Tam za tím mořem piva aneb Jak se mají páni Amerikáni

Za Velkou louži se vydávali lidé, kteří chtěli zbohatnout, i ti, co už doma nemohli volně dýchat. Někdo tam jel dobrovolně, jiný se nechal zmanipulovat. Na málo zmapované téma masového odcházení Čechů do Ameriky v druhé polovině 19. století si v historické rubrice posvítil Michal Bystrov.

Bzučej tam čmeláci a syčej syčáci
a kos tam krásně zpívá,
neznaj tam brambory a z másla maj hory
a pod nima moře piva...

Tak tuhle písničku se Jan Werich a Jiří Voskovec naučili při svém pobytu v Americe za druhé světové války. V originále se jmenovala Big Rock Candy Mountain neboli Hora z cukrkandlu. Potulní dělníci zvaní hoboes si ji zpívali už od samého počátku Velké hospodářské krize. Možná se tak alespoň na chvilku přenesli pryč z neutěšené reality do vysněného kraje, kde na stromech rostou cigarety, v potocích teče zlatavý mok a policajti mají dřevěné nohy, takže chudáka tuláka nedohoní.

Je zajímavé, že téměř stejné písničky s sebou vezli do Nového světa čeští emigranti, kteří se nechali ovlivnit zvěstmi o zaslíbené zemi a po nastolení Bachova absolutismu v druhé polovině 19. století masově prchali z nevlídné Habsburské monarchie.

Zdeněk Mahler v knize Spirituál bílého muže poznamenává, že z podpalubí zaoceánské lodi Saale, na níž se v roce 1892 plavil do Ameriky skladatel Antonín Dvořák, se neslo radostné hulákání: „Za velkou louži, tam každej touží - lítaj tam dozlata pečený kuřata, řeky jsou plný píva, o práci se jen zpívá..." Jinou variantu téhož textu nalézáme v knížce Adolfa Branalda Tisíc a jedno dobrodružství. Jedná se o Novou píseň o Americe, vydanou roku 1856 v Olomouci tiskem Antonína Halousky. Poslechněme si, s jakou ironií reagovala na stěhovací horečku, kvůli které v padesátých a šedesátých let 19. století silně prořídlo obyvatelstvo českého venkova.

Poslyšte, lidičky, směšné zpívání,
jak se mají páni Amerikáni,
v samé legraci žijou, čtveráci,
neb jim z nebe padá, co hrdlo ráčí. Mnozí jsou vrtkaví, netrpěliví,
že tady mají tak špatně být živí,
mají sto chutí do Ameriky,
tam že prý na stromech rostou knedlíky. Pod těma stromama másla rybníky,
může si tam máčet každý knedlíky,
váznou-li v krku, na sta štáflíků
mají prý zřízených tuším z perníku. Prasata tam rostou zrovna pečený,
lítají do huby ptáci smažený,
buchty, koláče, samo se peče,
káva jim po žlábkách do huby teče. Amerikán jen jak otevře hubu,
hojnost má hnedky pečených holubů,
mají prý páni Amerikáni
zřízenou mašinu na polykání. Všecko tou mašinou dělají, jedí,
co jest to pracovat, hrubě nevědí,
tak se tam mají lepší než v ráji,
bezmála tak jako v nebi na kraji. Ze samých klobásů dělají ploty,
zásoba tvarůžku zahání psoty,
samá legrace je v Americe,
muzikanti hrajou na jitrnice.

Takových písniček zpívali kramáři ve vsích a okresních městech víc. Ale nebyli to oni, kdo k bláhové cestě za zámořským štěstím vybízeli nevědomé chalupníky. Masové opouštění rodné hroudy bylo tenkrát ve skutečnosti pokoutně organizováno agenty německých rejdařských společností. Známý etnograf Čeněk Zíbrt v časopise Český lid zanechal cenné svědectví o takzvaných „amerických dražbách".

"Z Táborska každého roku a snad z každé vesnice ubírali se sedláci, chalupníci i podruzi se svými rodinami s ,paletou', objednanou z Hamburku od firmy Kareš a Stocký, do neznámých končin zámořských. Policajt Vitoň před kostelem v Kostelci nad Vltavou po misi vybubnoval: ,Na vědomost se dává, dá-li Pán Bůh, v neděli že bude licitací na všelijaký nářadí a ajnrichtung, také na domácí zvířata, na šatstvo a peřiny.' Chodíval jsem jako školák na tyto dražby ,americké' a bylo mi hrozně líto dětí, že s rodiči ,poplavou' po moři do té země neznámé a daleké... Pak, když se vrátili Amerikáni v letech osmdesátých vlivem Vojty Náprstka s praporečníkem Petrtýlem, přivezli praktické nástroje, přišli zámožní v modrých moderních šatech, překypujíce vtipem, humorem, cinkajíce dolary, jež rozdávali - zdálo se nám, že ta Amerika přece jen je země čarovná, podivná, zázračná..."

Do Ameriky se chtěli odstěhovat především mladí lidé. Častokrát šlo o páry, kterým rodiče bránili ve sňatku. Takoví pak tajně i veřejně, ale vždy s pláčem opouštěli rodnou ves, provázeni skoro všemi sousedy. Mnozí z nich se po nějakém čase do vlasti vrátili. Líčili své zážitky, poctivě i lživě, a tak vylákali do Ameriky další příbuzné a krajany. Zkušenost s cestou za moře nemusela být jen špatná - někteří v cizině uspěli. Většinu odvážlivců, kteří se za americkým snem vydali, však čekalo velké rozčarování. Pro někoho byly neúnosné už podmínky, v jakých museli nemajetní emigranti přetrpět dlouhou cestu přes oceán. Svědčí o tom i vzpomínka básníka Josefa Václava Sládka v článku Ze života amerických Čechův, otištěného roku 1871 v Národních listech.

„Viděl jsem ty české vystěhovalce, jak choulil se jeden k druhému, když prohlížel kapitán mezipalubí, zdali sloužící mužstvo dbá všude pořádku. Choulili se k sobě, myslíce, že jim pán vezme peřiny, protože snad zaplatili málo převozného, viděl jsem mladou matku podávající na širém moři dítěti uschlou kůrku, s uslzenými zraky a chvějícím se hlasem: ,Tu máš, holečku, poslední drobt z českého chleba - pamatuj na to, dítě, až zapomeneš i řeč, jakou to k tobě povídám.'"

Důvody emigrace z českých zemí do Ameriky v období po revoluci 1848 byly ekonomické (ve čtyřicátých letech Čechy postihlo ničivé sucho), ale i národnostní. Zrušení svobody tisku, spolčovacího práva a jiné perzekuce přivedly na myšlenku opustit rodný kraj řadu osob a osobností, které se s nastoleným režimem nemínily smířit. Není divu, že o odchodu do Států uvažoval i Karel Havlíček Borovský. Bohužel to neudělal, stejně jako Božena Němcová, která tuto možnost probírala v korespondenci se svým synem Karlem. V jejím dopise z roku 1856 čteme:

"V Americe je Čechů dost a tam je naše vlast, kde jsou lidé jednoho jazyka a jedněch mravů! Ostatně i soused, to jest každý občan na světě je mi po bohu bratr! A Amerika není tak vzdálená, aby se nemohl člověk vrátit, když by mu volno bylo! A na nejisto bychom tam nešli, ani dříve, dokud by největší potřeba nekázala! Ty píšeš, že jsem vždy proti tomu byla! Ano, jsem posud, koho tam zlato láká, aneb cos jiného, což i zde má, ale koho takového něco odtud vyhání, jako by to u nás bylo, to je jiná, to by nám v Uhřích nebylo pomožíno."