Vzpomínky na 17. listopad - Michaela Swinkels-Nováková

Vedle desítek tisíc exulantů, kteří z tehdejšího Československa odešli na západ po srpnu 1968, patří do krajanské komunity i tisíce žen, které se tam v letech totality provdaly. Jednou z nich je i Michaela Swinkels - Nováková. Pouhý den po srpnové okupaci se provdala za svého holandského přítele a dnes její rodina žije v Belgii. Michaela Swinkels donedávna učila angličtinu na univerzitě, věnuje se ale i publicistice a literatuře. Nyní je šéfredaktorkou dvouměsíčníku pro zahraniční Čechy Nový Polygon. Milena Štráfeldová se jí zeptala, jak Češi v Holandsku prožívali rok 1989 a zejména listopadové události:

"Samozřejmě to byl jiný rok než léta předtím, protože už jsme tušili, že někde se něco děje a že už i v tehdejším Československu ty změny začaly být jasné. Sledovali jsme pochopitelně Chartu, změny, o které oni stáli, a podobně. To jsme se dozvídali z tisku i z televize. Dokonce Holanďani, kteří se nikdy příliš o Československo nezajímali, měli velký zájem a zvali nás také na různé sešlosti. Takže jsme byli poněkud informováni, ještě jsme ale netušili, že by to mohlo jít tak hrozně rychle. V létě jsme si říkali, že to jednou bude muset skončit... Proto to pro nás pak byl takový šok, samozřejmě příjemný šok, a to už jsme se od rádia a od televize nehnuli a sledovali jsme to přímo den po dni. Tak to byly zážitky z těch prvních dní.

Měli jste nějaké informace i přímo z Československa?

"Já jsem tam měla samozřejmě přátele, takže nějaké informace byly, i když byla ještě cenzura v dopisech. Měli jsme ale domluvené různé zkratky a tak dále a lidi se už míň báli. Měli jsme s nimi kontakt."

Znamenalo to potom první cesty do Československa, nebo jste měli už předtím možnost sem zajíždět?

"Já jsem měla možnost do Československa dojíždět, protože jsem si nechala československý pas. Byla jsem na Západě legálně, byla jsem tu provdaná, takže jsem do Československa jezdila. Děti jsme ale s sebou nebrali, protože děti se někdy daly používat i k vydírání. Čili moje dcery se poprvé podívaly do Československa až po převratu. A byla to taková smutná záležitost, protože zrovna zemřela maminka, takže poprvé jely do Československa na pohřeb. Samozřejmě se jim tam líbilo, mnoho toho ale nechápaly, byly ještě docela malé."

A do jaké míry změnil rok 1989 váš život?

"Především jsme začali do Československa jezdit víc, i když já už jsem tam pak neměla žádnou rodinu. Měli jsme tam ale přátele, se kterými jsem celá ta léta udržovala kontakt. Pro mne bylo hrozně důležité, aby se děti konečně o Československu něco dozvěděly. Už odmalička věděly, kdo je Havel, ráno vstávaly a volaly "Ať žije Havel", učily se i česky. To jim bohužel dlouho nevydrželo. Pořád tam ale dvakrát, třikrát do roka jezdíme."

A co pro vás znamená těch dvacet let po listopadu?

"Je to pochopitelně spokojenost s tím, že demokracie přeci jenom jakžtakž funguje, protože nikde není ideální. Trošku je to zklamání kvůli různým aférám, když si to ale člověk porovná s aférami tady, tak to není úplně nejhorší. Já už tu žiji jednačtyřicet let, tak jsme zvyklí na to, že se takové věci dějí. Češi ale ještě nemají ten zážitek tak dlouho, tak se hrozně zlobí na převrat. Mysleli si, že všechno bude ideální, ale ono to tak není. Myslím, že lidi, kteří věřili, že bude naprostá svoboda, že si budou všichni rovní a tak dále, můžou být zklamaní."