Začátek konce Československa
Slovensko dalo 17. července 1992 najevo, že se chce podruhé v historii vydat na cestu k samostatnosti. Přijetí Deklarace Slovenské národní rady o svrchovanosti Slovenské republiky znamenalo, že česko-slovenská federace spěje po dlouhých a neúspěšných státoprávních jednáních k rozdělení. A to přes tvrzení slovenských vládních politiků, že se deklarací nevyslovili jednoznačně pro samostatnost. V Česku panoval opačný dojem.
Slováci tak vykročili za svojí samostatností. V té době byl ministrem vnitra Jan Ruml, který ale už delší dobu tušil, že se rozpad federace blíží:
"Já jsem to vnímal už před volbami jako náměstek federálního ministra vnitra, kde jsem měl na starosti pohraniční policii a viděl jsem, že už vlastně ani neovládáme tu slovenskou část území vůbec. Slováci si tam stavěli své cedule, veleli si v podstatě federálním složkám sami. My jsme tam jezdili de facto inkognito. Mně bylo v podstatě jasné, že dříve nebo později k něčemu takovému musí dojít."
Téhož dne, 17. července 1992, informoval prezident federace Václav Havel o záměru odstoupit z funkce:
"Nemohu nést odpovědnost za vývoj, na který přestávám mít vliv. Tak, jako se nechci stát brzdou historického vývoje, nechci být ovšem ani pouhým dosluhujícím úředníkem, který bude ještě několik týdnů čekat na okamžik, kdy definitivně opustí svůj úřad, a který bude po tu dobu jen pasivně pozorovat další dění a jen formálně plnit své formální povinnosti. Vždycky jsem chtěl a i v budoucnosti chci tvořit něco dobrého ve prospěch svých spoluobčanů. Funkce federálního prezidenta mi už tvořivou a konstruktivní práci neumožňuje."
Ústavní zákon o zániku Československa nakonec 25. listopadu Federální shromáždění schválilo a definitivně tak sečetlo dny společného státu Čechů a Slováků. Politik Petr Pithart, který je dnes za KDU-ČSL místopředsedou Senátu, je přesvědčen, že Češi a Slováci rozhodně nevyčerpali všechny možnosti, jak společný stát udržet. Podle Petra Pitharta je proto důležité tehdejším událostem dobře porozumět:
Na dobovou atmosféru vzpomínal v České televizi František Mikloško, jeden z někdejších lídrů strany KDH, která byla na Slovensku jedinou politickou silou usilující o zachování společného státu. František Mikloško vzpomněl i spor o to, zda se mělo konat referendum o vzniku nezávislého Slovenska:
"S referendem jsme měli problém i my, měli s ním problém všichni, protože lidé v zásadě ještě nebyli připraveni na toto téma. Ten čas od listopadu byl příliš krátký. Myslím, že po dnešek skutečnost, že se referendum nekonalo, znamená, že lidé na Slovensku necítí spoluzodpovědnost za tento stát. Nemají pocit, že si tento stát museli nějak probdít v noci před referendem. Kdyby se pro něj rozhodli, nesli by i spoluodpovědnost. Myslím, že se s tím budeme ještě dlouho vyrovnávat."
Herec a politik Milan Kňažko byl tou dobou poslancem Slovenské rady i ministrem slovenské vlády. Jak řekl pro Českou televizi, rozdělení Československa podle něj přineslo hlavně zlepšení vztahů mezi Čechy a Slováky:
"Jiné uspořádání našich vztahů nebyl akt nepřátelství. Naopak, velmi zodpovědně jsme se dohodli na tom, aby naše vztahy zůstaly dobré a aby měly podmínky se zlepšovat. A to se podařilo. Především proto, že už neexistují důvody, které existovaly tehdy, protože ty vztahy se zhoršovaly. Takže toto je podstatné."
