Přímý i příkrý Ludvík Vaculík
Ludvík Vaculík nenapodobitelně kombinoval valašskou jadrnost s suchým anglickým humorem. Patřil ke generaci, která nejdříve plná ideálů budovala socialismus, v 60.letech ho chtěla reformovat a nakonec se v něm naprosto zklamala. Vaculík vešel do historie jako spisovatel, fejetonista, organizátor samizdatu, a především jako autor manifestu Dva tisíce slov. 23. července si připomínáme 95. výročí jeho narození.
„Ludvík Vaculík? To nebyl jen spisovatel a novinář, to byl představitel epochy, kdy spisovatelé suplovali politiky a byli opravdu "svědomím národa". Jejich slovo, jejich odsudek třeba formou fejetonu, se přepisováním, tedy samizdatem, rozšířil mezi lidmi. Organizoval celá léta tajnou edici Petlici, které dal název opravdu podle původního významu slova petlice, jako starodávného zámku v šatlavě. Přestože sám byl slovutný autor, osobně nosil texty k opsání písařkám, vedl evidenci rozepsaných rukopisů našich dnes slovutných autorů“ – tak vzpomínala na tohoto spisovatele a publicistu socioložka Jiřina Šiklová.
Zařadit Ludvíka Vaculíka do škatulky nejde. Podle literárních kritiků to byl nejlepší český fejetonista od dob Karla Čapka. Jako autora politického manifestu Dva tisíce slov bychom jej mohli vepsat mezi veřejné činitele. Román ve formě deníkových záznamů Český snář je jedním z nejlepších děl popisujících život disidentů za komunismu. Jeho přímost a prostořekost byla pražských poměrech nevídaná, Vaculík byl kombinací brilantního intelektuála a patriarchálního, příkrého venkovana.
Příběh Českého snáře mluví za všechno. Vaculík zde pod plnými jmény popisuje soukromý život a vztahy uvnitř uzavřené komunity disidentů. Mnozí mu to nemohli odpustit. Petr Pithart byl jeden z mála, kdy se na věc díval jinak. „Ludvík to následně mezi některými z nás neměl moc dobré. Rozmýšlel, jak s knihou naložit. Má ji „vydat“, to znamená nechat opsat na psacím stroji ve více kopiích? Není to zřejmě ani jemu úplně jasné. Taková kniha tu totiž ještě nebyla. Co to vůbec je? Záznam rok trvajícího pozorování? Krutý sebezpyt samotného autora? Nebo zbeletrizovaný sociologický, psychologický experiment? Časosběrný dokument? Když literatura, tak jaká? Román, deník? Exhibice okázale konzervativního venkovana, který si vždycky dělal, co chtěl? Je Vaculík českým Proustem? Anebo je tím, kdo hrstku „ztroskotanců a samozvanců“ (jak se o disentu vyjádřilo Rudé právo z 6. února 1977) vysvobozuje z ghetta? Tak jsem to tehdy viděl já. Vaculíkův Český snář jsem přivítal až exaltovaně. Když svůj text dnes po sobě čtu, stydím se – tolik silných slov, citových výlevů. Ale já chápal tuto knihu jako osvobození, sice riskantní, ale co cenného je bez rizika? Bylo to jako průvan puštěný do vydýchaného vzduchu našeho světa „slušných lidí“, jako vichr z hor, tedy z brumovských kopců“ – napsal po Vaculíkově smrti Pithart.
Ačkoliv Vaculík v jednom ze svých fejetonů napsal, že „Stokrát si můžete myslet, že jste strojvůdci své lokomotivy, výhybku vám vždycky přehodí někdo jiný," on sám prožil svůj život spíše ve své, a ne v cizí režii. Přestože publicistika je žánr, který stárne rychle, Vaculíkovo dílo je aktuální dodnes.
