Z krajanského tisku
U kolébky Bratislavského loutkového divadla stáli Češi, připomíná Česká beseda ve svém článku, věnovaném půlstoletému jubileu scény, která se slovensky jmenuje Bratislavské bábkové divadlo.
Slovensko ještě v padesátých letech minulého století nemělo v této oblasti profesionály a stálé soubory tehdy vytvářeli ochotničtí loutkáři. Po vytvoření Státního loutkového divadla v Bratislavě tak pomohli Češi: jejím interním režisérem se stal Zdeněk Říha, roli výtvarníka zastal Bohdan Slavík, jako inspicient zde pracoval Ota Just, realizátorkou loutek byla Květa Říhová. Bohdan Slavík jako autor, režisér a výtvarník pak v šedesátých letech vytvořil mimořádně úspěšnou revue Moment muzical, jejíž více než osm set repríz na scéně kralovalo téměř čtvrt století, a která hlavně předurčila budoucí cestu úspěšné bratislavské scény do světa.
Časopis chorvatských Čechů Jednota připomíná osobnost spoluzakladatele a prvního předsedy Československého ústavu zahraničního Jana Auerhana. Absolvent práv na Karlově univerzitě pracoval po vzniku Československa ve Státním úřadu statistickém, mnoho pozornosti ale zároveň věnoval krajanům v evropských zemích a napsal o nich četná pojednání. Příspěvky o českém vystěhovalectví publikoval už od raného mládí ještě v dobách Rakousko-Uherska, začátkem 20. století vypracoval adresář zahraničních spolkům, záhy začal krajany navštěvovat osobně. "Jeho práce mají vysokou výpovědní hodnotu, neboť vycházejí z vlastní zkušenosti," připomíná Jednota. Obecně se Jan Auerhan snažil, aby česká veřejnost na krajany v zahraničí nezapomínala a aby se o nich také něco dozvěděla.
Jeho práci přerušila nacistická okupace, kdy byl zrušen Československý ústav zahraniční a dva roky později stejný osud potkal Domovinu zahraničních krajanů, kam se Auerhan uchýlil. Vlastenectví a otevřený protest proti okupaci se mu pak stali osudnými: v roce 1942 byl zatčen, vězněn a nakonec v dubnu spolu s dalšími oběťmi heydrichiády popraven.
K neprávem zapomínaným postavám naší nedávné historie patří i český podnikatel a politik Eduard Fusek, připomínají zase Kanadské listy. Citují třicet let starý výrok bývalého ředitele Svobodné Evropy Pavla Pecháčka v amerických exilových novinách Našinec: "Když člověk píše životopisnou poznámku o tak plodném životě a o tak pilném a obětavém člověku, nemá potíže o čem psát, ale co vynechat."
Eduard Fusek se věnoval elektrotechnice, ve 20. letech založil vlastní firmu na Slovensku, získal řadu patentů. Poté přestěhoval firmu do Prahy, kde se také stal předsedou Ústředního svazu obchodu a působil ve vedení dvou finančních ústavů. Za války finančně i zpravodajsky podporoval odboj a když zázrakem válku přežil, byl zvolen poslancem Lidové strany za Pardubice. Po únoru 48 ale odešel přes Anglii a Irsko do Spojených států, kde nakonec deset let dělal technického ředitele stavby jednoho z největších kostelů, také se ale zapojoval do činnosti Rady svobodného Československa a krajanských spolků, angažoval se při protestech například proti uvěznění kardinála Berana. A v neposlední řadě se soustředil na budování české kaple ve Washingtonu, slavnostně vysvěcené v červnu 1983.
Česká beseda Prekopakra oslovila své sté narozeniny, informuje Jednota. "Spolek přebrodil těžká léta druhé světové války, nepřízeň politických struktur i hrůzu a slávu domovinské války, kdy přišel téměř o všechno. Tehdy se zdálo, že se už nevzkřísí. Ale jen na chvíli. Se vzdorem a houževnatostí sobě vlastní dokázali Prekopakerští nemožné. Nejenže se jim podařilo obnovit a zvelebit činnost spolku, ale za pomoci přátel a nesmírnou obětavostí postavili honosný dům a dnes se mohou pochlubit i bohatou činností, které se účastní i řada mladých," píše Jednota.
Zajímavé téma otevírá Satellite 1-416. Cituje z dopisu Miloše Šuchmy, v němž odmítá setkání s kompletní delegací Zahraničního výboru české Poslanecké sněmovny, která navštívila Ottawu a Toronto. Výhrady má k osobám komunistické poslankyně Kateřiny Konečné a sociálního demokrata Zdeňka Jičínského, jehož označuje za "známého politického přeskakovače od bývalého drsného komunisty k disidentské lidské tváři".
"Hlavním důvodem je, ze se s komunisty prostě nejedná, i když jde o popletenou mladou komunistku, které bylo v listopadu 1989 osm let," píše Šuchma. Autor článku Aleš Březina si ale naopak myslí, že by bylo dobré, kdyby delegace byla ještě "malebnější". V delegaci mu chybí zeleni a lidovci. "Možná, že by právě lidovci mohli vysvětlit našim romským krajanům rasistické výroky a počínání jejich předsedy Jiřího Čunka," uvádí Březina v červnovém Satellite 1-416. Sám za sebe zdůrazňuje, že petici S komunisty se nejedná odmítl podepsat právě z toho důvodu, že v prosinci 1977 podepsal Chartu 77, která požadovala svobodný dialog. Přináší pak i rozhovor s 28letou komunistickou poslankyní Kateřinou Konečnou o jejich názorech.
Mluví ale také s ostatními členy delegace a předsedy zahraničního výboru, sociálního demokrata Jana Hamáčka, se ptá na otázku dvojitého občanství. "Podle mých informací došlo k zásadnímu posunu v myšlení ministerstva vnitra, které bylo tím hlavním orgánem, jenž trval na jednom občanství. Vznikl věcný záměr novely zákona, kde se již připouští možnost dvojího občanství," odpovídá Hamáček a pokračuje: "Nechci spekulovat, jak to dopadne při diskusi ve Sněmovně, ale beru to jako pozitivní signál, protože ministerstvo vnitra bylo hlavním orgánem, který dvojí občanství blokoval."