Zelený Raoul: Každá rána povolena

Už deset let vychází v časopise Reflex každý týden komix Zelený Raoul. Příběhy mimozemšťana, který nevybíravě komentuje politické dění v České republice, mají už 517 pokračování. Všechny pohromadě mohou najít čtenáři od nynějška v knize, která dává zároveň představu o tom, jak se měnila česká společnost, které osoby a jaké události si vysloužily nejživější veřejný ohlas a také jak se měnil a usazoval charakter seriálu. Vilém Faltýnek hovořil s autory komiksu, s Danem Hrubým a Milanem Tesařem.

DH: "Bylo to v době, kdy nadšení roku 1990 a následujících měsíců pomalu začalo vyprchávat a nám začlo docházet, že nebudeme asi žít v zemi, kde jenom pravda a láska vítězí a že 300 dní v roce budeme spíš nasraní (s prominutím), a my jsme hledali způsob, jak se z toho vymluvit, vykřičet a sdělit to i těm ostatním lidem. Třeba to říct za ně."

Má ten seriál nějakou etiku, hranici, za kterou byste nešli?

MT: "Určitě... - nemá... Určitě má a je to spíš individuální bariéra každého z nás."

DH: "Já si myslím, určitě má. Ono to jde velmi obtížně definovat. Ale já jsem přesvědčen, že i to největší čuně na světě má nějakou etiku, i ti největší podvodníci a zloději a snad i vrazi mají nějakou etiku. Samozřejmě je otázka, kde ta hranice je. Každý z nás, protože není černobílý, tak je v něm trošku toho lumpa, je nevyzpatatelný, a ten Raoul taky. Takže kolikrát se představuje jako opravdu velké čuně, a já si říkám, tak tohle mamince v životě neukážu. Jindy nad tím sedíme a říkáme si, že tohle tam nedáme, to bychom se museli hanbou propadnout a přitom jde v životě jiných lidí třeba o úplnou prkotinu."

MT: "Nás se na tu etiku ptá skoro každý a to je podivuhodné. Protože je všeobecně známo, že ten Raoul není fiction, je to publicistika a všechny ty příběhy jsou zakotveny v realitě. my si toho moc nevymýšlíme, my vycházíme z toho, co čteme v novinách a vidíme v televizi. Že se všichni ptají nás na etiku komiksu. Proč se neptají těch lidí a té společnosti kolem nás, kam až dojde? V podstatě ten Raoul funguje jenom jako jakési vypouklé zrcadlo, ale kolikrát ani moc vypouklé není, v tomhle žijeme. Od počátku, co ten komiks děláme, tak to považuji za publicistiku, za novinářský žánr, který je akorát kreslený. Já chci, aby to bylo aktuální... Já si nemyslím, že je to satira. Já myslím, že je to ad absurdum dovedená realita. Je to dada, je to postmoderní záležitost, kde síla toho komixu spočívá ve spojování nespojitelného. Původně ten komiks měl fungovat jako přehled nejzajímavějších nebo nejpodivuhodnějších událostí předchozího týdne. Ono se to pak trošku přetransformovalo, našli jsme hlavního hrdinu nebo vypravěče. Slovo satira nemám moc rád, protože ono u nás je spojeno s pokleslou zábavou."

DH: "Tenhle druh humoru je natolik absurdní a je to takové dada, že my z toho vlastně máme alibi a pod oponou, na které je napsáno veliké DADA a veliké ABSURDITA můžeme nahlas říkat, že ten a ten politik je idiot, že ten a ten je lump, ten a ten krade. Přikryti tímhle alibi jsme nežalovatelní a vůbec to můžeme říkat. Protože v televizním humoru, který se tváří satiricky nebo logicky, tak samozřejmě když řeknou: pan premiér je idiot, tak je to velký problém a je to na hraně žalovatelnosti. My vlastně hrajeme s tím establishmentem tuhle hru, že je to nežalovatelné. Ačkoli třeba všichni víme, že to tvrzení má reálný základ."

MT: "Dokonce někteří politici jsou rádi, že jsou v tom komiksu. Což mi přijde už úplně zvrhé, ale to, že kdo není v médiích, neexistuje, to je pro ty politiky alfa a omega a tady to hraje roli. každá rána povolena. A když jste se ptal na nějakou etiku, tak... je to v podstatě ten nejspodnější proud naší duše, že si při psaní scénáře říkáme, jestli ještě, možná ano, možná ne, ale v zásadě jsme strašně svobodní, díky tomu komiksu..."