Za román "...a bude hůř" mě vyloučili z národa, vzpomíná Pelc

Je to jedna z nejsyrovějších literárních vypovědí v poválečné české literatuře. Román "...a bude hůř" Jana Pelce vyšel už po šesté, letos dokončil režisér Petr Nikolaev jeho filmovou adaptaci. Jan Pelc od té doby vydal desítku dalších knih, "...a bude hůř" však setrvává na špičce zájmu čtenářů, a to i 32 let po prvním vydání. Autora pozval do studia Vilém Faltýnek.

"Poprvé jsem tuto knihu četl jako čerstvý maturant těsně po revoluci v jakémsi přepisu na průklepovém papíru. Byl jsem uchvácen. Po nástupu na vejšku a prvním oficiálním vydání jsem si ji ihned zakoupil a po celou dobu studia tato kniha obíhala koleje jak svatá relikvie..." svěřuje se v internetové diskusi ke knize Jana Pelce "...a bude hůř" anonymní čtenář.

Jiný čtenář, podepsaný jako Pavel z Curychu, napsal: "Od jednoho také emigranta ze 68 se mi tato kniha dostala teprve nyní do ruky. Přečtena v jednom kuse. Přesně vystihuje časy, které už zase dlouho nebudou, nebude-li někdy hůře. Doporučuji každému, je to prostě bible pro život! Prdelně srandovní hrůza, jak by asi napsal Pelc!"

Je to příběh osmnáctiletého Olina, který uteče z tvrdé náruče svých rodičů, a v 70. letech se protlouká na okraji tehdejší normalizované společnosti mezi kriminálníky, opilci a vyděděnci, kteří pokládají odávání se alkoholovým a sexuálním hrátkám za nejsvobodnější způsob života. Nakonec uteče do zahraničí. Znalci oceňují Pelcovo spontánní vypravěčství, liší se však v hodnocení, zda je román něčím víc než sociálním a dobovým dokumentem.

Jan Pelc, vyučený zámečník, knihou jako spisovatel debutoval. Po emigraci v roce 1981 působil jednu dobu i v redakci Svědectví v Paříži a díky Pavlu Tigridovi kniha vyšla:

"Já jsem si psal vlastně pořád, bavilo mě to, ale nikomu jsem to nechtěl dát, protože jsem si o tom moc nemyslel. Mezitím jsem začal pracovat ve Svědectví u pana Tigrida a tam jsem začal psát víc. Protože jsem měl zase přístup k literatuře, viděl jsem, co je nového v exilové literatuře, kde byl vynikající Škvorecký a Index. To mě taky svým způsobem ovlivnilo. Začal jsem tu knížku psát, nejdřív jsem napsal prostřední díl a pak jsem se dohodl s Danou Hutkovou, která vystudovala literární vědu, že bych jí dal kopii na přečtení. A jednou takhle v pátek jsem počkal, až pan Tigrid odjede domů, běžel jsem ke kopírce a kopíruju, kopíruju, ale on ten den zapoměl klíče. Chytil mě, ptal se, co to dělám, já mu říkal, že to je takový moje psaní, a on řekl, že si to půjčí domů na víkend a de fakto mi to zabavil. Pak v pondělí nepřišel do práce, v úterý nepřišel do práce a ve středu jsem tam našel obálku s dopisem, že se mu to hrozně líbilo, že to celou dobu četl a redigoval a že to vydáme, i když Svědectví ztratí některé čtenáře starší generace. Ale že je to nutné. A zasadil se o to. Byla to taková náhoda, shoda okolností..."

Ta knížka vybočuje syrovostí, která není v české literatuře obvyklá. Vybočovala i v kontextu emigrantské literatury?

"Určitě, taky. Tam nejtvrdší román, který vyšel, byl Karel Pecka, ale to bylo z 50. let a Karel byl nesmírně slušný a kultivovaný člověk. Když jsem začal psát, tak jsem se na první stránce asi u desáté věty zarazil a dlouho jsem pak váhal, minimálně týden, jestli použít jazyk, kterým se ta společnost, ti hrdinové budou bavit, nebo to zase zkrášlit a otesat a vyprávět jejich příběh zvenku. Nakonec jsem to zlomil a řekl jsem si, že ne, že třeba to nikdo nebude číst nebo to všechny naštve, ale já budu používat jazyk a myšlení těch lidí, o kterých píšu. A zdálo se mi to upřímnější a lepší."

Když poprvé vyšel váš román, jaké byly tehdy reakce?

Z filmu Petra Nikolaeva '...a bude hůř', foto: www.filmabudehur.cz

"No hrozný, ta emigrace, hlavně ta, která odešla po roce 1948, tu to hrozně šokovalo a mě dokonce nějaká exilová vláda, která byla v Austrálii, vyloučila z národa. Mám dokonce někde hlavičkovaný dopis se státním znakem, lvem. Oni hlavně nedovedli pochopit, oni si mysleli, že je tady komunista a toho nenávidí krásní, mladí, vzdělaní, chytří lidé, kteří nic jiného nedělají, než že cílevědomě bojují a jsou krásní a úžasní. Oni si pořád mysleli, že je tady tajný Sokol a že chodíme spíš cvičit než na pivo. Ale za ty představy dost nemohli, protože když odcházeli v tom padesátém, čtyřicátém osmém roce, tak komunismus nebyl usazený, represivní moc ještě nebyla tak všudypřítomná, země nebyla tak strašně zdevastovaná, nebyla ta biafra ducha. Ještě dobíhala jejich zkušenost s první republikou, která zase v kultuře byla velice dobrá, takže oni netušili, co se tady děje."

Na knihu si dlouho dělali zálusk i filmaři. Nakonec se zpracování ujala trojice: autor Jan Pelc, producent Čestmír Kopecký a režisér Petr Nikolaev. Autor předlohy je s výsledkem spokojen:

"Já myslím, že Petrovi se povedlo, co zná každej, kdo píše, maluje, filmuje, že jednou za život, a někomu ani to ne, něco sedne na rameno a najednou se daří kam sáhne. A myslím, že jemu se povedl hodně dobrý film. Já samozřejmě to vidím jinak, já bych ho udělal desetihodinovej, ale myslím, že odvedl mimořádně dobrou práci. A že měl štěstí při výběru herců i neherců, a že mu to všechno klaplo dohromady."

Film se nepromítá v běžné distribuci. Chce oslovovat lidi s povědomím o tématu knihy, proto se konají pouze projekce na objednávku v netradičních prostorách, v hospodách, kulturních domech, pod širým nebem.

"To je film, kterej se přesně do hospody hodí, už jenom tím, že se promítá jeden den, ti lidi se musí předem sejít, domluvit, je to jako když se za starého undergroundu chodilo na koncerty. Vrčí promítačka, to už nikdo nezná, kotouče, teď vyhlašujou přestávku, protože musí přetočit film, a ti mladí to nikdy nezažili. Sedí, kouří, popíjejí a je to úplně jiný zážitek. Ten film přesně do té hospody patří."

O svém románu a jeho filmovém zpracování hovořil autor Jan Pelc.