Výstava starých slabikářů
Do ledna 2004 probíhá v Obecním domě v Praze výstava "Cestička do školy - Nejkrásnější české slabikáře", která - jak její název napovídá - je věnována nejkrásnějším učebnicím prvotního čtení a tradiční národní škole. Informuje Evelina Himalová.
Podle kurátorky Jarmily Schreiberové si expozice prý "neklade jiné cíle, než navodit atmosféru staré české školy, jak vznikala a fungovala od devadesátých let 19.století do padesátých let století následujícího. Chceme divákům přiblížit tehdejší způsob výuky a života, na který už jsme v dnešní uspěchané době zapomněli. Obecná škola byla váženou státní institucí, a kromě svého vzdělávacího poslání, se také podílela na vytváření moderní české společnosti. A stejně tak prezentací českých slabikářů, které zde máme, jsme chtěli ukázat jejich podíl na vzdělanosti a kulturnosti národa. A v neposlední řadě také naší snahou bylo, vyjádřit uznání nadšeným učitelům, kteří se věnovali výchově mládeže a její přípravě do života," uvedla kurátorka Jarmila Schreiberová a jako zajímavost dodala: "K takovým nejoblíbenějším patřil slabikář, který ilustroval Mikoláš Aleš; vyšel v roce 1898. Aleš chtěl, aby slabikář dýchal českým životem a láskou k vlasti, k rodině. To se mu také podařilo, a jeho slabikář se potom stal výzvou a vzorem pro celou řadu dalších výtvarníků, kteří do slabikáře vkládali to nejlepší ze svého umění, jako Kašpar, Kvěchová-Fischerová, či Artur Šajner."
Překvapením pro mnohé bude - což se lze na výstavě také dozvědět - třeba to, že po roce 1918 se v první republice na českých školách používalo k výuce 26 druhů slabikářů v celkem šesti jazycích - českém, slovenském, německém, rusínském, rumunském, a maďarském; všechny cizojazyčné byly koncipovány podle odlišných národnostních tradic a na základě různých výukových zásad a principů. Existovaly též slabikáře specializované, například pro slepé děti, hudební slabikáře, slabikáře pro pomocné školy, a další. A co je třeba ještě zdůraznit, že české slabikáře vynikaly jasností, jednoduchostí, přehledností, a vždycky se snažily o to, aby kromě výuky čtení a psaní, orientovaly děti i k mravní výchově, zakotvení dítěte v rodinném prostředí a v národní komunitě.
