Změnil se v nás pohled na válku?
Dokázali jsme se 60 let po druhé světové válce vyrovnat s tím, jaká byla, co přinesla, jak prověřila charaktery naše i našich předků? Stojí za to si její hrůzy stále připomínat? O tom si s dnešním hostem rubriky Česko v komentáři, komentátorkou Lidových novin Petruškou Šustrovou povídal Josef Kubeczka.
"Já myslím, že není. Pro poválečné ročníky je druhá světová válka něco jako pro mně, když jsem byla mladá, bitva u Zborova, něco z jakéhosi dávného středověku, něco vlastně nezajímavého. Myslím si ale, že všechny ty hrůzy se musejí připomínat a musí se o nich mluvit prostě proto, aby si i ty nové generace uvědomovaly, že lidé jsou něčeho podobného schopni, protože to je snad jediná prevence, jakou můžeme provádět pro to, aby se to neopakovalo."
Myslíte si, že se už v naši společnosti nadobro zakořenilo jakési vyrovnání se s Německem jako okupantem, s válečnými útrapami, jejichž původci byli nacisté?
"Myslím, že se v naši společnosti vůbec nic takového nezakořenilo. Soudím, že nejsme vyrovnáni s Německem, že nejsme schopni se dívat například na německé vojáky podobně jako na vojáky, kteří bojovali za spravedlivou věc, ačkoli to byli také lidé podřízení rozkazům, kteří neměli mnoho na vybranou a do války mnohdy ani nešli z vlastní vůle. Myslím, že se vůbec nedokážeme povznést nad utrpení, kterých se našemu národu z nacistických rukou dostalo. A už vůbec nedokážeme pochopit, uvědomit si v celém rozsahu, že Německo na sobě desítky let pracovalo, že to je dnes demokratická země, demokratičtější než jsme my sami."
"Víte, já myslím, že zejména staré lidi, kteří v tom přesvědčení žijí celý život a kteří mnohdy buď sami nebo jejich rodiny či okolí za německé okupace velmi trpěli, nepřesvědčí nic. Je to prostě přesvědčení, které si odnesou do hrobu. Já si myslím, že se musíme dnešníma očima dívat na odsun jako na něco zcela nepřípustného. To ovšem neznamená, že musíme odsuzovat ty, kteří se snažili ho provádět civilizovaným způsobem. Musíme si uvědomit, že poválečné poměry byly jiné, že společnost byla nesmírně rozjitřená, a že bez zkušenosti, kterou dnes už po šedesáti letech mít nemůžeme, těžko můžeme soudit pocity a hnutí lidí. Nicméně mělo by být jasno a myslím, že zejména novináři a politici musejí neustále opakovat, že podobné řešení národnostních nebo politických problémů, jakým byl odsun, vyhnání Němců z českých a slovenských zemí, je něco naprosto nepřípustného."
Vy sama jste matka a tudíž máte vlastní zkušenost s tím, jak děti poznávají ve škole historii své země. Myslíte si, že dnešní výklad příčin, průběhu a důsledků druhé světové války v hodinách dějepisu už není zkreslován? Česko je totiž poslední ze zemí okupovaných nacisty, která dosud nemá vlastní syntézu tohoto období.
"To je těžká věc. Maturanti v hodinách dějepisu v naprosté většině vůbec nedospějí za druhou světovou válku. Myslím, že výuka dějepisu je u nás ve velmi tristním stavu. Já myslím, že to svědčí o té, dejme tomu, střední generaci českých historiků, protože my například nemáme žádné poválečné dějiny Československa. A pro učitele, ať se jakkoli snaží, je to velmi obtížné. Navíc tady nejsou žádná striktní pravidla, jak se má dějepis vyučovat. Velice mnoho je ponecháno na učiteli a učitelé jsou samozřejmě různí. Jsou mezi nimi učitelé naprosto vynikající, kteří přes své bídné platy a obtížné podmínky se snaží sledovat, co vychází, snaží se poznávat nové trendy, no a pochopitelně je mezi nimi také řada takových, kteří jsou rádi, že jsou rádi, kteří učili už dříve a kteří nepřemýšlejí o tom, co vyučují. A vyučují, aniž by ten výklad dokázal děti upoutat."
Vy často navštěvujete poměrně neklidné oblasti bývalého Sovětského svazu. Vypozorovala jste nějaké zásadní rozdíly v odporu k válce a násilnostem mezi tamním obyvatelstvem a českou společností?
"Je to velmi různé. Jsou země, například na Kavkaze, které zažili válku bezprostředně v posledních deseti, patnácti letech. Tam samozřejmě jsou silná protiválečná hnutí, která nejsou nikterak zesměšňována, nikdo jimi nepohrdá, protože tam jsou uprchlíci, důsledky války jsou leckde vidět na každém kroku. Můžeme si třeba vzít Bělorusko, kde se všechno srovnává s druhou světovou válkou a kde to je zase naopak tím, že diktátorský prezident Lukašenko potlačuje všechny informace. Ale v celku bych řekla, že i v české společnosti se postoj k válce, protiválečný postoj či pochopení hrůzy, jakou je válka, posunul od komunistických dob, kdy to všechno byla pro nás jenom prázdná hesla a znamenala něco jen pro lidi, kteří válku zažili. Pro naprostou většinu to ale byla pustá propaganda. To podle mého názoru v české společnosti vymizelo. V postsovětských společnostech se to vlastně nikdy nestalo, protože oproti naši zemi, která jako Protektorát Čechy a Morava válkou příliš neutrpěla, válečné škody a válečná zranění v těchto zemích, stejně jako například v Polsku, byla velmi citelná celé desítky let."
U mikrofonu Radia Praha byla komentátorka Lidových novin Petruška Šustrová.
