8. Hlas Česka, který obletěl svět: Nahlédněte do kuchyně Radio Prague International
Stanice Radio Prague International je už devadesát let nezaměnitelným hlasem České republiky ve světě. V minulých dílech jsme se podrobně věnovali její bohaté, mnohdy pohnuté historii, která odrážela turbulentní události dvacátého století. O čem a jakým způsobem se ale v mezinárodním vysílání mluví dnes? Kdo vlastně každodenní rozhlasové pořady připravuje a s jakými výzvami se tváří v tvář moderním technologiím a geopolitickým otřesům potýká? Vypravili jsme se přímo do centra dění, abychom zachytili autentickou atmosféru ranní porady, vyzpovídali vedoucí jednotlivých jazykových redakcí a zjistili, pro koho jsou tyto zprávy často jediným spolehlivým zdrojem informací. Připravte se na fascinující exkurzi do míst, kde se v sedmi různých jazycích tvoří mediální obraz naší země.
Ranní porada: Sedm jazyků u jednoho stolu
Je 9 hodin ráno a ve čtvrtém patře budovy Českého rozhlasu začíná porada. Kolem stolu sedí zástupci všech jazykových redakcí – české, německé, francouzské, anglické, španělské, ruské a ukrajinské. Slova se pohotově ujímá šéfredaktorka stanice Klára Stejskalová a zahajuje pracovní den s jasným výhledem: „Vítám vás na poradě. Jenom chci připomenout, že dnešním dnem startuje projekt – Čeští vědci v zahraničí, který mají tři redakce - anglická, francouzská a česká redakce. Tille, řekněte, co dneska plánuje německá redakce?“
Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. Vedoucí německé redakce Till Janzer pohotově reaguje: „No, dneska máme poslední díl k olympiádě, to znamená ty největší hvězdy z českého hlediska, je to Anna Fernstädt, která se narodila v Praze, ale pak vyrostla v Německu, ale závodí za Česko.“
Vzápětí se přidává Ruth za další jazykovou sekci s pestrou škálou témat: „Máme připravený stručný komentář, který shrnuje dosavadní informace o české stopě v Epstein Files. A protože zítra startuje Berlinale, kde se bude uvádět restaurovaná verze Panelstory Věry Chytilové, máme také rozhovor s Michalem Bregantem – ten je v angličtině.“
Porada plynule pokračuje, když se do diskuse zapojuje Daniel Ordóňez se zajímavým průsečíkem kultury a společenských fenoménů: „Budeme se věnovat tomu, že si Česko podle nejnovějších dat polepšilo v žebříčku vnímání korupce. A máme také rozhovor s americkou Mexičankou, která dělá stand‑up v Praze. Vystupovala i v Rusku, kde hrála v ruštině, a teď má show ve španělštině."
Každá z redakcí má své věrné a často i mnohaleté posluchače. Pro všechny je Radio Prague International mnohdy jediným solidním zdrojem informací o České republice v zahraničí, a to včetně dění bezprostředně za hranicemi. Výjimečnost stanice si uvědomuje i šéfredaktorka Klára Stejskalová: „Je to přesně tak. Potvrzují nám to i různé výzkumy a analýzy. Když se pak stane něco výrazného – třeba období covidu, velké záplavy nebo jiná aktuální událost – návštěvnost našich stránek výrazně stoupá. Lidé chtějí informace, a zvlášť u německé redakce je to patrné: protože jde o sousední země, tedy Německo a Rakousko, zajímá je, jak se mění zákony nebo co se v Česku právě děje.
Je pravda, že anglických zdrojů o České republice existuje víc. Ale pokud jde o němčinu, španělštinu nebo francouzštinu, jsme jednoznačně velmi unikátním zdrojem informací o Česku.“
Její slova přesně vystihují podstatu naší práce, což potvrzuje i Till Janzer: „To je, řekl bych, náš úkol – aby v česko‑německých a česko‑rakouských tématech nezaznívaly jen ohlasy německých nebo rakouských politiků, ale také to, co k tomu říkají Češi. To je důležité, protože v psané němčině to téměř neexistuje. A my to děláme každý den, rozhodně ne někdo jiný.“
Na jeho myšlenky navazuje kolega Ferdinand Hauser, který svou novinářskou práci bere s nadšením i jako určité poslání: „Informujeme o všem, co se v Česku děje, a také hodně o česko‑německých a česko‑rakouských vztazích. Baví mě to, protože neexistuje žádné jiné médium, které by vysílalo pravidelně, nebo vůbec denně, z Česka do Německa a Rakouska. Teď pracuji na příspěvku o zkoušce sirén – to je takový český fenomén, že se sirény testují každý měsíc. V Německu se to v takovém rozsahu nedělá. Baví mě to, ale rád dělám i kulturní témata a obecně česko‑německé a česko‑rakouské věci.“
Hauserův přínos je skutečně hmatatelný. Za svoji analytickou půlhodinovou reportáž o alkoholovém turismu a jeho drastických dopadech na obyvatele centra Prahy získal v roce 2025 prestižní česko-německou novinářskou cenu. Sám na to vzpomíná: „Natáčel jsem turisty, jak chodí po Praze a opijou se, ale i lidi, co se právě odstěhovali z centra Prahy pryč, protože už nesnášeli ten hluk.“ Přišli na to třeba nějaké reakce? „ Ano, přišli nějaký e-maily, říkali, že lidi psali, že to je hrůza, prostě co se děje a tak. Protože Němci mají Prahu rádi, já taky rozumím tomu, a když pak ta Praha je takhle dehonestovaná, tak to samozřejmě není hezký.“
Co ale stanice ve své podstatě vysílá? Jsou to aktuální, pečlivě ověřené a profesionálně zpracované zprávy. Jak dodává Anna Kubišta z francouzské redakce, nejde o žádné povrchní klouzání po faktech: „Když hledáte informace o České republice, většinou narazíte na turistické nebo historické servery, které jdou jen po povrchu. Ale aktuální dění tam nenajdete. My děláme něco jiného – jsme takoví zprostředkovatelé. Neanalyzujeme kauzy úplně do hloubky jako česká média pro české publikum. Snažíme se situaci vysvětlit, shrnout, udělat syntézu. Musíme to posluchačům přiblížit. A to mi přijde důležité i v rámci Evropské unie, kde je spousta zemí a různých zájmů. Společné porozumění je důležité – aby Francouz, Belgičan nebo Švýcar věděl, co se děje trochu dál od Rýna, tedy ve střední Evropě.“
Její kolega Guillaume Narguet to potvrzuje z pohledu francouzsky mluvících posluchačů: „Může to být politika, ekonomika, kultura, sport, společnost, turistika – cokoliv. Ale řekl bych, že naším úkolem je představit Českou republiku takovou, jaká skutečně je. Ve Francii zájem o dění v Česku existuje, hranice mezi oběma zeměmi jsou jen pár set kilometrů. Francouzi se dlouhodobě zajímají o českou kulturu i sport. A myslím, že povědomí o Česku je ve Francii větší než třeba ve Velké Británii.“
Nostalgie krátkých vln a nelehký boj s cenzurou
Už neuvěřitelných devadesát let představuje Radio Prague International jakousi neviditelnou spojnici mezi Českem a zbytkem světa, často sahající až do velmi vzdálených a exotických koutů. Pro specifickou a loajální skupinu posluchačů vysílá například španělská redakce, jejíž vedoucí Daniel Ordoñez upozorňuje na silné kořeny svého publika: „Je tam velká skupina krajanů. Před sto lety tam vznikaly silné krajanské kluby a společnosti, a ti lidé nás opravdu poslouchají. Stále mají českou identitu, drží tradice, které si jejich předci přinesli při emigraci. Ale jazyk už neumějí, nebo jen velmi okrajově.“
Zajímavostí je, že právě španělština zůstává jedním z posledních jazyků, prostřednictvím kterého putuje vysílání do Latinské Ameriky stále i na tradičních krátkých vlnách. Samotný signál už ale nevychází přímo z Česka – přebírá ho a dál šíří rozhlasová stanice v Miami. „Lidé nás díky krátkým vlnám poslouchají i v Argentině nebo Chile. Píšou nám maily, posílají, jaká byla kvalita zvuku – jsou to asi nostalgici. Ozývají se i z Kolumbie. Nedávno jsem řešil dva posluchače, kteří jsou vnukem nebo pravnukem Čecha, jenž tam emigroval před 80 nebo 100 lety. Hledají příbuzné, nebo chtějí vyprávět rodinný příběh. A to je moc hezké, my to určitě zveřejňujeme,“ přibližuje Ordoñez.
Kromě nejmladší ukrajinské redakce, která vznikla bezprostředně po ruské invazi v roce 2022, funguje v rozhlasové rodině i ruská sekce založená v roce 2000 pod vedením tehdejšího šéfredaktora Davida Vaughana. Ten se ohlíží za jejími nesnadnými začátky i tehdejším politickým klimatem: „Upřímně jsem byl trochu skeptický, ale jsem strašně rád, že ruská redakce vznikla. Bavilo mě dát dohromady tým a rozjet úplně novou redakci bez tradice. Tehdy byla úplně jiná doba – nový ruský prezident Putin, všichni si mysleli, že bude modernější. A opravdu jsme našli partnery v Rusku i v bývalém Sovětském svazu, kteří naše materiály vysílali na VKV i středních vlnách. Postupně se to ale změnilo. Z naší strany se nezměnilo nic, ale začaly přicházet zvláštní signály, že si nepřejí, abychom tam byli. Dnes ruská vláda považuje Radio Praha za nepřítele. Ale my jsme se nezměnili.“
Redaktorka Olga Vasinkevič pak popisuje tvrdou každodenní realitu práce v prostředí informační blokády a neutuchající snahu dostat k lidem objektivní zprávy: „V Rusku jsme oficiálně zablokovaní. Ale když existovalo takzvané zrcadlo, lidé se přes něj na naše stránky dostali. A vidíme v měsíčních statistikách, že se to děje dál – návštěvnost z Ruska existuje. Lidé nás mohou poslouchat i přes streamovací platformy, na Facebooku, na Telegramu, nebo přes VPN obejít zákaz. Takže posluchači v Rusku jsou. Bojujeme o to, protože pracujeme v jiných podmínkách – jsme blokovaní, ale snažíme se tam dostat. Daří se nám to, sice v menším měřítku, ale pořád.“
Radio Prague jako průkopník digitálních inovací
Rozhlasové vysílání ale dlouhodobě udává tempo i na poli technologických inovací. Bylo to právě zahraniční vysílání Českého rozhlasu, které si jako první mediální dům u nás zřídilo vlastní webové stránky už v roce 1994. V době, kdy slovo „internet“ znělo pro většinu společnosti jako sci‑fi, se o tento historický milník zasloužil tehdejší ředitel Dušan Pálka, jenž dodnes živě vzpomíná na zrod celé myšlenky: „Já si to velmi dobře pamatuji. Když jsem poprvé slyšel o internetu, četl jsem o něm v agenturách, a pak za mnou přišla moje nynější manželka s prezentací o tom, co internet je a k čemu by se dal využít. A já jsem okamžitě pochopil, že je to neuvěřitelně šťastný moment a že to musíme začít používat. Zrovna tehdy jsem řešil, že budu krátit náš rozpočet, z něhož asi 50 % tvořily krátkovlnné vysílače – což byla v té době obrovská položka. Věděli jsme, že musíme najít jiný způsob přenosu zpravodajství.“
Od disket k digitálnímu zvuku
Počátky elektronické komunikace se nesly ve znamení textových e‑mailů, které se šířily z jednoduchých disket. Zvuková revoluce na sebe nechala ještě pár let čekat, jak s úsměvem připomíná Pálka: „Ta zvuková stránka přišla až po několika letech. Nejdřív to bylo tak, že nám jednotliví redaktoři, kteří dokončili zprávy určené do studia, dodali text na disketě – jestli si vůbec někdo pamatuje, co to bylo. My jsme ty texty graficky upravili a posílali je e‑mailem v textové formě. Jedna z prvních reakcí tehdy přišla z CIA. To bylo legrační, protože nám někdo napsal, jak mu to strašlivě usnadňuje práci, že dostává naše zprávy rovnou v textu, aniž by je musel nahrávat a přepisovat.“
Od krátkých vln k podcastům
Radio Prague International se nezastavilo ani v éře moderních formátů, kdy mezi prvními v roce 2007 naskočilo na vlnu podcastingu. Možnost stáhnout si vysílání však existovala dávno předtím, jak připomíná bývalý ředitel stanice Miroslav Krupička: „Podcasty, já vím, že jsme je začali dělat v roce 1998–99. Tehdy ještě nebyly mobily tak chytré jako dnes, neměly jednoduché aplikace. Bylo to stahování zvukových souborů pomocí RSS kanálů. Bylo to trochu krkolomnější, ale v podstatě to bylo to, co dnes nazýváme podcastem. Jakoukoliv část vysílání – jednotlivou nebo i celou třicetiminutovou relaci – bylo možné stáhnout a poslouchat kdykoliv.“
Krupička zároveň popisuje, jak na technologické změny reagovali posluchači: „Krátkovlnní posluchači rádi psali, telefonovali, v létě nás při cestách Evropou navštěvovali. Těch ale postupně ubývalo, protože tenhle koníček, starý jako rádio samo, už dnes nemá tolik fanoušků. Mladé publikum naopak šlo naproti novým technologiím. Jedno publikum jsme pomalu ztráceli, ale druhé jsme si budovali.“
Otevřenost novým médiím přinesla obrovské ovoce – weby rádia dnes evidují astronomických osm milionů návštěv ročně.
Havel na krátkých vlnách: Anděl strážný
Kromě denního zpravodajství stanice během své historie dbala i na kulturu a náročnější žánry. Výjimečným počinem byla například realizace hry Václava Havla Anděl strážný. David Vaughan odkryl pozadí její mezinárodní adaptace: „Náhodou jsem zjistil, že ta hra existuje a že nikdy nebyla přeložena do angličtiny, alespoň myslím. Řekl jsem si, že dvacetiminutová rozhlasová hra se dokonale hodí pro vysílání Rádia Prague. A pak jsme to zrealizovali.“
Posluchači jako živá paměť rádia
Rozhlasová stanice ale nestojí jen na redaktorech – její duší zůstávají posluchači po celém světě, kteří s ní udržují intenzivní a často dojemný kontakt. Klara Winklerová z Frankfurtu nad Mohanem se v roce 2017 jako dvacetiletá podělila o své vzpomínky na rádiové dětství: „K poslechu Rádia Praha mě přivedl otec. Když mi bylo asi sedm let, zeptala jsem se ho, jestli se tam dá něco dozvědět o jiných zemích a kulturách. Řekl mi, že určitě ano. Tak jsem začala poslouchat rádio. Radio Praha bylo, myslím, první stanicí, které jsem psala zprávy o příjmu. Pak následovaly stanice z Jižní Koreje a Tchaj-wanu.“
Neméně fascinující je příběh posluchače jménem Romano Bayou ze západní Afriky, který vysílání objevil v Beninu: „Jsem původem z Beninu a Radio Praha poslouchám od roku 2006. Hned jsem tehdy začal posílat do Prahy zprávy o poslechu. A na oplátku jsem dostával QSL karty. Většinou zobrazovaly památky České republiky. O Praze slyším z rádia už déle než 10 let a teď jsem zde.“
QSL karty: od technického potvrzení ke sběratelskému fenoménu
Tyto takzvané QSL karty, dříve nezbytná potvrzení o kvalitě krátkovlnného příjmu, dnes sice ztratily svou původní technologickou funkci, o to víc se ale staly sběratelským fenoménem. Dnešní design tvoří například výtvarnice Kristýna Marková. Její první hudební série přistoupila k tématu velmi inovativně: „Rozhodla jsem se nejít cestou portrétů, ale spíš abstraktnější formou. Zvolila jsem vizualitu koláže a práci s papírem. Šlo mi o vyjádření pocitu z jejich hudby. Vnímám to jako velkou radost a čest, že můžu vizuálně reprezentovat naše veřejnoprávní médium v zahraničí. Líbí se mi představa, že se QSL karta dostane na druhou stranu světa a někdo si ji vystaví na stůl nebo na lednici.“
ČTĚTE TAKÉ
O tom, že QSL karty mají u posluchačů nezastupitelné místo, svědčí i pan Jorge Bustos Alarcón z Chile, který za desítky let věrného poslouchání nasbíral rovných 466 těchto cenných kousků: „Získat QSL kartu bylo vždy splněním snu. Moje nejoblíbenější karta je ta, kterou jsem dostal 5. června 1995. Je na ní motiv Pražského hradu, a když s ní pohnete, mění barvy jako duha. Je opravdu nádherná.“
Každý rok navíc vychází zcela nová sada – a jubilejní ročník 2026 se nese ve znamení velkolepých oslav 90. výročí vysílání stanice.
Související
-
90 let Radio Prague Int. – příběh zahraničního vysílání
Od krátkých vln až po podcasty. Od šifrovaných zpráv pro exil až po globální digitální publikum. Devadesát let zahraničního vysílání je příběhem neustálé proměny.
-
Naše roky, vaše příběhy
Osobní příběhy posluchačů z celého světa — proč si poprvé naladili Radio Prague Int., co je u vysílání drží dodnes a jakou roli pro ně rádio hraje v každodenním životě.
