Profesor Ota Ulč ze Spojených států zkoumal tzv. benzínovou vlnu čs. emigrace z 80. let
Kdo odcházel do exilu v takzvané benzínové vlně na počátku 80. let minulého století? A jaké důvody k tomu tehdejší Čechy a Slováky vedly? - Na tyto otázky se v rozsáhlé studii pokusil odpovědět politolog Ota Ulč, emeritní profesor New York University v Binghamptonu ve Spojených státech. Tato studie pak vyšla koncem 80. let v exilovém časopise Západ. Milena Štráfeldová se profesora Ulče při jeho nedávné návštěvě Prahy zeptala, co ho vůbec přivedlo k výzkumu mezi exulanty:
Můžu Vás teď přerušit? To je totiž velmi zajímavá záležitost. Přeci z Československa, ať už to bylo po únoru 1948, nebo po srpnu 1968, nebo v 80. letech, odcházeli především lidi s akademickým vzděláním. Lidi, kteří měli blízko k vědě a k literatuře. Proč nikdo z nich neměl tu ambici tento exodus, jak říkáte, nějakým způsobem zaznamenat a zpracovat? Máte pro to vysvětlení?
"Mám. Myslím, že to nebyla věc ambice, ale věc nutnosti. Právě lidé z humanitních oborů, nepraktických oborů, se museli vklínit do nových životních podmínek, které nebyly jednoduché. Nebylo prioritou se pustit do něčeho takového, když museli shánět skývu chleba pro rodinu."
Znamená to ale, že to nezajímalo třeba ani západní univerzity nebo nakladatelství? Jestliže z poměrně malé země, kde žije čtrnáct, patnáct milionů lidí, odejde půl milionu lidí do zahraničí, to přeci není zanedbatelný sociální fakt...
"Malé země ovšem zpravidla vykřesají malé zájmy. Čeští sociologové šli dělat šoféry nebo pojišťováky, ti se na ty univerzity nedostali. Já jsem byl v situaci, že když jsem si udělal pražský doktorát, měl jsem ještě mladá léta, odvahu a vlastně taky trošku štěstí, takže jsem si udělal americký doktorát na prestižní univerzitě. Tak jsem se pak vyšvihnul do té akademické úrovně se všemi výhodami, to znamená plno volného času. A právě při té příležitosti jsem se do toho pustil. Ovšem nejsem sociolog, vím, že jsem v těchto věcech diletant, ale řekl jsem si: lepší, když to bude dělat diletant, než kdyby to nedělal nikdo."
Kde jste naše emigranty zkoumal?
"Zkoumal jsem je v Rakousku, v Německu, ve Švýcarsku, v Kanadě, v Americe, v Jižní Africe a v Austrálii."
Jak velký byl jejich vzorek? Kolik to bylo lidí?
Na co všechno jste v tom dotazníku ptal?
"Samozřejmě jsem se ptal na profil a na motivaci. Z jakého jsou prostředí? Jsou z velkých měst, z malých měst, nebo z venkova? Další otázka: jaké je rodinné prostředí? Tatínek byl partajní funkcionář, disident nebo politický vězeň? K té motivaci jsme měl pět kategorií na škále: výlučně ekonomická, částečně ekonomická, pak ekonomická a politická, převážně politická a výlučně politická. A k tomu samozřejmě i kontrolní otázky, abych se přeci jen ne vyvaroval, ale redukoval pravděpodobnost všelijakých báchorek, které se mi dostanou. Když mne číšnice přesvědčovala, že zmizela z výlučně politických důvodů, a když se jí ptám na Chartu, nikdy neslyšela jméno Václav Havel. Nicméně to byla aktivní disidentka!"
Teď se vlastně už dostáváme k výsledkům a vyhodnocení těch Vašich dotazníků. Já se ale nejdřív zeptám, jak dalece ochotně Vám je vyplňovali? Narazil jste třeba na nějakou nedůvěru?
"V některém prostředí, kde byli právě čerství uprchlíci, to znamená v Traischkirchenu a pak v těch vesničkách..."
Mluvíme teď o Rakousku...
"Mluvíme o Rakousku. Tak ti byli ještě pořád vyděšení. Když přišlo na výzvu, aby se dostavili na instruktáž někoho, kdo jim z Ameriky bude povídat, tak tam šli tím způsobem, jako se chodilo na partajní schůze. Po schůzi: tak soudruzi, máte někdo nějaké připomínky? - seděli jako zařezaní. Ale jen co se to skončilo, tak za mnou individuálně přiběhli. Dostavil se tam za mnou sochař: pane profesore, já mám možnost jet do Sydney nebo do San Diega. Kam mám jet? A já jsem říkal, milý pane, teď jste zvolil svobodu a jste osedlán břemenem odpovědnosti a vlastního rozhodování. To za vás nikdo nerozhodne. Vy si to musíte rozhodnout. - Nikoho z nich jsem takhle nepotěšil."
"Já jsem si to pak propočítal a došel jsem ke statistickému průměru - nevím, do jaké míry solidnímu, nicméně jedinému, který jsem byl schopen zjistit - že to byl nejčastěji mladý český manželský pár s jedním nebo dvěma dětmi, manžel ve věku asi 32 let, povoláním technik inženýr."
Pocházeli ti lidé spíš z velkých nebo z menších měst, z venkova?
"To bylo jedno velikánské překvapení. Ta emigrace poslední vlny byla převážně pražskou záležitostí. V té době z původního československého obyvatelstva žilo pouze sedm procent v Praze. Ale v tom mém seznamu byla z Prahy celá jedna třetina."
Máte pro to nějaké vysvětlení?
"Nemám. Nebo jen nepřímé vysvětlení. Poněvadž jsem si musel taky odpovědět na otázku: jestliže to byla záležitost převážně pražská, jak to, že do exilu nešli lidé z venkova? Tam ale nebyl člověk z venkova. A když si řeknu, vždyť ten venkov utrpěl kolektivizací na začátku 50. let, procentem zavřených lidí! Jenomže oni si na ta JZD zvykli, našli formu koexistence, podařilo se jim obcházet přísné státní předpisy, každý si tam pěkně nakradl, měli výhody přísunu zboží i jiné výhody a na tu kolchozní existenci si docela pěkně zvykli. Jiná věc, která mne překvapila, bylo dost vysoké procento lidí, kteří pocházeli z komunistických rodin. Těžko říct, zda to byla normální revolta synů vůči otcům, nebo lidí, kteří viděli ten nemravný parazitický způsob existence, do níž se narodili, a nechtěli s ní mít nic společného. To mne tedy dost překvapilo."
O dalších výsledcích sociologického průzkumu čs. exulantů z benzínové vlny si Milena Štráfeldová bude s prof. Ulčem povídat v některé z příštích krajanských rubrik.
