Ota Ulč o svých výzkumech tzv. benzínové emigrace z Československa /2. část/
V jedné ze srpnových krajanských rubrik jsme pozvali do studia Radia Praha profesora Otu Ulče ze Spojených států. Hovořil tu o svém průzkumu československé emigrace z tzv. benzínové vlny, tedy kolem roku 1980. V rozhovoru s bývalým profesorem Newyorské univerzity v Binghamptonu pokračuje Milena Štráfeldová i dnes:
"Já jsem tam měl otázku právě o té převážně ekonomické motivaci, k níž se vázala subotázka, do jaké míry si ten člověk žil podprůměrně, průměrně nebo nadprůměrně. A většina respondentů pocházela z prostředí, které bylo ekonomicky relativně příznivé."
Tady se dostáváme k jednomu vleklému sporu, a to je rozpor mezi jednotlivými vlnami, které se navzájem trošku osočují z toho, že na Západ odešly za lepším. To vyčítali osmačtyřicátníci osmašedesátníkům a ti, co utekli po srpnu, to zase vyčítali těm, kteří přišli v té benzínové vlně. Je to tak?
"Možná jste se dočetla o mém konceptu rozbitých hodinek. Když člověk odejde do ciziny, tak si rozbije hodinky o hraniční patník, čas se mu zastaví, zamrzne mu představa jeho vlasti a on ji posuzuje právě z této zkušenosti. A také že se emigrace skládala z vrstev připomínajících Sachrův dort. Jedna vrstva se liší od druhé, a ačkoliv komunikují společným jazykem, nemohou komunikovat společnou zkušeností. Vlna z roku 1948 byla vlna patriotická. Ti se cítili uraženi a dotčeni, když přišli ti poinvazní, kteří si o patriotismu myslili pramálo pozitivního. Druhá věc byl rozdíl v podmínkách příchodu na Západ. V roce 1948 se emigranti dostávali do bídných lágrů v Německu, čekali na vystěhování jako na vysvobození. Odvezli je do Austrálie, kde měli závazek na dva roky a nevěděli, zda manželku pošlou jedním směrem mýt nádobí ve vojenské kantýně a manžel půjde bušit do železničních pražců nebo zabíjet hady /jinde/.
Převažovaly v tomto jejich hodnocení politické důvody?
"Ano. Anebo důvody, které by se daly považovat za neekonomické. To převážné dychtění po zlatém teleti a po tom, že se tam bude vozit v růžovém cadillacu, se mi tam nevyskytovalo. Ačkoliv nemůžu vyloučit, že u některých lidí v podvědomí velice klokotalo."
Vy jste měl tehdy možnost sledovat Čechy i Slováky. Byl mezi nimi nějaký rozdíl?
"Nebyl."
Ani v množství nebo v sociálním složení?
"Ani v množství, ani v sociálním složení. Samozřejmě vzhledem k tomu, že proporce Čechů vůči Slovákům byla dvě ku jedné, měl jsem alespoň dvě ku jedné v počtu respondentů. Možná, že Čechů bylo ještě trochu víc."
"To byli ti pseudodisidenti. Myslím, že autentický disident by to nebyl moc inzeroval."
Máte nějakou zpětnou vazbu na lidi, kteří Vám tehdy odpovídali? Jak se jim podařilo se asimilovat?
"Někteří mi psali. V Americe se o ně staralo několik center. V podivných končinách, třeba ve státě Skalistých hor Idaho. Potom v pobožném státě mormonském Utahu. A to je zajímavé, poněvadž ti, co přijeli do Utahu, se najednou ocitli v péči mormonské církve, která jim svým působením začala až nepříjemně připomínat komunismus. Příliš se jim dívala do hrnců a do postele a vyžadovala určitý druh chování, na který ne že by nebyli zvyklí, právě že na něj byli zvyklí a chtěli mu uniknout. Nevím, zda většina, ale podstatný podíl z nich, který byl v Salt Lake City, zmizel pak do San Francisca."
A poslední otázka: navázal někdo na tento Váš výzkum? Přihlásil se Vám někdo, že v pokračuje v průzkumu československého či českého exilu?
"Neozval. Nikdo se mi neozval. Já jsem to uveřejnil v dvouměsíčníku jménem Západ, který jsme od roku 1989 až do roku 1993 vydávali v Kanadě. Vyšlo to asi na pět pokračování a ozvalo se tam jen pár lidí, proč je s tím furt otravuju, je to prý mrhání stránek. A potom výtah z toho vyšel v Sociologickém časopise Akademie věd."
