Z mlýna do Washingtonu: Miloslav Rechcígl a jeho boj za paměť české emigrace
Miloslav Rechcígl utekl před komunismem, dobyl americkou vědu, založil desítky institucí a napsal desítky knih. Ale jeho největší boj stále trvá: za očištění jména své matky, nespravedlivě odsouzené komunistickým režimem.
Ve Spojených státech žije od roku 1950, tedy od necelých dvaceti let. Jak říká, jeho prvním přáním po příchodu do Ameriky bylo zapomenout němčinu a ruštinu, jazyky, do kterých jeho generaci nutili nacisté a komunisté. A to se mu skutečně podařilo. V rozhovoru pro RPI Miloslav Rechcígl vypráví o životě mezi dvěma světy, o tom, jak Češi v Americe neztratili své kořeny, a proč je „Czechmate“ víc než jen název jeho pamětí – je to životní postoj.
Vyrůstal jste jako syn mlynáře a poslance v období První republiky. Jaký vliv mělo vaše rodinné prostředí na vaše životní hodnoty a směřování?
Od útlého věku jsem byl veden k vlastenectví, za což vděčím především své mamince. Českou, respektive československou historii jsem znal už jako dítě a dodnes si ji uchovávám v paměti. Pamatuji si mnoho českých přísloví, která jsem pochytil od matky, a podle nich jsem se snažil řídit celý svůj život.
Co pro vás znamená Mladá Boleslav – máte na ni dodnes nějaké silné vzpomínky?
Mladá Boleslav je mé rodné město, kde jsem strávil osm let na reálném gymnáziu. Mám na něj krásné vzpomínky. V té době jsem bydlel u vlastenecké rodiny Slabů, protože naše vesnice byla příliš vzdálená. František Slaba, penzionovaný ředitel měšťanské školy, vlastnil rozsáhlou knihovnu českých i světových klasiků, z nichž jsem většinu přečetl a tím si rozšířil obzory. Své mládí jsem jinak prožil ve mlýně na venkově, ve vesnici Chocnějovice u Mohelnice nad Jizerou. Život ve mlýně je nepopsatelná zkušenost, kterou zažilo jen málo lidí. Nedaleko se nacházel proslulý Český ráj, kam jsem často vyrážel na výlety.
Z Českého ráje do Ameriky: Útěk za svobodou
Jaké byly vaše první dojmy po příchodu do Ameriky v roce 1950? Co vás nejvíce překvapilo nebo zasáhlo?
Ohromila mě hektičnost města, neustálý provoz a časté dopravní zácpy. Nechápal jsem, jak mohou auta zastavit jen pár centimetrů před chodcem bez nehody. Zvláštní dojem na mě udělaly pestré barvy taxíků. Měl jsem pocit, že město neustále hučí a pulzuje životem.
Co vás vedlo ke studiu biochemie, fyziologie a výživy? Byl to sen, náhoda, nebo inspirace od někoho blízkého?
„Ohromila mě hektičnost města, neustálý provoz a časté dopravní zácpy. Měl jsem pocit, že město neustále hučí a pulzuje životem.“
Nebyla to náhoda. Po získání stipendia na Cornellově univerzitě mi organizace Free Europe Committee stanovila podmínku, že se musím věnovat praktickému oboru, který by byl užitečný pro Československo po pádu komunistického režimu. Usoudil jsem, že výživa bude nejvhodnější. Při pročítání katalogu univerzity jsem zjistil, že výživa je považována za postgraduální obor, který vyžaduje předchozí studium biochemie.
Pracoval jste v prestižních institucích jako NIH a Ministerstvo zdravotnictví USA. Co považujete za svůj největší přínos v oblasti vědy a výzkumu?
Specializoval jsem se na aminokyseliny, biochemii rakoviny a enzym katalázu. Za svůj největší vědecký přínos považuji výzkum kinetiky syntézy a rozkladu enzymů za různých fyziologických i patologických podmínek.
Jak se během vaší kariéry změnil přístup k výživě a zdraví? Jsou nějaké trendy, které vás překvapily?
V posledních letech lidé stále častěji sahají po rychlém občerstvení (fast food), které bývá nutričně nevyvážené a často nezdravé. Největším problémem je obezita. V Česku i na Slovensku patří mezi nejzávažnější zdravotní problémy. Česká republika má jednu z nejvyšších měr obezity dospělých v EU a prognózy naznačují další nárůst. Situace v Americe není o nic lepší.
Co vás nejvíce bavilo na práci v grantovém oddělení pro rozvojové země? Měl jste možnost vidět dopad své práce přímo v terénu?
Když jsem pracoval pro Americkou agenturu pro mezinárodní rozvoj, pravidelně jsem navštěvoval státy, kde jsme financovali výzkumné projekty s praktickým dopadem. Díky tomu jsem se dostal do kontaktu s místními výzkumníky například v Thajsku nebo Guatemale. Bylo pro mě velkým potěšením sledovat, jak úspěšné projekty vedly ke zlepšení životní úrovně, snížení dětské úmrtnosti či léčbě nemocí jako je malárie.
Společnost pro vědy a umění: Intelektuální srdce českého exilu
SVU jste nejen spoluzakládal, ale také vedl po mnoho let. Co vás motivovalo věnovat tolik energie právě této organizaci?
SVU byla tehdy nejvýznamnější organizací Čechů a Slováků na celém světě. Jednalo se o zcela apolitické sdružení, jehož cílem bylo uchovat historické tradice, které byly tehdejším komunistickým režimem popřeny a zavrženy. Po více než šest desetiletí propagovala přínos českých a slovenských intelektuálů k světovému dění.
Jak se podle vás proměnila role SVU po Sametové revoluci? Co bylo tehdy největší výzvou?
V dané situaci jsme považovali za nutné svolat mimořádné zasedání kolegia předsedů SVU, abychom projednali aktuální vývoj a vydali odpovídající doporučení. Kolegium ve složení dr. Jaroslav Němec, dr. Leopold Pospíšil, dr. Jan F. Tiska a já, se sešlo 2. února v mém domě v Rockville, MD, a následující den znovu, tentokrát rozšířené o dalších šest osob, mezi nimiž byla i dr. Madeleine Korbelová-Albrightová. Výsledkem jednání bylo vydání memoranda. Dokument vyzýval ke změně orientace cílů Společnosti směrem k novému demokratickému Československu a jeho potřebám. Kromě podpory nově zřízeného Fondu pro svobodné Československo doporučoval vyslání oficiální delegace expertů do vlasti, která měla navázat kontakty s předními vědeckými a kulturními institucemi a zmapovat aktuální problémy, zejména v oblastech, kde SVU disponovala komparativní výhodou. Podrobnosti najdete v mé publikaci Pro Vlast. Padesát let Společnosti pro vědy a umění (SVU) (Academia, 2012), která původně vyšla anglicky pod názvem On Behalf of Their Homeland. Fifty Years of SVU (2008).
Napsal jste a redigoval desítky knih. Která z nich je vám osobně nejbližší a proč?
Vedle mých odborných publikací, kterých bylo kolem třiceti, jsem po odchodu do důchodu v roce 1996 napsal dalších třicet monografií a dvě další jsou právě v tisku. Věnoval jsem se historii Čechů, Slováků a Židů, kteří emigrovali do Nového světa, a mapoval jsem významné osobnosti napříč obory. Vybrat jednu jedinou je těžké, ale pokud bych měl odpovědět konkrétně, zdůraznil bych význam své monografie Tam za tím mořem piva aneb Naše Amerika, jak ji málokdo zná, která vyšla v roce 2019 na Palackého univerzitě v Olomouci. Existuje i anglická verze. Rád bych také zmínil své paměti: Czechmate. From Bohemian Paradise to American Haven (2011), kde čtenář najde podrobnosti o mém mládí i profesní dráze. Nedávno jsem vydal jejich pokračování pod názvem A Sequel to Czechmate (2023), kterými jsem paměti aktualizoval a doplnil.
Jak vznikla myšlenka na knihu „Postavy naší Ameriky“? Byl to dlouholetý sen, nebo spontánní nápad?
V době, kdy jsem se začal zabývat historií československých Američanů a psal o nich – pochopitelně v angličtině – mě spontánně napadlo, zda bych ještě dokázal napsat knihu ve svém rodném jazyce. Výsledkem byla má první publikace v češtině: Postavy naší Ameriky. Kniha pokrývá období od objevení Nového světa až po současnost a představuje osudy vybraných osobností s českými kořeny, které dosáhly ve Spojených státech mimořádných úspěchů a ovlivnily vývoj své nové vlasti. Několik měsíců byla mezi českými bestsellery a během roku se zcela vyprodala. Po dvaceti letech jsem vydal výrazně přepracované a rozšířené vydání pod názvem Češi se ve světě neztratí, natož v Americe. Medailonky ze života českých vystěhovalců.
Češi v Americe: Kořeny, které nezmizely
Co vás vedlo k založení National Heritage Commission? Máte pocit, že se daří české kulturní dědictví v USA uchovávat?
Kulturní přínos amerických Čechů a zachování jejich identity a tradic patřily mezi mé dlouhodobé zájmy. Z mé iniciativy vznikla myšlenka vytvořit novou zastřešující organizaci s názvem National Heritage Commission, složenou z představitelů předních česko-amerických sdružení. Jejím cílem bylo plánovat a koordinovat aktivity směřující k uchování českého kulturního dědictví v USA. První fáze společného projektu, který jsem koordinoval za podpory Ministerstva zahraničních věcí ČR, spočívala v mapování historických památek, monumentů a archiválií vztahujících se k českému životu v Americe. Výsledkem byly dvě rozsáhlé publikace: Czech-American Historic Sites, Monuments, and Memorials a Czechoslovak American Archivalia. US-Based Archival Material Relating to Emigres and Exiles from the Territory of the Former Czechoslovakia and Relevant Holdings Bearing on their Ancestral Land.
Jak vnímáte proměnu české komunity v USA za posledních 70 let? Jsou mladí Češi v Americe stále hrdí na své kořeny?
„Czechmate není jen název mých pamětí. Je to postoj – čelit výzvám čelem a nevzdat se, i když se zdá, že jste v šachmatové pozici.“
V zásadě ano. Projevuje se to v krajanských festivalech a dalších kulturních akcích. Různé imigrační vlny zpravidla oživily československé komunity a zvýšily zájem – zejména u mladých – o jejich český či slovenský původ, a to například prostřednictvím genealogického výzkumu nebo snahy navázat kontakt se zemí svých předků. V některých komunitách se čeština či slovenština udržela po generace, někde dokonce dodnes. Odhaduje se, že během komunistické éry uprchlo a emigrovalo z Československa do USA přibližně 550 000 lidí.
Kdybyste měl shrnout svůj život jedním slovem nebo větou, jak by zněla?
Czechmate – což je zároveň název mých pamětí. Někteří čtenáři nad tímto titulem nechápavě kroutí hlavou, jiní mě kritizují za údajnou gramatickou chybu. Pro mě je to však jazyková hříčka, inspirovaná stylem Toma Stopparda. Název jsem si vymyslel sám. Jak jistě mnozí pochopili, slovo „Czechmate“ je počeštěnou verzí anglického „Checkmate“, tedy „šachmat“. Ačkoliv nejsem šachista, dobře vím, co to znamená – čelit výzvě a obstát. Ve svém životě jsem musel mnohokrát čelit překážkám, ale díky vytrvalosti jsem většinu těchto bitev vyhrál – často navzdory všemu. Právě proto jsem zvolil „Czechmate“ jako titul své knihy.
Osobní boj proti nespravedlnosti
Máte ještě nějaký nesplněný sen nebo projekt, který byste rád uskutečnil?
„Mým největším přáním je, aby jméno mé matky, nespravedlivě odsouzené komunistickým režimem, bylo očištěno, dokud jsem ještě naživu.“
Mým největším dosud nesplněným snem je očištění jména mé zesnulé maminky, Marie Rechcíglové, která byla neprávem obviněna a uvězněna komunistickým režimem. V roce 1960 byla nesmyslným rozsudkem odsouzena na sedm let za to, že z mlýna – který jí komunisté znárodnili – brala krmení pro zvířata. Jak o ní referoval Luděk Navara v Mladé frontě DNES dne 27. 1. 2012, její odsouzení bylo založeno na lži – i podle tehdejší komunistické justice, protože v době, kdy jí mlýn zabavili, byl stále jejím majetkem. K znárodnění totiž došlo až o půl roku později. Mým největším přáním je, aby její jméno bylo očištěno, dokud jsem ještě naživu.
Miloslav Rechcígl získal titul „Admirála námořnictva státu Nebrasky“, čestné vyznamenání udělované guvernérem zasloužilým osobnostem. Jeho zásluhy byly poprvé oceněny roku 1990 v Národním divadle v Praze pamětní medailí Josefa Hlávky. V roce 1998 mu ministr zahraničních věcí ČR udělil cenu „Gratias agit“ za propagaci České republiky v zahraničí. Roku 2005 obdržel medaili Jana Masaryka za rozvoj česko-amerických vztahů. V roce 2010 mu Senát ČR udělil Stříbrnou medaili za podporu zahraničních Čechů a šíření dobrého jména České republiky. V roce 2012 získal medaili ministra vnitra za celoživotní zásluhy o české archivnictví. Je nositelem ceny Jana Amose Komenského. Roku 2020 byl oceněn medailí ministra zahraničí za zásluhy v diplomacii v oblasti česko-amerických vztahů. V roce 2024 obdržel cenu za celoživotní činnost od Národního českého a slovenského muzea a knihovny v Cedar Rapids, Iowa, kde byla jeho práce symbolicky stvrzena dedikací nové studovny nesoucí jeho jméno a jméno jeho zesnulé choti.
