Za hadařem Adamem jezdily na Českodubsko tisíce pacientů
Léčitele Jana Mikuláška znají nebo už brzy poznají filmoví diváci díky filmu Šarlatán, který natočila slavná polská režisérka Agnieszka Hollandová. Snímek, kde léčitele ztvárnil Ivan Trojan, měl svou světovou premiéru na letošním Berlinale. V Podještědí však žil jiný léčitel, jehož osud je filmovému Šarlatánovi až překvapivě podobný. S tím rozdílem, že hadaře Josefa Adama z Trávníčku dnes už skoro nikdo nezná…
„Já jsem se k osobnosti Josefa Adama, zvaného hadař, dostal tak, že jsem mapoval historii vesniček kolem Českého Dubu, především Hradčan, Trávníčku a Letařovic. A pamětníci vzpomínali na to, že právě mezi obcí Hradčany a Trávníčkem žil v chalupě jistý hadař. Vyptával jsem se dál a postupně jsem zjistil, že ten člověk léčil lidi především zmijím jedem. To byla vlastně veškerá fakta, se kterými jsem se na dlouhá léta seznámil. Bylo to jen pár drobných vzpomínek pamětníků. Věděli, že zemřel někdy v 50. letech, víc si nepamatovali. Při přípravě materiálu a podkladů pro svou knihu Příběh podještědské obce jsem však v semilském archivu narazil na trestní spis, který byl nadepsán jménem Josef Adam. Zbystřil jsem a zjistil, že je to trestní spis z první poloviny 50. let, kdy ho Okresní soud v Turnově soudil za léčitelství či šarlatánství, jak to nazveme.“
„Josef Adam se narodil v roce 1879 v obci Kobyly. Přestěhoval se velice záhy se svou manželkou a malým synkem do vesničky Hradčany. Až do svých padesáti let se živil jako námezdní dělník, silničář nebo zedník, zkrátka různými profesemi, které se zrovna namanuly.“
On neměl žádné předběžné lékařské nebo zdravotnické vzdělání?
„Vůbec ne. Léčitelství do jeho života vstoupilo naprostou náhodou. Na začátku 30. let minulého století, když mu bylo padesát, mu těžce onemocněla manželka na rakovinu. Už ji odvezli z nemocnice domů, v poslední fázi. On se ale rozhodl, že se nevzdá a že se jí pokusí sám nějak pomoci. A já mám to štěstí, že můžu vycházet z trestního spisu, kde je zachován přímo výslech hadaře Adama. Mohl jsem se tak seznámit s jeho výpovědí, s jeho vlastními slovy. On na to vzpomínal tak, že se mu ve snu zjevila jejich zemřelá dcera a řekla mu, že musí maminku zachránit a že se brzy dozví jak. On měl tedy tento mystický zážitek a ve stejném týdnu se v novinách dočetl o jugoslávské léčitelce, která léčila pomocí hadího jedu. A řekl si, že to zkusí taky. Začal tedy míchat roztok ze zmijího jedu, který nejdřív vyzkoušel na sobě, a tím vlastně zjistil správnou míru. Na začátku to nenamíchal dobře, bylo to příliš silné.“
„On asi hodně chtěl, aby se jeho manželka uzdravila. A to se nakonec stalo. Pak to sice mnozí doktoři zpochybňovali, my už ale dnes nedohlédneme, jak to ve skutečnosti bylo. Faktem je, že se uzdravila a žila dál.“
To pro něj asi byla úžasná reklama.
„Rozhodně. A on si řekl, že když se mu to podařilo jednou, není důvod, proč by se mu to nedařilo i nadále. A proč by vlastně nemohl pomáhat lidem tímto způsobem. Domyslel svou recepturu, do zmijího jedu nepřimíchával jenom vodu, ale i železité víno, které se dodnes prodává v lékárnách jako doplněk stravy, a různé byliny. A podle toho, kdo s čím za ním přišel, mu namíchal různý poměr těchto tří složek.“
„Přesně tak, chodili za ním lidé s beznadějnými případy, kteří už vyzkoušeli všechno. A hadař byl jejich poslední možnost. On mluvil i o těch diagnózách. Od svých pacientů si vždycky nechal přinést lahvičku s močí a podle ní dělal diagnózu. Z jeho výpovědi je ale patrné, že se s ní příliš netrápil, moc se tím nezabýval. Sázel na samotný lék, diagnóza měla spíš pacientu pomoci získat důvěru.“
Působil jen tady v regionu, nebo se jeho pověst rozkřikla i za jeho hranice?
„Působil zde, lidé za ním docházeli. Mám doklady, že za ním přijížděli lidé z celé republiky. Většinou přijeli na sychrovské nádraží a odtud šli šest kilometrů pěšky za hadařem. Chodili za ním v zimě v létě, v závějích i ve vedru, neustále. Pamětníci vzpomínají, že u jeho domu viděli frontu i sta lidí.“
„Jsou to určitě tisíce, možná i desetitisíce pacientů. Nechci ale mluvit nadneseně.“
Vy jste vypátral, že k jeho pacientům snad patřil i profesor Zdeněk Nejedlý…
„Je to jedna ze vzpomínek, která není vůbec ověřená. Dávám to ve své knížce spíš k dobru s tím, že je to neověřený fakt.“ /pozn. red. Na návštěvu prof. Nejedlého v 50. letech vzpomínal učitel v letařovické škole. Zd. Nejedlý údajně potřeboval lék pro svou nemocnou ženu./
Je zajímavé, že i když šlo o tak významného léčitele, vzpomínka na něj zapadla. Už se o něm prakticky nevědělo. Co o tom soudíte jako historik?
„Je dobře, že se povědomí o něm zachovalo alespoň v kolektivní paměti jedné či dvou vesnic, kde postupně bydlel. Díky tomu se mi podařilo ho zase nějak vynést na světlo. A pokud jde o to vymazání z paměti - on byl později zkrátka nežádoucí. Zemřel v roce 1958 a dalších třicet let to bylo zakázané téma.“
Vy jste měl možnost najít ještě nějaké pamětníky. To je ale vždycky trochu sporné. Nakolik se lze po tolika letech vůbec spolehnout na jejich vzpomínky?
V tomto případě to šlo?
„V tomto případě něco šlo, něco ne. V případě hadaře Adama jsem pracoval především s trestním spisem. Některé věci jsou hodně v uvozovkách. Uvádím, že nejsou ověřeny.“
Nepsalo se o něm ani v místním tisku? Byla to přece velmi známá regionální osobnost.
„To se mi nepodařilo dohledat.“
