Z krajanského tisku
V rámci pravidelného střídání letos nastoupily do obou českých center na Slovensku nové ředitelky, informuje Česká beseda a ptá se, zda obě centra - tedy v Bratislavě a v Košicích - jsou si rovnocenná a jestli si nebudou konkurovat.
Obě ředitelky se shodují v tom, že si velice dobře rozumějí a že se určitě dohodnou, ať v tom, kam až bude sahat jejich působnost, tak v programových otázkách. Jana Burianová navíc s potěšením informuje o stěhování Českého centra v Bratislavě do nového objektu s výstavním prostorem a knihovnou v historické části slovenské metropole, protože fungování v budově ambasády bylo provizorní. Nový objekt byl slavnostně otevřen právě na svátek svatého Václava. Kateřina Novotná zase slibuje, že v roli ředitelky centra v Košicích chce ukazovat nejen tradiční české umění, známé zejména starší generaci, ale představit i to, co zdejší lidé moc neznají.
Zpravodaj Čechů a Slováků ve Švýcarsku přináší vzpomínku Oty Ulče na pašování exilových periodik - zejména Tigridova Svědectví - do normalizačního Československa. "Vládci byli alergičtí na cokoliv psaného, ale i pouze prosloveného. Toho úsilí rušit zahraniční rozhlas! Kdysi jsem se dočetl, aniž ale měl možnost si ověřit pravdivost tvrzení, že výdaje na provoz rušiček byly větší než provoz veškerého ideo-diverzního vysílání," píše autor a pokračuje vzpomínkou na to, jak se pustil do pašování slova namluveného na magnetofonové pásky. Výtisk jeho vlastní knihy, která vyšla u Škvoreckých v torontském 68 Publishers, prý jistou univerzitní studentku zaujal natolik, že si dala práci s vykucháním Leninova opus Stát a revoluce, do jehož obalu zašila Ulčovu knihu a při průjezdu Rozvadovem položila na sedadlo svého auta, aby pohraničníci mohli okamžitě ověřit její "správnou revoluční zakalenost". Dále autor podrobně a s humorem popisuje, jak Svědectví z Paříže přes Ameriku putovalo do staré vlasti.
Zprávu o smutné události přinášejí České listy. Ve věku 67 let zemřel v Rakousku Miloš Welde Zavadil, pro českou veřejnost známý především rolí pokryteckého Honzy z proslulého muzikálu Starci na chmelu. "Český Jean Marais", jak se o něm mluvilo v šedesátých letech, se objevil v menších rolích i ve filmech Poslední růže pro Casanovu a Dáma na kolejích. Po absolvování pražské taneční konzervatoře působil v tanečních souborech a koncem šedesátých let odešel za angažmá do Rakouska, odkud se již nevrátil. Zde založil populární hřebčín, který vytvářel doslova od prvního koně až k proslulé jezdecké škole a společenskému středisku. Doma se mohl objevit až po listopadu 1989.