Začátek konce Československa

Slovensko dalo 17. července 1992 najevo, že se chce podruhé v historii vydat na cestu k samostatnosti. Přijetí Deklarace Slovenské národní rady o svrchovanosti Slovenské republiky znamenalo, že česko-slovenská federace spěje po dlouhých a neúspěšných státoprávních jednáních k rozdělení. A to přes tvrzení slovenských vládních politiků, že se deklarací nevyslovili jednoznačně pro samostatnost. V Česku panoval opačný dojem.

Vladimír Mečiar a Václav Klaus během rozhovoru o rozdělení Československa v roce 1992

V čele úsilí o slovenskou nezávislost stálo Hnutí za demokratické Slovensko Vladimíra Mečiara. "Dost bylo nesamostatnosti, vazalské závislosti, poníženého prošení o uznání našich legitimních práv," prohlásil na jednání slovenského parlamentu poslanec za Slovenskou národní stranu, populární (česko)slovenský herec Štefan Kvietik. Předseda opozičního Křesťanskodemokratického hnutí (KDH) Ján Čarnogurský naopak varoval, že schválení deklarace může vést k neústavnímu rozpadu federace. Pro deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky tehdy hlasovalo 113 zákonodárců ze 147. Krom jiných první premiér nezávislého Slovenska Vladimír Mečiar nebo současný šéf vlády Robert Fico. Proti bylo 24 poslanců, například František Mikloško či Ján Čarnogurský.

Slováci tak vykročili za svojí samostatností. V té době byl ministrem vnitra Jan Ruml, který ale už delší dobu tušil, že se rozpad federace blíží:

"Já jsem to vnímal už před volbami jako náměstek federálního ministra vnitra, kde jsem měl na starosti pohraniční policii a viděl jsem, že už vlastně ani neovládáme tu slovenskou část území vůbec. Slováci si tam stavěli své cedule, veleli si v podstatě federálním složkám sami. My jsme tam jezdili de facto inkognito. Mně bylo v podstatě jasné, že dříve nebo později k něčemu takovému musí dojít."

Téhož dne, 17. července 1992, informoval prezident federace Václav Havel o záměru odstoupit z funkce:

"Nemohu nést odpovědnost za vývoj, na který přestávám mít vliv. Tak, jako se nechci stát brzdou historického vývoje, nechci být ovšem ani pouhým dosluhujícím úředníkem, který bude ještě několik týdnů čekat na okamžik, kdy definitivně opustí svůj úřad, a který bude po tu dobu jen pasivně pozorovat další dění a jen formálně plnit své formální povinnosti. Vždycky jsem chtěl a i v budoucnosti chci tvořit něco dobrého ve prospěch svých spoluobčanů. Funkce federálního prezidenta mi už tvořivou a konstruktivní práci neumožňuje."

Ústavní zákon o zániku Československa nakonec 25. listopadu Federální shromáždění schválilo a definitivně tak sečetlo dny společného státu Čechů a Slováků. Politik Petr Pithart, který je dnes za KDU-ČSL místopředsedou Senátu, je přesvědčen, že Češi a Slováci rozhodně nevyčerpali všechny možnosti, jak společný stát udržet. Podle Petra Pitharta je proto důležité tehdejším událostem dobře porozumět:

"Ono to bylo všechno pro řadu lidí docela bolestné a pro starší lidi, kteří Československo pokládali za svoji zemi, je to stále ještě trauma. Takže vracet se k tomu určitě ano, snažit se tomu všemu porozumět ano, ale stalo se a to jsou věci samozřejmě už dávno nevratné."

Na dobovou atmosféru vzpomínal v České televizi František Mikloško, jeden z někdejších lídrů strany KDH, která byla na Slovensku jedinou politickou silou usilující o zachování společného státu. František Mikloško vzpomněl i spor o to, zda se mělo konat referendum o vzniku nezávislého Slovenska:

"S referendem jsme měli problém i my, měli s ním problém všichni, protože lidé v zásadě ještě nebyli připraveni na toto téma. Ten čas od listopadu byl příliš krátký. Myslím, že po dnešek skutečnost, že se referendum nekonalo, znamená, že lidé na Slovensku necítí spoluzodpovědnost za tento stát. Nemají pocit, že si tento stát museli nějak probdít v noci před referendem. Kdyby se pro něj rozhodli, nesli by i spoluodpovědnost. Myslím, že se s tím budeme ještě dlouho vyrovnávat."

Herec a politik Milan Kňažko byl tou dobou poslancem Slovenské rady i ministrem slovenské vlády. Jak řekl pro Českou televizi, rozdělení Československa podle něj přineslo hlavně zlepšení vztahů mezi Čechy a Slováky:

"Jiné uspořádání našich vztahů nebyl akt nepřátelství. Naopak, velmi zodpovědně jsme se dohodli na tom, aby naše vztahy zůstaly dobré a aby měly podmínky se zlepšovat. A to se podařilo. Především proto, že už neexistují důvody, které existovaly tehdy, protože ty vztahy se zhoršovaly. Takže toto je podstatné."