1848: další česká „osudová osmička“
Rok 1848 byl pro Evropu bouřlivý. Itálie, Francie, Německo, rakouskou monarchii a řadu dalších zemí zachvátila revoluce. Neminula ani Čechy. Pražské povstání v červnu roku 1848 a události, které mu předcházely přiblíží profesor Milan Hlavačka z Historického ústavu Akademie věd České republiky.
Události se v Čechách daly do pohybu, zprvu nenápadně, okolo 11. března.
"Bylo to takovým tím řekněme pražským nebo staropražským způsobem. To znamená, že se po těch hospodách a neformálních uskupeních začíná jednat o tom, že by se taky v Čechách mohly změnit poměry. Točí se to kolem toho neformálního klubu, který se nazývá Repeal, což je z anglického slova to repeal a znamená vlastně odvolat. Míní se tím odvolat ten akt, kterým bylo Irsko připojeno k Velké Británii. Čili tady se napodobuje něco, co má ten odboj těch Irčanů proti Angličanům. Tady u této stolovní společnosti můžeme zaznamenat, že vzniká nějaký program, který je dokonce i napsán. Vede to k tomu, že si řeknou - tak to si nenecháme jenom pro sebe a zkusíme svolat Pražany. Oni skutečně vyvěsí oznámení, sice tajně, že 11. března se sejdou v té hospodě ve Svatováclavských lázních na Novém Městě. Světě div se, ti občané tam přišli. Policie po tom ani nepátrala. Říkala si, že je to jako vždycky a nic z toho nebude. Tentokrát z toho ale bylo velké a zásadní shromáždění, z kterého vzešel program nebo lépe řečeno petice pražským požadavků vůči císaři."
"Požadavky byly jednak obecně liberální, to znamená: chceme svobodu tisku, chceme svobodu projevu, chceme svobodu náboženství. Pak tam byly samozřejmě požadavky nacionální, to znamená: chceme dát na roveň třeba používání češtiny a němčiny ve veřejných úřadech a ve vyšším a středním školství. Pak tam byly i požadavky sociální, jako bylo zrušení roboty a poddanství. Nebo Prahu tížila potravní daň, tak tedy zrušení té potravní daně, čímž by se snížila cena potravin. A pak tam byl pro České království jeden velmi důležitý požadavek. To bylo jakési obnovení, nechci říct státního útvaru, ale zemí Koruny české."
Morava ale s tímto požadavkem nesouhlasila, chtěla si zachovat dosavadní statut, který v rámci monarchie měla. Obdobně se zachovalo i Slezsko.
Definitivní znění petice měl vypracovat tzv. Svatováclavský výbor. Do něj zapojili také František Palacký, František Ladislav Rieger nebo Karel Havlíček Borovský a mnozí další, zpočátku byli mezi nimi také někteří pražští Němci. Na petici císař Ferdinand Dobrotivý, nebo spíše jeho okolí, odpověděl prý jaksi nemastně neslaně a Pražany jeho reakce neuspokojila. Poslali tedy své požadavky podruhé.
"Na tu druhou petici už císař odpovídal velice konkrétně, tím známým kabinetním listem z 8. dubna 1848, kdy ty požadavky Pražanů podpořil, čímž je vlastně legalizoval. Do této chvíle je to takové nelegální petiční hnutí a nikdo neví, jak na to císař zareaguje. V momentě, kdy na ně odpovídá, tak je vlastně legalizuje. On tam kromě toho státoprávního požadavku vlastně kývl na všechno."
Pražské petice jsou podle Milana Hlavačky často vykládány tak, že Češi dosáhli toho, co chtěli a nabízela se otázka: co pak pražští Němci?
"Tady je opravdu ten zásadní moment, kdy to toho vstupuje výzva k volbám do frankfurtského sněmu, která tu doposud jednotnou liberální česko - německou scénu v Praze dokonale rozštěpí. Tady je otázka zásadní, otázka o vaší budoucnosti, jakou si ji přejete. V tom měli Češi jiný názor než Němci žijící v Čechách. Češi si přáli zachovat Rakousko, ale federalizovat ho a mít tam jaksi tu státoprávní autonomii především Království českého. Němci, ne že by byli proti, ale pro ně byla jiná priorita. Tady se najednou otevřela obrovská perspektiva německého sjednocení. Ta státoprávní otázka zněla: mají do toho nového Německa vstoupit také všichni Němci, kteří patřili formálně k tomu německému spolku, dříve Svaté říši římské, to znamená ti Němci žijící v alpských zemích, českých zemích, až někam k Terstu. Tady vypukla obrovská euforie mezi německým obyvatelstvem, které chtělo jít do Frankfurtu, chtělo volit do Frankfurtu a také tam posléze odešlo. Kdežto na té české straně ten Frankfurt byl vykládán: co bude dál, co bude s tím Rakouskem, to se rozpadne, co bude s námi? Když došlo k těm volbám, tak Němci v Čechách volí pro Frankfurt, Češi ty volby zásadně sabotují. Velice těžkou pozici měla rakouská vláda: co s tím teď, většina našeho německého obyvatelstva chce do Frankfurtu, chce se podílet na německém sjednocení, ale tím si podřezáváme větev, na které sedíme, co bude s tím Rakouskem? Když by vyhověli Slovanům a nevypsali volby do sněmu, poštvali by si proti sobě veškeré německé obyvatelstvo. Vláda nakonec zareagovala tak, že volby nakonec vypsala, ale dala na výběr, jestli se chtějí zúčastnit nebo ne."
Na sněm byl pozván i František Palacký, který ale ve svém známém dopisu do Frankfurtu účast odmítl.
"Palacký řekl, proč to odmítá. Protože chce zachovat silné Rakousko, protože se bojí německého sjednocení, protože by to mohlo jít až do té republikánské fáze a protože se bojí toho silného východního souseda, to znamená toho carského centralismu a touhy po moci. Pro něj bylo zcela zásadní zachovat Rakousko a v něm najít nějaké nové státoprávní postavení pro Království české."
"Slovanský sjezd bývá interpretován různě. V tom prostředí politických vášní často bývá interpretován jako protipól frankfurtskému sněmu. To znamená, že když Němci mají ve Frankfurtu svoje národní shromáždění, tak Slované budou mít své shromáždění v Praze. V zásadě mělo jít o to, že tady budou Slované jen z habsburské monarchie. Nakonec se tady objevili i jiní, i Slované z Poznaňska, Bakunin a podobně. Šlo o to prodiskutovat vztah Slovanů jednak k habsburské monarchii, k Evropě a mezi sebou. Je to jakýsi zvláštní první pokus naplnit tu myšlenku, že v habsburské monarchii těch Slovanů je nejvíc, takže by měli mít trošku nějakou jinou roli, než mají doposud. Jenže se zapomíná na to, že ti Slované se většinou mezi sebou dohodnout neumí. Ten program, který byl dosti vágní, připravil ho Palacký, Šafařík, časem během těch prvních dnů je pod tlakem, především Poláků, změněn. Výsledkem toho sjezdu je pouze jeden dokument, to je ten Manifest sjezdu slovanského k národům evropejským, který říká: my Slované jsme tady, máme nějaké požadavky, politicky jsme se probudili a chceme přetransformovat habsburskou monarchii v nějaký, možná federalistický, celek."
"Zrovna když střídají vojáci stráže, tak oni tam přijdou, někdo jednoho vojáka uhodí a už to začne. Že to povstání nemělo žádný systém, žádnou přípravu a žádný vojenský program, je jasné. Stačí se jen podívat, kde se stavěly barikády. Nechci říct, že nesmyslně, ale z vojenského hlediska a strategického... Bylo to tak, koho to kde napadlo. Tam dojde k těm prvním potyčkám a bojům. To je ta revoluce. Máte vyhraněné strany a víte, kdo proti komu střílí, a dokonce jsou i mrtví. Windischgrätz velmi brzy pochopí, že on se svým pravidelným vojskem nemůže bojovat v ulicích. Prahu vyklidí, obsadí bašty, Praha byla pevnostní město, a dá městu ultimátum: buď se vzdáte, nebo to vybombarduji. Což se potom stalo."
17. června Praha kapitulovala. Padlo přes čtyřicet povstalců, několik desítek lidí bylo zraněno. První den povstání byla zabita Windischgrätzova manželka Marie Eleonora.
Z určitého hlediska je pražské povstání vrcholem. Z hlediska liberálů to bylo podle Palackého slov "neštěstí". Jejich snahy např. o český sněm byly povstáním zhatěny. Vše jako by se na čas vracelo na začátek.
Jaké byly důsledky událostí roku 1848?
"Jestliže to vezmeme tak, že revoluce byla vojensky potlačena, tak to byla vlastně prohraná revoluce. Ta radikální složka byla potlačena a ten maximální český program se nenaplnil. Když ale vezmu z toho liberálního hlediska... Co ta revoluce přinesla? Přinesla osvobození rolníků z roboty a poddanství. Změnu patrimoniálního systému v ten státně-byrokratický systém, obrovská transformace byla dokončena a byla dokončena v pořádku. Byl nastartován nový ekonomický systém, liberální ekonomický systém, kapitalistický systém. Byl nastartován nový vzdělávací systém, to jsou ty filosofické fakulty, osmiletá gymnázia, čili to máme dodneška. Byla nastolena náboženská svoboda. Od té doby už vlastně není obyvatelstvo katolíci, nekatolíci a Židé, je to jedno. Pro politický úřad je to jedno, čím jste, vaše vyznání je věc soukromá, to není úloha státu atd. atd. Těch záležitostí, které tam jsou a ovlivňují tu společnost v Království českém a zemích Koruny české, je obrovské množství a musím říct, že z nich žijeme dodnes."
