Ludvík Vaculík oslavil osmdesátku
Smířlivý rváč - tak v jednom ze svých rozhovorů nazval Karel Hvížďala spisovatele a publicistu Ludvíka Vaculíka. A dodal k tomu: Vaculík si celý život dělá, co chce, z důvodů, které jsou jen jeho. 23. července se autor Dvou tisíc slov, Českého snáře i dlouhé řady fejetonů se společným názvem Jaro je tady dožil osmdesátky.
"Ve třetí třídě měšťanské školy přišel náš učitel češtiny s požadavkem, abychom si psali všichni deník. Probrali jsme předtím různé praktické žánry: vzpomínku na prázdniny, žádost o vysvědčení zachovalosti, náladová líčení na způsob Jaro je tady, objednávku řeziva a jiné. Zbývalo zdá se naučit nás psát romány, dramata a ústavy států. Deník měla si celá třída psát asi měsíc, dál mohl pokračovat, koho to bavilo. A to jsme byli dva nebo třé. Mně to drželo devět let."
Takto uvedl sám Ludvík Vaculík pro Český rozhlas četbu ze své knihy Milí spolužáci. Zachytil v ní svá školní léta na Valašsku. A už v těchto zápiscích třináctiletého kluka je podle kritiky znát jeho umíněnost, neřkuli umanutost, kterou prokazuje dodnes. Vaculík pocházel ze skromných poměrů, jeho tatínek byl tesař, a to ho zřejmě po válce přivedlo na Vysokou školu politickou a sociální. Absolvoval ji v roce 1950 a pak krátce pracoval jako vychovatel v učňovském internátu. Odtud také čerpal námět pro svou první knihu Rušný dům. Brzy se ale stal redaktorem a od konce 50. let působil v Československém rozhlase. V 60. letech publikoval román Sekyra, který patří k nejpozoruhodnějším českým prózám 2. poloviny 20. století. Ukázku z tohoto Vaculíkova románu čte Jan Kačer:
"Potom jsme s bratrem seděli u televizoru a rozmlouvali trochu o hudbě. Na obrazovce totiž ukazovali mezinárodní festival šansonů ve Varšavě. Zpěvačky a zpěváci šli v nepřetržitém sledu a provozovali své odpudivé řemeslo. ... Kroucením pysků, předstíráním citů, které neměli, banálním hlasem a konfekčními melodiemi říkali si všichni o komentář, jehož jsme jim s bratrem dopřávali rozhodně dostatek. Ty blbe pobrilantinovaný, říkal jsem každému lesklému zpěvákovi. Běž do kolchozu okopávat řepu, huso podškubaná, říkal bratr zpěvačkám."
"Mluvím zde jako občan státu, jehož se nikdy nechci vzdát, v němž však nemohu spokojeně žít." O rok později publikoval svých Dva tisíce slov. Text, který v podstatě obhajuje reformní komunisty, zapůsobil na jaře r. 1968 jako politická rozbuška. Strana za něj Vaculíka také potrestala - od roku 1969 nesměl publikovat a všechny jeho další knihy, počínaje románem Morčata, vyšly jen v samizdatu nebo v exilu. Vaculík se ovšem bránil po svém: založil samizdatovou Edici Petlice. Do roku 1987 v ní vydal téměř 370 zakázaných titulů. Jsou mezi nimi například texty Václava Havla, Bohumila Hrabala nebo Slováka Dominika Tatarky. Za normalizace psal také Vaculík své proslulé fejetony Jaro je tady. Z jednoho ze svých fejetonů čte sám autor:
"Vznikl jsem na Moravě, žiju v Čechách v Praze, pochovají mne zas na Moravě. Všude dobře, doma nejlépe. Morava je česká země, oddělená od Čech mírnou Vysočinou a názorem, že by od nich měla být oddělena líp. Obyvatelé Moravy jsou Moravané, říkají si Moraváci. Mluví česky, jenže pěkněji. Hlavní město Moravy je podle mého názoru starobylý Olomouc, ale Brňáci myslí, že Brno. Také Jan Trefulka a Jan Skácel jsou Brňáci, takže nechme to tak."
K českým čtenářům se Vaculíkovy knihy dostaly znovu až po r. 1989. Rychle za sebou vyšly tituly vydávané do té doby v samizdatu, například Český snář. Vaculík v následujících letech ale napsal i několik nových románů: Jak se dělá chlapec, Cesta na Praděd nebo Loučení k panně. A přestože už několikrát ohlásil, že s literaturou končí, mohou se nejspíš čtenáři těšit na nové tituly:
