2000 slov; Člověk se má při určitých příležitostech projevit

Manifest 2000 slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem, způsobil na konci června roku 1968 poprask. To, jak vznikl tento významný dokument Pražského jara, jaké byly reakce veřejnosti i komunistické strany?

Manifest vznikl z popudu čtyř vědců (byl mezi nimi např. Otto Wichterle). Autorem textu byl spisovatel Ludvík Vaculík. Na konferenci ke 40. výročí Pražského jara Ludvík Vaculík zdůraznil, že vědci tehdy přišli s tím, co si mysleli všichni.

"Že je to kritická a choulostivá situace před těmi stranickými konferencemi a že je třeba veřejnost povzbudit, aby podpořila to pokrokové křídlo ve straně. Výsledkem té diskuse bylo několik věcí naprosto samozřejmých: že se jedná o hnutí už občanské, že nejde o boj dvou stranických frakcí, že tam má být řečeno, že tuto demokratizaci nelze vést proti komunistům a že to musí vyznít jako podpora vládě, když..., vládě která...Pokud ta vláda bude dodržovat ten mandát, který jí dáváme. A pak tam bylo, jako povinná součástka, že jsme spojenci. No a to bylo všechno a já jsem natočil papír do stroje a zjistil jsem, že teda nemám vlastně nic, protože jsem si uvědomil. "Ty teda budeš lidem říkat, co oni vědí: jsme proti tomu, jsme proti tomu, jsme rozhořčeni a přejeme si aby..." A teď přišlo to, co se tam mělo říkat, jak se tento negativní postoj měl projevit v nějakou aktivní činnost a tam byly všechny body, o kterých mi při častých příležitostech soudruzi na StB říkali, že v tom byl ten návod na tu kontrarevoluci. Ptali se, kdo za tím byl, oni mysleli, že za něčím takovým musí být Tigrid nebo někdo... A za tím u mě byla osoba úplně jiná, na kterou jsem myslel a o které jsem se nikdy nezmínil. Odhalil ji jeden anglický žurnalista, když přeložil a publikoval tam 2000 slov - nenásilný občanský odpor - Mahátma Ghándí."

V manifestu se hovořilo o odpovědnosti za současný stav věcí, o chybném poválečném vedení komunistické strany a samozřejmě o právě probíhajícím obrodném procesu.

Oněch 2000 slov se 27. června objevilo na stránkách čtyř periodik - v Mladé frontě, Práci, Zemědělských novinách a Literárních listech. Vedení KSČ zareagovalo na text prakticky okamžitě po jeho vydání, hned 27. června dopoledne. Jaká byla první reakce, to popsal Jakub Končelík z Fakulty sociálních věd UK, který se problémem zabývá.

"Ta reakce se alespoň v mých očích dá označit za hysterickou. Oni se polekali, myslím, že tomu jednoznačně můžeme takhle říkat. Manifest 2000 slov se vymyká dokumentům, které se objevily v politickém, novinářském, společenském diskurzu jara a léta roku 1968 v tom, že vznikl mimo rámec komunistické strany a bez konzultace s jejími politiky."

Tušili vůbec, že se text připravuje?

"Podle toho, co jsem načetl z různých pamětí se domnívám, že netušili. Především to platí pro ty politiky ve vedení komunistické strany. Oni na to reagovali překvapeně, podrážděně. Bylo to pro ně velmi nepříjemné překvapení, nebyli na to zvyklí. Do té doby, v tom uplynulém dvacetiletí, to fungovalo tak, že vše důležité se konzultovalo s rozhodujícími politiky, vše důležité bylo předpřipraveno a rozhodně nemediováno bez té přípravy. Na jednou do toho vstupuje manifest 2000 slov, který vznikl bez rozpravy s těmi politiky, bez informace vůbec o tom, že by měl vyjít. Ke všemu on v podstatě vybízel k občanské aktivitě, to se v systému totalitní správy věcí veřejných prostě nedělá. To je špatně. Proto reagovali tak podrážděně."

O manifestu se mluvilo v národním shromáždění, bylo svoláno i jednání předsednictva ÚV KSČ.

"Na tom zasedání předsednictva ÚV všichni jako jeden muž, od těch, co máme naučené jako reformisty, po ty, co máme naučené jako konzervativce, ten manifest odmítli. Jako jednotící prvek se tím odmítnutím nese přesvědčení, že autoři manifestu nabízejí společnosti nějakou jinou platformu, nějaký jiný program než je akční program komunistické strany. Ono to tak nebylo, alespoň takový nebyl záměr autorů. Oni to prostě nevnímali jako politickou výzvu, ale komunisté ve vedení KSČ to takhle přijali. A to je to, co je ze všeho nejvíc rozdráždilo a čeho se nejvíce báli. Měli za to, že v situaci, kdy je v parlamentu přijímán zákon, který jednoznačně odmítne cenzuru, v situaci, kdy se mají sejít delegáti, kteří budou volit delegáty na ten mimořádný celostátní sjezd KSČ, v situaci, kdy je společnost rozštěpena tak, jako v létě 1968 byla, není možné připustit debatu, kdo společnost vede. není možné připustit debatu o tom, kdo určuje pravidla, kdo přináší a nabízí programy budoucího vývoje. To bylo pro ně rozhodující. Oni se prostě rozhodli, že se nesmí stát, aby vůbec připustili dialog o něčem, s čím nepřišli sami."

Jednání trvalo až do rána. Během něj hovořil Alexander Dubček s generálním tajemníkem ÚV KSSS Leonidem Brežněvem, který text pochopitelně ostře odsoudil. Jednání bylo jedenkrát přerušeno. V této přestávce, i když nebylo ještě jasné, k čemu se dospělo, odeslal tajemník ÚV Alois Indra do regionálních center komunistické strany dálnopis v podstatě ve znění, že ÚV 2000 slov odmítá. Nakonec se ale dospělo k jinému závěru, což způsobilo v řadách komunistů trochu chaos.

"To usnesení KSČ bylo ve finále formulováno ve znění, zhruba - manifest je špatný, ale uznáváme, že jeho autoři mohli mít subjektivně dobré záměry. K tomu patřil i dodatek, který nebyl zveřejněn formou usnesení a příslušel novinářům. V podstatě sděloval, že by vedení KSČ bylo rádo, kdyby média nadále manifest nepodporovala a naopak tiskla rezoluce na podporu usnesení ÚV KSČ, rezoluce odmítající manifest 2000 slov."

Těch ale moc nebylo.

"Na to hezky vzpomínal Miroslav Jelínek, tehdy šéfredaktor Mladé fronty, který na setkání, kde se novináři dozvěděli, že mají postupovat ve zmíněném smyslu, tedy uveřejňovat rezoluce na podporu usnesení ÚV KSČ a neuveřejňovat naopak rezoluce podporující manifest. Vzpomínal na to v tom duchu, že přítomní novináři pokrčili rameny a řekli, že to nejde, že dostali do redakce stovky až tisíce dopisů, které nadšeně souhlasí se zněním manifestu a rezolucí, které by ho odmítaly přišlo čtyři až pět."

Manifest podepsali dělníci stejně jako umělci, lékaři, vědci a další osobnosti veřejného života. Byli mezi nimi i Jaroslav Seifert, Emil Zátopek, Pavel Kohout a celá řada dalších.

Ludvík Vaculík doplnil: "Čím dál víc se objevují hlasy: vy jste to nevěděli? Vy jste si mysleli, že ti Rusové nepřijdou? Já jsem na to nemyslel. Dělala to paní Vaculíková, která říkala, jestli myslíme, že to Rusové nechají jen tak atd. A teď se někdy říká, že to byla chyba, že jsme něco pokazili, co kdyby se klidně vyvíjelo...Jo, mě by zajímalo, kam by se co vyvíjelo, co by se pod tím heslem socialismu s lidskou tváří vlastně dělo. Já myslím, že ne moc dlouho nebo něco, jak je dneska v Číně, nebo nevím co. Měl jsem často příležitost se nad tím zamyslet. I když tady to nebezpečí bylo, tak se to dělat mělo. Můžou přijít Rusové? Nevadí! Na to se nesmí hledět. Protože národ se skládá z lidských jedinců a jestli je to živá bytost, má se někdy v životě v určitých příležitostech projevit. Jsem toto já a budu dělat toto."