5. Hlas, který spojil pět kontinentů: Tajemství úspěchu zahraničního vysílání
Zahraniční vysílání Československého rozhlasu nebylo jen jednosměrným proudem informací, zpráv a hudby, který by nenávratně mizel v propadlišti éteru. Od samého počátku představovalo především živý a pulzující dialog mezi Prahou a zbytkem planety. Tisíce dopisů denně, nadšení posluchači z Afriky i Latinské Ameriky, odlehlé kluby na Kubě či českoslovenští námořníci uprostřed oceánu – ti všichni nacházeli ve vlnách z domova útěchu, inspiraci i spojení s odlišným světem. Byla to doba, kdy poslech rádia znamenal exotické dobrodružství i cestu k porozumění. Následující řádky vás vezmou na fascinující historickou cestu napříč dekádami a kontinenty, oživenou autentickými vzpomínkami pamětníků, kteří tento neobyčejný mezinárodní ohlas kdysi sami spoluvytvářeli a každodenně udržovali při životě.
Hodnotit svou někdejší práci v zahraničním vysílání Československého rozhlasu nebylo pro aktéry vždy jednoduché, přesto Arnošt Lustig s nostalgií zavzpomínal: „Když jsem nastupoval, tak se vyprávěl v zahraničním vysílání takový žert, že tady pracuje několik desítek lidí, aby to mohl poslouchat jeden řecký rolník, který vstává v pět hodin ráno. Ale ukázalo se, že to byl skutečně jenom žert, protože dopisy, které přicházely, znamenají literaturu svého druhu. Literaturu potvrzující, že lidé mají potřebu naslouchat jeden druhému, že mají potřebu konfrontovat svůj život s životem lidí v jiných zemích.“
Tygří kůže i kubánské doutníky: Počátky spojení se světem
Už na samém začátku v roce 1936 si hlas z Prahy našel své posluchače a první ohlasy proto na sebe nedaly dlouho čekat. Přicházely z Číny, z Afriky i z Austrálie, na což s hrdostí vzpomínal tehdejší redaktor Josef Cincibus: „ Již po prvém měsíci pokusného vysílání obdržel náš rozhlas stovky dopisů ze všech světadílů, nejvíce však ze Spojených států. Proto bylo o něco později naše krátkovlnné vysílání rozšířeno ještě o třetí pásmo, které bylo zaměřeno na dálný východ. Tak jsme se i my zapojili do moderního telekomunikačního vynálezu a vás, naše krajany, jsme připoutali na vlnách éteru zpět ke své staré vlasti.“
ČTĚTE TAKÉ
Jen kvůli poslechu Prahy si mnozí krajané v Americe kupovali tehdy drahé rozhlasové přijímače. Mezi stanicí a jejími posluchači se brzy vytvořila silná, téměř rodinná vazba a do pražské redakce přicházely nadšené dopisy a občas i drobné pozornosti. Jak fungovala tato vzájemná interakce, popsal bývalý hlasatel Juro Horvát, který do takzvaného krátkovlnného vysílání nastoupil v dubnu 1937: „ Vybavoval jsem i korespondenci i pro slovenské krajany. Ti psali velmi přátelské dopisy, na které jsme často osobně odpovídali. Nám hlasatelům dokonce posílali dolar dva na cigarety alebo na pivo. Pamatuji jako dnes, že během sokolského sletu nás navštívil jeden ze slovenských posluchačů z Kuby. Jmenoval se Juan Mata, teda po slovensky Jano Mata, a přivezl mi krabici výborných kubánských cigár.“
Skutečně neobyčejný dar obdržela v téže době velmi populární hlasatelka Zdeňka Walló. Podrobnosti této nevšední zásilky vykreslil někdejší redaktor František Kamil Zeman: „Jednou přišla na její adresu do Československého rozhlasu veliká bedna. Byla jako trezor, vevnitř vyplechovaná. A v ní byla krásná, vydělaná, měkká a nádherně barevná kůže tygra. Skutečného tygra. A psaní od posluchače krajana, odněkud snad z Bengálská nebo z Austrálie, já už dneska nevím. Psal srdečně a děkoval paní Walló za radost, kterou mu přináší její hlášení ze starého domova.“
Počet posluchačských ohlasů po válce závratně rostl a zdaleka se už nejednalo jen o české a slovenské krajany. Když se po druhé světové válce Rádio Praha do éteru vrátilo, počet jazyků, kterými promlouvalo ke světu, se výrazně zvýšil. Posluchači mohli vysílání slyšet nejen v angličtině, němčině nebo francouzštině, ale znělo i ve švédštině či lužické srbštině. Jak se stanice stále více obracela na rozvojové země třetího světa, přibyla postupně také arabština a svahilština. Jeden čas do světa z Prahy mířil dokonce i jihoamerický domorodý jazyk guarani. Ambice byly skutečně obrovské, jak v roce 1975 věštil tehdejší ředitel zahraničního vysílání Vladimír Vipler: „Máme posluchače na všech kontinentech světa. Jde o milionové počty. Dosavadní průzkumy nám ukázaly, že většina z nich jsou lidé zhruba asi tak do třiceti let. Jde tedy o lidi, jež generace bude v příštích deseti letech už výrazně zasahovat do dějin lidstva.“
Posluchačské soutěže vždy bodovaly
O své publikum se Rádio Praha vzorně staralo a věnovalo mu náležitou pozornost. Dopisy fanoušků zařazovalo přímo do vysílání a čas od času, zpravidla při příležitosti významných politických výročí, pro ně vypisovalo lákavé rozhlasové soutěže. Ceny pro vítěze byly totiž víc než zajímavé. Atmosféru takového losování přiblížil dobový záznam moderátora: " Vážení přátelé, dovolte mi, abych vás uvítal v našem rozhlasovém studiu k slavnostnímu slosování velké soutěže zahraničního vysílání Československého rozhlasu k patnáctému výročí osvobození naší republiky. A abych rovněž co nejsrdečněji pozdravil naše posluchače.“ Vzápětí se z éteru ozvalo samotné napínavé finále: „ A nyní dovolte, abychom provedli to, na co všichni netrpělivě čekáte - slosování soutěže. Poprosíme Silvu Daníčkovou, aby zatočila osudím, už tak učinila a vytáhla prvé číslo.Dovolte, abych oznámil prvého výherce. První cenu získává Karl Steiger, Sankt Georgen, Schwarzwald, Německá spolková republika- cesta do Československa.“
Osobní setkání s nadšenými zahraničními výherci přinášela mnohdy úsměvné i silné momenty. Mufid Jazairi, který celých dvacet let pracoval v arabském vysílání, si dodnes pamatuje na návštěvu jednoho z posluchačů: „Jednou k nám přijel jeden starší Egypťan, který se zajímal o politiku, o vývoj v Československu. Získal v soutěži první cenu, protože měl nejvíce znalosti a informací o Československu. Tak byl pozvaný do Československa. Byl tady nějaký týden nebo deset dnů.“
Jeho tehdejší manželka Pavla Jazairiová, působící ve francouzském vysílání pro Afriku, dokonce dostala za úkol jednoho z afrických výherců soutěže provázet přímo po pražských památkách. Na tyto zážitky vzpomíná s úsměvem: „Přivítali jsme takového mladého kluka z Guineje. Jmenoval se Djaloma Madukone, byl to učitel. A šli jsme pro něj na letiště. Měl na sobě takovou tu dlouhou košili a vykládal, že v západní Africe tomu říkají sassilu bubu gron i sassilu bubu pti, neboli tohle je to velké bubu, tohle je malé bubu. A přivezli jsme ho nahoru na Hradčany a on to nechápal, když uviděl Prahu říkal, že tu máme tolik starých domů, a nechápal proč je nezboříme.“
Fenomén Klubů posluchačů Rádia Praha
Kontakt s posluchači však neznamenal pouze vřelou lidskou komunikaci; sloužil také jako specifický způsob ideologického ovlivňování. Zásadní roli v tomto směru sehrály kluby posluchačů Rádia Praha, které začaly vznikat z části spontánně a z části organizovaně. Neobyčejně aktivní byly především v afrických, asijských a latinskoamerických zemích. Tento propracovaný systém detailně přibližuje rozhlasový historik a archivář Tomáš Pánek: „Ty kluby vznikají zhruba na přelomu 50. a 60. let a souvisí to s tím, jaký byl rozpadem kolonialismu ve světě, kdy ty státy začaly vznikat, rozkoukávat na tom světě a začaly přemýšlet o té své ideové, ideologické náplni a nějakém vývoji do budoucna. Začaly hodně pošilhávat po socialismu. A právě poslech československého zahraničního vysílání jim přinášel jakési vzorce, jak budovat ten socialismus, hodnoty socialismu. No a oni se začaly postupně organizovat do různých klubů. Opravdu jich byly desítky po celém světě u spousty známe názvy. Třeba na Kubě se ten klub jmenoval Lidice žijí, v Egyptě Nefertiti. A oni nezůstávali jenom u poslechu rádia, ale některé začaly to, co se tam doslechly přetransformovávat do tištěných materiálů, různých bulletinů, které pak po svých zemích šířily. A snažili se tedy, o jakousi difuzi ideí socialismu, ovšem zachycených skrze to československé vysílání, které se pro ně stalo jakousi vzorovou zemí, to chtěli po těch svých vlastních mateřských zemích šířit.“
Rozsah tehdejšího ohlasu potvrzují i dobová hlášení. Atmosféru pražské redakce zprostředkoval Filmový týdeník z roku 1961, který nadšeně referoval o přívalu posluchačské pošty: „Tak tu se má teda člověk soustředit na prácu. Pritom jde o prácu závažnou a zodpovědnou. Vysíláme do zahraničia 30 hodin denně a v 12 rečiach. Ohlas u posluchačů máme velký. Každoročně přichází na 50 tisíc dopisů. Tu právě píše jistý predavač z Chicaga. Vysílátě výborně. Jste OK. Vidíte, že nebude válka. Stojí v dopise z Amsterdamu. Čím světitě na ulicích, píta se Lampiar z Edinburgu. A těch dárků, co přichází. Teď už musíme končit. Československý rozhlas zahajuje každodenní vysílání do celého světa.“
O pár let později posílila tým i zmíněná Pavla Jazairiová. Ta o vlivu svých relací hovoří naprosto srozumitelně: „Francouzské vysílání do černé Afriky a do severní Afriky mělo vlastně úspěch, protože lidé nás v té době poslouchali. Nebyly internety a všechny možné jiné druhy komunikace. Lidi poslouchali rádio. A nás poslouchalo hodně lidí.“
V šedesátých a sedmdesátých letech nabral fenomén posluchačských sdružení na obrátkách, a tak po celém světě fungovalo na neuvěřitelných 600 klubů Rádia Praha. Stanice jim každoročně expedovala na 200 tisíc zásilek s propagačními materiály. Tuto ohromující statistiku přinesly Rozhlasové noviny v roce 1976 s patřičnou pýchou: „Hlas Rádia Praha proniká na vlnách éteru do pěti kontinentů světa v deseti jazycích. Představuje to 36 hodin vysílání denně, které podle průzkumu sleduje několika milionová obec posluchačů. Potěšitelné je, že to jsou především posluchači mladí. Sympatickým rysem našeho zahraničního vysílání jsou například kluby posluchačů, které postupně vznikaly především v rozvojových zemích světa. První byl založen na Kubě před téměř 20 lety a od té doby už jich působí stovky ve všech pěti světadílech. Tato skutečnost, stejně jako tisíce dopisů, které přicházejí denně do jednotlivých redakcí, například jen v minulém roce jich bylo téměř 130 tisíc, jsou důkazem stále rostoucí obliby a autority zahraničního vysílání.“
Dění uvnitř samotných klubů bylo neobyčejně rozmanité. V rozhovoru z roku 1978 přiblížila tehdejší zástupkyně šéfredaktora Jana Špíšková jejich dynamiku: „ Od roku 1959, kdy vznikl první klub na Kubě, zcela spontánně mladí lidé si sedli kolem radiopřijímače a společně poslouchali a potom si o tom povídali, tak začala na základě toho vznikat řada klubů v zemích Afriky, Latinské Ameriky, arabském světě a v Asii. Nejvíce jich je právě v Africe, je to Zaire, je to Alžírsko, Tunisko, Ghana, potom je to Indie, samozřejmě Kuba, kde kluby jsou velice aktivní, a něco je v Latinské Americe.“
Na dotaz moderátora, v jakém kontaktu redakce s fanoušky vlastně je, tehdy odpověděla: „Dopisujeme si, kluby nám píší velice aktivně o své činnosti, o svých názorech na naše pořady, které si odposlouchají a potom diskutují. Kladou otázky, vyžadují materiály k tomu či onomu, dělají výstavky. Ta činnost je nejrůznější, například hrají i fotbal za naše barvy. Například v Damašku, tam jsme jim poslali naše trička, které mají nápis Radio Prag a oni nám napsali, je to výborné. Hráli jsme s dalším klubem, který poslouchá zase Radio Berlin International, bohužel si nepamatuji, jestli vyhráli.“
Během této éry redakce evidovala až úctyhodných 150 tisíc psaní ročně ze všech koutů planety. Slova tehdejšího redaktora arabského vysílání Mufida Jazairiho tento mezinárodní zájem dokládají: „ Vzpomínám si, že většinou jsme dostali poštu z Iráku i z Egypta, ale ne tolik. Většinou to bylo ze Severní Afriky, z Alžírska, Maroka, z Tuniska. Byly pochopitelně dopisy, které hovořily o politických aspektech toho všeho dění, ale hodně se zajímalo o kulturu, o sport. Většina našich posluchačů byli mladí lidé.“
Z jakých pohnutek se zahraniční obecenstvo vůbec rozhodlo obracet k Praze? To výstižně dokládají úryvky z několika autentických dopisů, ze kterých stanice pravidelně citovala: „V.S. Kolumbie. V roce 1957 jsem nalezl náhle stanici, která hovořila s cela jiným politickým jazykem, než jsem byl zvyklý. Od té doby jsem si zamiloval nejen Radio Praha, ale i Československo. G.T. Itálie. Jednou jsem si při poslechu vašeho vysílání najednou uvědomil, že nejsem sám. S.K. Německá spolková republika. Nikdy nezapomenu na pořady solidarity s vietnamským lidem nebo na vaše pořady o Chile. J.N. Švýcarsko. Příspěvky Radia Praha k mírovému soužití jsou o to cennější, když uvážíme, že hned za slovy následují činy.“
Kluby, jak podotýkala tehdejší redakce, fungovaly naplno; vydávaly dokonce vlastní bulletiny, pořádaly tematické večery či otevřené diskuze a o svých krocích Prahu neustále informovaly. Jana Špíšková poskytla jeden z mnoha drobných příkladů z tehdejší praxe: „V poslední době například z Indie došla taková zpráva, kde nám sdělují, že za měsíc únor si jejich klub zabýval lidskými právy. Převážná část členů klubu se zúčastnila diskuze na toto téma a všichni vyjadřovali své názory na situaci v afrických zemích, jakož i v Chile. Jedině socialismus může ukázat cestu, jak zabezpečovat lidská práva. Tak to je jedna malá ukázka. „
Na lodích i v Katalánsku: Jak Rádio Praha měnilo osudy
Ne všichni pravidelní posluchači však pochopitelně žili pouze vysokou politikou. Především vysílání zaměřené na západní Evropu se muselo profilovat jako ideologicky umírněnější a případné zprávy o budování socialismu předkládalo v poněkud stravitelnější a měkčí formě. Bližší pohled na tyto pořady nabízí Antonio Casado, který celá sedmdesátá i osmdesátá léta působil ve španělském vysílání: „Hodně totiž Španělů pracovalo v zahraničí. Hlavně v Německu. V západním Německu. Potom ve Francii, ve Švýcarsku. V Itálii taky. Takže bych řekl, že většina posluchačů byla z těchto zemí.“ Zajímal-li se moderátor, na co vlastně tito lidé reagovali a co je na zprávách z Prahy tak fascinovalo, Casado bez váhání dodal: „ Tady jsme měli jeden hudební pořad, kde jsme vysílali španělskou hudbu. Tu prostě typickou. Flamengo a tyhle ty věci. Takže na to dost reagovali a psali. A že by si chtěli poslechnout takovou písničku, takového interpreta. To byl takový největší ohlas. My jsme měli vysílání třikrát. Odpoledne v šest, myslím. Potom v půl osmé. A potom nějak o půlnoci. Ale největší ohlas měl tenhle hudební pořad. Ten byl trošku i neutrální. A... politika se do toho moc nemontovala.“
Podobný přístup volila i latinskoamerická redakce, kam v roce 1980 nastoupila Ivana Vonderková. I ona potvrzuje, že klíčem k úspěchu byla mnohdy srozumitelnost běžného lidského života: „Ty posluchači. Většina jich byla nakloněna tomu našemu zřízení. Takže v tom nebyl problém. Ale byli někteří, kteří s námi třeba diskutovali o tom, co si mysleli, že by bylo správnější. A mysleli jsme, že tady vlastně jsme pod policejním dohledem stálým. Každý z nás. Což prakticky z části bylo, že? Jak... ze strany STB nebo tak. Ale prostě neměli vůbec pojem o tom, jak se tady žije. Tak proto jsme mluvili i o těch pozitivních stránkách. Že lidé tady hodně žijí kulturou. Sportují. Že tady je oblíbené chataření. I takovéhle věci jsme vysílali. Sbírání hub. A o to se moc zajímali. A hlavně je potom zajímaly naše hrady, zámky. Pořady. Když se tady jmenoval „Cestujeme“. Tak ty se těšili obrovskému zájmu těch posluchačů. Takže myslím, než ta politika naše je zajímavá ta kultura, historie. A ten život prostých lidí u nás.“
Vedle krajánků a obyvatel vzdálených kontinentů se na frekvencích Radia Praha scházela ještě jedna vysoce specifická cílová skupina, o které poutavě vypráví Zdeňka Kuchyňová. Tato redaktorka pracuje v krajanské redakci už od konce osmdesátých let a připomíná: „ Samostatnou kapitolou byli námořníci. Protože když ještě byla flotila, československá plavba, tak oni neměli spojení se světem. Tak to dělali tak, že radista zachytil naše zprávy. Ty zprávy přepsali na stroji. A vyvěšovali je na nástěnku, kde si je námořníci četli.“
Tito českoslovenští námořníci ztělesňovali zcela svébytnou kategorii posluchačů a tvořili pevnou součást vysílání už od jeho úplných začátků. Kouzelnou atmosféru objevení českého hlasu uprostřed oceánu dokresluje vzpomínka technika Karla Koníčka, jenž citoval z dojemného dopisu, který dorazil do Prahy na sklonku třicátých let:
“Šest let se plavím na lodi Legii. Viděl jsem velký kus světa a prožil jsem mnoho vzrušujících i krásných chvil. Jednu z nejhezčích jsem zažil, když jsme se v červnu letošního roku plavili z Antwerp do Jižní Ameriky. Asi čtyři sta mořských mil za Kapverdskými ostrovy zaslechl jsem po jednou ve sluchátkách české hlášení. Ne dovedete si představit moji radost. Svolal jsem hned posádku, většinu v ní tvořili Češi. Za chvíli se shromáždili všichni, kterým to služba dovolovala, kolem mé radiotelegrafní kabiny. Byla to posvátná chvíle, kdy v noci uprostřed širého oceánu jsme naslouchali české hudbě a českému slovu, vysílanému z daleké vlasti.“
Nová éra po roce 1989: vazby s posluchači se neztratily
Po přelomovém roce 1989 se geopolitická situace změnila. Organizované posluchačské kluby postupně zanikly a během devadesátých let nenávratně zmizeli i českoslovenští námořníci se svou flotilou. To ale vůbec neznamenalo, že by se vlny z Prahy odmlčely. Dopisy proudily dál a mnozí zahraniční příznivci si k zemi v srdci Evropy vybudovali tak vřelý vztah, že při svých evropských cestách nikdy nevynechali příležitost osobně navštívit redakční budovu. Jozef Kubeczka k tomu přidává svou dojemnou zkušenost: „Vzpomínám si, když sem přijel nějaký výlet z Austrálie, bylo jich snad 30 nebo já nevím kolik, a přišli sem přímo na patro k nám. Před ředitelnou je takové poměrně velké předsálí, tak na tom předsálí se řadili a zazpívali Čechy krásné Čechy mé. A to ne proto, že by je někdo k tomu nějak nutil. Prostě to měli v sobě.“
Nejde přitom zdaleka jen o potomky českých emigrantů, dveře pražského rozhlasu s oblibou berou za kliku i cizinci bez českých kořenů. Své by o tom mohl vyprávět například pan Wolfgang Brodöhl z Mnichova, který začal stanici pravidelně ladit už v pohnutém roce 1968: „Sledoval jsem mnoho dalších stanic, ale Rádio Praha je moje srdeční záležitost. Líbí se mi, že ve své zpravodajské části podává velmi objektivní informace, není stranicky vázané, ale naopak kritické. Aktuální zprávy sleduji každý den. Byl jsem učitel a se svými žáky jsem hodně mluvil o Česku, respektive tehdy ještě o Československu. Jedno odpoledne jsme například věnovali Lidicím, protože jsem to považoval za nesmírně důležité.“
Silné vazby přetrvávají i navzdory plynoucímu času, a tak lidé na své kdysi oblíbené rádio nezapomínají. Krásný důkaz tohoto fenoménu poskytl vedoucí španělské redakce Daniel Ordoñez, jenž se podělil o příběh zprávy, která do redakční pošty doputovala z Pyrenejského poloostrova poměrně nedávno: „Dostali jsme z Katalánska, z Barcelony, velmi milý dopis, e-mail dcery jednoho pána, kterému je přes 90 let a furt se vzpomíná, jak vyhrál od nás, od Radio Praga, šicí stroj. Oni nám poslali loni fotky toho stroje. To bylo moc hezké, že jsme součást života spousty lidí, kteří na nás myslí.“
Dopisy, dnes už tedy především e-maily, píší posluchači do Rádia Praha dál. O neutuchajícím zájmu svědčí i nedávná zpráva z ledna roku 2026, ve které pan Mohamed Abdel Raheim z Egypta upřímně blahopřeje stanici Radio Prague International k úctyhodnému 90. výročí a přeje jí další úspěšné a plodné roky.
Související
-
90 let Radio Prague Int. – příběh zahraničního vysílání
Od krátkých vln až po podcasty. Od šifrovaných zpráv pro exil až po globální digitální publikum. Devadesát let zahraničního vysílání je příběhem neustálé proměny.
