35 let Visegrádské čtyřky: od návratu do Evropy k dnešním rozdílným cestám
V době vzniku v roce 1991 byla Visegrádská skupina symbolem společné vůle vrátit se do Evropy a překonat dědictví socialismu. Po pětatřiceti letech stojí její členové před otázkou, zda je tato původní myšlenka ještě dokáže spojovat.
15. února 1991 se ve Visegrádu sešli Václav Havel, Lech Walesa a József Antall, aby stvrdili vznik regionálního uskupení, které mělo pomoci Československu, Polsku a Maďarsku projít neklidným obdobím po pádu sovětského bloku. Všechny tři země tehdy sdílely podobnou zkušenost i podobné ambice: modernizovat ekonomiku, stabilizovat politické poměry a přesvědčit západní instituce, že jsou připraveny stát se součástí evropských struktur.
Visegrádská trojka — později čtyřka — tuto roli skutečně sehrála. Navzdory rozdílným strategiím transformace se všechny země dokázaly přiblížit evropským standardům natolik, že v roce 2004 vstoupily společně do Evropské unie. Tehdejší atmosféru vystihl Václav Havel slovy: „Evropa není jen geografický pojem, je to především prostor sdílených hodnot.“ Právě tato představa byla jedním z pilířů visegrádské spolupráce.
Proměna role V4 po vstupu do EU
Po roce 2004 se role V4 začala proměňovat. Ekonomická transformace byla dokončena a společný cíl splněn. Skupina se postupně přesunula do roviny politické koordinace, která byla v některých obdobích viditelná — například při debatách o migračních kvótách — jindy však ustupovala do pozadí.
V české politice přesto Visegrád zůstal oblíbeným orientačním bodem, často spojovaným s představou středoevropské soudržnosti. Realita posledních let však ukazuje, že tato představa naráží na rozdílné zájmy a priority jednotlivých zemí.
Rozdílné cesty po roce 2022
ČTĚTE TAKÉ
Nejvýrazněji se rozdíly uvnitř V4 projevily po ruské invazi na Ukrajinu. Polsko dlouhodobě vnímá Rusko jako hlavní bezpečnostní hrozbu a jeho představitelé to opakovaně zdůrazňují i na jednáních V4. Maďarsko naopak udržuje s Moskvou nadstandardní vztahy, což vyvolává napětí nejen uvnitř skupiny, ale i v rámci Evropské unie.
Slovensko se po změnách vlád přiklonilo k podobně vstřícnému postoji jako Budapešť, zatímco Česká republika se vydala cestou diverzifikace a posílení energetické i vojenské bezpečnosti. Tyto rozdíly se promítají i do praktické spolupráce.
Energetika jako zrcadlo rozdílných strategií
Energetická bezpečnost, která měla být jedním z hlavních společných témat V4, dnes spíše ukazuje, jak odlišně jednotlivé země přistupují k otázkám závislosti a rizik. Maďarsko a Slovensko nadále spoléhají na ruské suroviny, zatímco Polsko i Česko se od ruských zdrojů odklonily a budují alternativní trasy i dodavatele.
Maďarský jaderný projekt s Rosatomem se potýká s výraznými zpožděními a společná energetická politika V4 tak v podstatě neexistuje.
Diplomatické napětí a omezená spolupráce
Napětí je patrné i na diplomatické úrovni. Polský prezident se sice účastní společných summitů, ale odmítá bilaterální schůzky v Maďarsku, což je pro V4 situace, která nemá obdoby. I proto se na nedávných setkáních prezidenti soustředili především na témata, kde lze očekávat alespoň základní shodu — průmysl, infrastrukturu či technologickou spolupráci. Politické otázky, které by vyžadovaly jednotný postoj, zůstaly stranou.
Visegrád na rozcestí
Po pětatřiceti letech tak stojí Visegrádská čtyřka v úplně jiné situaci než v době svého vzniku. Původní mise — návrat do Evropy — byla splněna už dávno. Dnešní realita ukazuje, že země V4 spojuje spíše tradice a geografická blízkost než jednotná představa o bezpečnosti, energetice či zahraniční politice.
To však neznamená, že V4 nemá budoucnost. Může dál fungovat jako platforma pro praktickou spolupráci tam, kde se zájmy překrývají. Je však zřejmé, že původní myšlenka společného návratu do Evropy se naplnila už dávno. A současné rozdíly ukazují, že dnešní Visegrád není pevný blok, ale volné uskupení zemí, které spolupracují tam, kde to dává smysl, a jdou vlastní cestou tam, kde se jejich priority rozcházejí.
