Ludvík Vaculík vydává fejetony z posledních let Dřevěná mysl

Čerstvý nositel Státní ceny za literaturu Ludvík Vaculík po převzetí ceny skepticky prohlásil: "Tahle cena se dle mého uděluje tomu, kdo ještě nic nedostal a kdo už by nám mohl umřít. Došla na mě řada." Je jeho skepse podezřívavost na místě? Historik Jan Lukeš, který byl členem poroty, tvrdí, že Vaculík si cenu rozhodne zaslouží, mimo jiné i tím, že stále aktivně zasahuje do české literatury. Třeba svými novinovými fejetony. Jejich výbor nazvaný Dřevěná mysl představil spisovatel na letošním Podzimním knizním veletrhu v Havlíčkově Brodě.

Ludvík Vaculík, foto: autor

Fejetony Ludvíka Vaculíka vycházejí v Lidových novinách od roku 1989 každé úterý v rubrice Poslední slovo. Jejich výběr z let 1989-2001 vyšel před 6 lety a navazoval na svazky Jaro je tady a Srpnový rok. Tato kniha navazuje výběrem fejetonů z let 2002-2008. Nese název Dřevěná mysl.

"Podívejte se, já jsem tato Poslední slova psával většinou vždycky v sobotu a v neděli, neboť jsem je v pondělí musel odevzdávat, a v sobotu a v neděli jsem většinou sekal dřevo. No a přitom myslíte na cokoliv a často jsem myslel i na to, co dám do toho posledního slova. A někdy mi napadlo, podíval jsem se na klacík zvláštního tvaru, až to budu přikládat v zimě do kamen, jestli si tak vzpomenu, na co jsem tehdy myslel. A napadla mi myšlenka, která uzavírala předchozí výběr: Kdyby tak ty klacíky se začaly pod tíhou mých myšlenek zvedat, tak by klepotaly, rachotily, zvedaly se, mrvily se, a teď by každý ten klacík se vrátil na své místo, odkud jsem ho odřezal nebo odstřihl. Tím jsem končil ten předchozí soubor fejetonů. Dneska mi napadlo toto: Sakra, nevím, jestli bych byl rád a co by z toho vyšlo, kdyby ty moje nápady, které jsem přitom měl, se složily v soustavu. No nevím, nevím. Napadlo mi, že v příznivém případě by vznikl úplně nový zákoník této společnosti: postdemokratický systém, velice přísný."

Ludvík Vaculík vysvětlil název své nové knihy na autorském čtení v Havlíčkově Brodě v rámci autorského čtení PEN klubu. To bylo ještě před udělením Státní ceny.

Filmový a literární historik Jan Lukeš byl členem odborné poroty státní ceny. Lukeš oceňuje, že Vaculík je i v pokročilém věku stále člověk otevřeně myslící, a potvrzeno je to prý právě touto knížkou fejetonů.

"On je možná jeden z posledních té jeho generace, který skutečně do veřejného života zasahuje týden co týden v těch Posledních slovech v Lidových novinách. A navíc vydal knížku Hodiny klavíru, kterou když si člověk pozorně přečte, tak najednou vidí, že on má pořád sílu se na svůj život dívat velice otevřeně a velice kriticky. Takže pokud člověk ponětí o něm zakládal třeba na Českém snáři, který já považuji za vrchol jeho tvorby, tak najednou vidí, že v téhle nenápadné próze jsou ještě místa, kde se něco z toho Českého snáře ještě dopovídá, něco se bere zpět, něco se reviduje..."

Ludvík Vaculík, foto: autor

Spisovatel Ludvík Vaculík posluchačům v Havlíčkově Brodě vysvětlil, že některé své fejetony, obsažené v knize, chápe jako pokání. Pokání za to, že v mládí jako komunista se zřekl církve. Vrátil se do ní teprve v pozdním věku díky páteru Tomáši Halíkovi.

"V těchto Lidových novinách se často vyskytovaly útoky na církev a víru. A jsem si řekl: Toto tak nenecháš! A za pokání jsem si uložil, že nenechám žádný takový hlas mlčky projít."

My kdo jsme přišli na Vaculíkovo autorské čtení, jsme mohli pochopitelně slyšet také ukázky z knihy. Vaculík nečetl sám, přizval svého vnuka a vnučku, aby vybrali po jednom fejetonu podle svého vkusu a on sám pak vybíral ty kajícné. Četl například fejeton Věc magická.