sešlosti. Pokud si vzpomínám, dobře si rozuměl se Zdeňkem Sýkorou, a to přesto, že byli úplně odlišní. Říká se, že mezi nimi byla konkurence, ale není to pravda. Rozuměl si s Karlem Malichem, který byl také jemný a citlivý, bylo mezi nimi souznění. Ale Karel také příliš nechodil mezi lidi. Byli přátelé s Radkem Kratinou i s Hugem Demartinim, který se přestěhoval na Moravu, takže pak se už vídali málo. Měl také rád obyčejné lidi z Malé Strany, kteří bydleli v okolí jeho ateliéru.

Jaký byl Jan Kubíček jako člověk?

V rodině jsme tatínka vnímali jako umělce, který se naplno věnuje svému dílu. Všichni umělci asi rodinu berou trochu zkrátka. Umění pro něj bylo vším. Jeho povaha byla nelehká, ale když jsem četla jeho deníky, některé detaily a souvislosti mi došly později. Jak Kubíček byl uvnitř hodně jemný. Nebyl příliš praktický, nebyl obchodník, nedovedl organizovat výstavy. Určitě byl přísným otcem, ale vždycky tam byla láska a nezištnost. Víc než hmotné statky pro něj znamenaly vztahy a statky duševní.

Děkuji za rozhovor