Z Česka v letech 1948 a 1968 emigrovaly desítky tisíc lidí židovského původu

Dvěma velkým emigračním vlnám z let 1948 a 1968 byla věnována konference o exilu, kterou letos v září na Univerzitě Karlově v Praze uspořádal Mezinárodní koordinační výbor zahraničních Čechů. Mezi až dvěma sty tisíci lidí, kteří z bývalého Československa odešli do exilu, byli i Židé. Jak ale na konferenci vysvětlil publicista Petr Brod, židovská emigrace v sobě skrývá řadu paradoxů. Více už Milena Štráfeldová v dnešní krajanské rubrice:

Petr Brod

Psát slovo Žid s velkým nebo malým písmenem? A je židovská emigrace z Československa po 2. světové válce skutečnou emigrací nebo naopak reemigrací? Alijou, tedy návratem, jak říkají sami Židé. - Takové otázky naznačil Petr Brod hned v úvodu své přednášky o cestě českých Židů do exilu. V jejich kontextu je totiž podle něj třeba o židovské emigraci uvažovat.

2. světová válka měla pro Židy v českých zemích skutečně tragické následky. Během holocaustu jich zahynulo na osmdesát tisíc, z koncentračních táborů nebo z emigrace se vrátilo kolem čtyřiceti tisíc. V prvních letech po válce a zejména v roce 1948 se však rozhodli odejít z Československa znovu:

"Z těchto čtyřiceti tisíc lidí přibližně polovina odešla v souvislosti se vznikem státu Izrael, nejprve do Palestiny a potom po květnu 1948 do Izraele,"

uvedl Petr Brod. Cestu do Izraele však Židé v souladu se svou tradicí nevnímali jako emigraci, ale jako návrat do původní vlasti. Po dvou tisíciletích diaspory vznikal v Izraeli stát, kde neměli být jen druhořadými občany. Byli odhodláni za jeho samostatnost i bojovat. Tak z Československa odešli i příslušníci tzv. Československé brigády:

"To byli muži ve vojenském věku, kteří prošli výcvikem v Československé armádě. Řada z nich byli veteráni Svobodovy armády nebo Československé armády na Západě, kteří se zformovali ve vojenskou jednotku. Původně se očekávalo, že tato československá jednotka zasáhne přímo do bojů, které mezitím vypukly v rámci tzv. izraelské války za nezávislost. Izraelské velení ale rozhodlo jinak a rozptýlilo její příslušníky do jiných izraelských jednotek."

Ne všichni emigranti se židovskými kořeny se však rozhodli odejít do Izraele. Známí politici, spisovatelé, novináři, umělci i podnikatelé odcházeli po únoru 1948 na Západ. Znepokojoval je vývoj v Československu po komunistickém puči a zejména nárůst antisemitismu v období procesů s Rudolfem Slánským a dalšími vysokými funkcionáři režimu. Mezi exulanty byl například Karel Steinbach:

"Lékař, který se v New Yorku stal jedním z ohnisek krajanského života. Před válkou patřil k okruhu pátečníků, měl blízko k bratřím Čapkům atd. Ze spisovatelů bych se zmínil o Františku Listopadovi, který ještě žije v Lisabonu, nebo o Egonu Hostovském, který opustil svůj diplomatický post po únoru 1948 a žil později převážně ve Spojených státech. Jednou z nejvýznamnějších politických dynastií, která odešla do exilu v r. 1948, byla rodina Stránských. První politicky aktivní člen této rodiny Adolf Stránský, který byl spoluzakladatelem Lidové strany a Lidových novin, byl z židovské rodiny. Toto vědomí se v rodině Stránských vždycky udržovalo, i když se považují ne za Židy, ale za Čechy."

Petr Brod připomněl i osud Zdeňka Tomana, který původně pocházel z Podkarpatské Rusi:

"Za války působil v Londýně, byl taky zřejmě činný v aparátu londýnské exilové vlády. Po návratu z emigrace se stal šéfem čs. zahraniční rozvědky. Tím zůstal až do roku 1948, ale po převratu byl zatčen. Zdeňkovi Tomanovi se ale podařilo utéct a dostat na Západ. Nakonec se dostal do Venezuely, kde se stal významným podnikatelem. Později svoje hospodářské aktivity rozšířil taky na Spojené státy a stal se významným dárcem peněžních fondů pro izraelské instituce, zvláště pro Univerzitu Davida Ben Guriona v Beershebě, která dodnes ctí jeho památku."

Zvláštní kapitolou v židovské poválečné emigraci byli lidé, kteří se rozhodli odejít z Československa mimo hlavní emigrační směry. Odcházeli do Německa nebo dokonce do Sovětského svazu:

"Mám na mysli převážně německy mluvící židovské intelektuály, kteří se vrátili buď z koncentračních táborů nebo z emigrace do poválečného Československa a postupně zjistili, že zde nemohou existovat. Zvláště proto, že byli bytostně spjati s německým jazykem, německou kulturou, s německou literaturou. A takovým dost kuriózním případem byl marxistický filozof Arnošt Kolman, který žil v meziválečném období převážně v Sovětském svazu. Po válce přišel do Prahy a v roce 1948 zde pomáhal namířit československou filozofii tím správným marxisticko-leninským směrem. Narážel přitom dokonce na odpor mezi zdejšími kolegy a nakonec zase odešel zpátky do Moskvy, alespoň do konce 50. let. A pak se z Moskvy zase vrátil."

Nová velká vlna emigrace se datuje z konce 60. let. Nešlo však jen o přímou reakci na srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, ale o zjevný nárůst antisemitismu ve východním bloku. Ten vyvolala už tzv. Šestidenní válka v r. 1967.

"Sovětská a východoněmecká propaganda často poukazovaly na židovský původ Eduarda Goldstückera, který tehdy zastával pozici předsedy Svazu československých spisovatelů a byl jednou z nejznámějších intelektuálních postav Pražského jara. Eduard Goldstücker byl shodou okolností také prvním československých vyslancem ve státě Izrael v letech 1949 - 51."

Srpen 68 zastihl mnoho českých Židů v zahraničí. Vysokoškolští studenti se už nevraceli z prázdninových brigád, profesoři ze svých stáží na zahraničních univerzitách. Další lidé se židovskými kořeny naopak rychle odcházeli do exilu. Tentokrát ale už většinou nemířili do Izraele, jako například spisovatelé Viktor Fischl nebo Rut Bondyová, ale na Západ:

"Do Velké Británie emigrovali manželé Alice a Mikuláš Teichovi, historici. V té emigrační vlně byla také řada umělců, spisovatelů, hudebníků atd. Ze spisovatelů se zmíním o Arnoštu Lustigovi, žijícím klasikovi české literatury, který žil převážně ve Spojených státech. Rád bych uvedl jméno Gabriela Lauba, který se stal jedním z nejpopulárnějších satiriků v západním Německu. Ten se usadil v Hamburku. Ludvík Aškenázy žil v jižním Tyrolsku. Z hudebníků byl nejvýraznější postavou šéfdirigent České filharmonie Karel Ančerl. Mezi filmovými režiséry vynikal Jiří Weiss, který se usadil ve Spojených státech. Z autorů a publicistů bych uvedl třeba Jana Picka, který se usadil v Basileji. Podobně jako Richard Glazar, jeden z mála lidí, kteří přežili vyhlazovací tábor v Treblince, a napsal o tom důležitou knihu. Byli mezi námi také novináři, jako Vilém Fuchs, který se usadil v Brémách, a Bedřich Utitz, který žil také ve Spolkové republice Německo.

Po srpnu 68 odešlo do exilu šest tisíc příslušníků židovských obcí v Česku, tedy celá jedna třetina. Kromě toho však emigrovalo dalších několik tisíc lidí, kteří se k židovským obcím nehlásili.