6. Z poděbradských vysílačů po uctívání Karla Gotta: Jak Radio Praha dobývalo éter
Zahraniční vysílání Českého rozhlasu, známé dnes pod hlavičkou Radio Prague International, už neuvěřitelných devadesát let informuje planetu o dění u nás. Přestože od roku 2011 proudí veškerý obsah primárně přes internet, což zajišťuje krystalicky čistý zvuk kdekoli na světě, po dlouhá desetiletí byla realita diametrálně odlišná.
Jakým způsobem se dříve dostával rozhlasový signál k dychtivým posluchačům na druhém konci zeměkoule? Zázrakem jménem krátké vlny. Tyto specifické frekvence, odrážející se od vyšších vrstev atmosféry, umožňovaly překonávat obrovské vzdálenosti a tvořily neviditelné mosty přes oceány. Od prvních pokusů s poděbradským vysílačem přes drsná léta propagandy až po hudební fenomén Interprogram, u kterého lidé přetrpěli politická školení výměnou za západní hity, se psaly fascinující dějiny našeho éteru.
Tajemství fenomenálního dosahu vysílání spočívalo ve fyzikálních vlastnostech samotných krátkých vln, jež se dokázaly šířit nebem takřka jako neviditelné žabky poskakující po vodní hladině.
„ Krátké vlny se nešíří přímočaře při povrchu Země, ale odrazy od média, od prostředí, které je ve vysokých vrstvách atmosféry mezi 80 až 400 kilometry v zemské atmosféře. Toto prostředí v podstatě lomí postupně ten paprsek energie radiové a přivrátí ho znovu k zemskému povrchu. Tam se může už samozřejmě poslouchat, anebo se může ještě odrazit. Několik těch skoků, třeba do Severní Ameriky, máme tři odrazy mezi ionosférou a povrchem Země nebo oceánu. A tím pádem, pokud jsou podmínky příznivé, tak se to dostane prostě kamkoliv,“ zasvěceně vysvětloval v roce 2006 Oldřich Číp, uznávaný muž, jenž stál dlouhé roky v čele mezinárodní organizace koordinující přidělování krátkovlnných frekvencí stanicím po celém světě.
Jeho nástupce ve vedení zastřešující organizace, Jeff White, který sám disponuje mimořádně bohatými zkušenostmi s poslechem i reálným provozem těchto specifických vysílačů, tuto fascinující dálkovou magii ještě přibližuje. „Skoky mohou být dlouhé, tisíce kilometrů, takže 50 nebo 100 kW vysílačem se můžete dostat doslova do celého světa“. K vlastní profesi i celoživotnímu koníčku ho přitom před mnoha dekádami přivedlo právě vysílání z tehdejšího Československa, na což s hlubokou nostalgií dodnes vzpomíná: „Krátkovlnné vysílání jsem začal poslouchat ve svých 12 letech, když jsem žil v Indianapolis v americkém státě Indiana. Moji rodiče měli více pásmové rádio, které mělo i několik krátkovlnných pásem. Jednou v noci jsem se rozhodl, že se podívám, co se tam vysílá a to první, co jsem slyšel, byl anglický program Radia Praha. Ten jsem pak začal poslouchat každý den. Moje spojení se věděli, že se tam vysílá. Moje spojení s Rádiem Praha už trvá přes 50 let.“
Ohromující dosah signálu byl zkrátka vykoupen poněkud horší zvukovou kvalitou, v níž se občas ztrácely jemné kontury hlasu, avšak pro statisíce posluchačů představovaly vlny šířící se skoky mezi ionosférou a zemským povrchem klíčové spojení s děním za oceánem. Historicky vůbec první úspěšné krátkovlnné spojení přes Atlantik se navíc podařilo realizovat už v roce 1923 mezi Francií a Spojenými státy. Opravdový a masivní rozmach tohoto průkopnického odvětví pak nastal ve třicátých letech minulého století, kdy Velká Británie i Itálie cílily vysílání do svých vzdálených kolonií, Německo mocensky směřovalo propagandu do Rakouska, do Sudet či zemí Latinské Ameriky a do éteru s velkou vervou vstoupilo také Sovětské Rusko. Krátce nato přišla s ambiciózním projektem řada i na samotné Československo.
Hvězdné hodiny poděbradských stožárů a drahá tečka za krátkými vlnami
Jeden z prvních tuzemských rozhlasových techniků, Karel Koníček, s hrdostí v hlase po třiceti letech, konkrétně v roce 1966, popisoval opojné domácí úspěchy s tehdy zcela převratnou dálkovou technologií: „Bylo to v roce 1936, kdy ministerstvo pošt a telegrafů překvapilo posluchače a veřejnost zprávou, že v jeho radio centru v Poděbradech se začalo zkoušet první naše transoceánské spojení na krátkých vlnách. Tak jsme se i my zapojili do moderního telekomunikačního vynálezu a vás, naše krajany, jsme připoutali na vlnách éteru zpět ke své staré vlasti.“
Na majestátní technické zázemí z této pionýrské éry plynule navazuje svými vzpomínkami také Oldřich Číp. Precizně přibližuje unikátní stavební a technologickou infrastrukturu, ze které československý hlas sebevědomě startoval na svou pouť do celého světa: „Ten vysílač, který byl uvedený do provozu v roce 1936, byl 30-kilovatový vysílač, což na tehdejší dobu v podstatě odpovídalo dobrým nebo velmi dobrým výkonovým parametrům. Ta poděbradská budova v roce 1936 už v podstatě víc než 10 let tam existovala a byla používaná pro různé jiné, zejména telegrafní provoz. Byly postaveny dva 250 metrů vzdálené stožáry vysoké 150 metrů a sestrojena taková střechová anténa. Celá ta konstrukce je opravdu velmi zvláštní.“ Jedinečnost této mimořádně impozantní technické stavby byla zaslouženě a definitivně stvrzena v roce 2004, kdy se budova dočkala oficiálního prohlášení za naši kulturní památku.
Pravidelné vysílání namířené strategicky za hranice vlasti odstartoval Český rozhlas slavnostně na konci prázdnin, 31. srpna roku 1936. Když pomineme krutou a vynucenou několikaletou odmlku během nacistické okupace, plynulo domácí vysílání na krátkých vlnách bez přerušení bezmála tři čtvrtě století. Definitivní tečka za touto slavnou kapitolou přišla přesně 31. ledna 2011.
Někdejší ředitel Rádia Praha Miroslav Krupička musel učinit bolestné, leč z finančního hlediska naprosto nezbytné rozhodnutí tento historický formát nadobro ukončit. Jeho důvody k odpojení techniky byly ryze pragmatické: „Vysílání přes krátké vlny je zkrátka strašně drahý, protože do toho teče hodně energie, čili je to velká spotřeba elektrické energie a to stálo miliony, respektive desítky milionů korun ročně a to byla velká část, řekl bych polovina tehdy, pokud si dobře pamatuju našeho rozpočtu a něco prostě se muselo zrušit, aby se jiné mohlo rozvíjet dál.“
Interprogram: Nenápadná ideologie ukrytá v rytmu populárních hitů
Až do přelomové chvíle, kdy se veškeré zahraniční vysílání kompletně přesunulo do moderního prostoru celosvětového internetu, mířily domácí vysílače téměř výhradně za hranice státu. Tuzemské publikum tak ve vlastních domovech cizojazyčné relace slyšet nemohlo, ovšem na scéně se objevila jedna nesmírně podstatná výjimka. Tou se stalo legendární pásmo nesoucí název Interprogram Rádia Praha, které kromě informačního servisu šířeného v cizích jazycích štědře a z velké části nabízelo vysoce atraktivní populární hudbu. Jakkoliv tento projekt nebyl svým původním zadáním určen pro uši domácího publika, díky technickým možnostem jej bylo snadné naladit i napříč celým Československem.
Zástupkyně šéfredaktora Rádia Praha Jana Špíšková přiblížila v roce 1978 základní kostru a primární cíle této svébytné vysílací platformy, která fungovala už od 8. května 1972 jako překvapivě populární vedlejší produkt již existujícího zahraničního vysílání, u něhož bylo cílem maximálně a novou formou využít nabyté kapacity zkušených redaktorů i technického personálu: „To je v podstatě nepřetržitý tok vysílání ve čtyřech jazycích, na které potom po poledni navazuje vysílání v ruštině. Je zaměřen na západní Evropu a také na turisty, kteří tráví svou dovolenou v Československu a jsou tímto způsobem informováni nejen o událostech v Československu a zahraničí, ale poskytujeme i takové služby, jako právy o počasí a hrajeme jim písničky, aby jim ta dovolená také lépe uběhla.“
Politické pozadí a zrod nové redakce
Napjatou atmosféru politického formování této průkopnické mezinárodní redakce velmi plasticky popisuje Václav Richter, který zde kariérně startoval a stál u samotného zrodu: „Když já jsem nastoupil v tom roce 1972, tak to zahraniční vysílání vedl Vladimír Vipler, což byl takový komunistický kádr, který tady byl nasazen, aby vyčistil ten rozhlas od těch imperialistických živlů. A v tom 72. nebo třetím na jeho místo přišel Vladimír Landovský. A on jako nové koště prostě se rozhodl, že přinese ten nový vítr, aby to vysílání bylo víc poslouchané a vymyslel si, že založí novou redakci, která bude mezinárodní a do té redakce on hledal nové redaktory a tam mě prostě přetáhl z francouzské redakce do Interprogramu.“
Společně s Richterem se na nevyšlapanou cestu nového formátu vydala i režisérka Jana Hořínková. Ta si tvůrčí volnost štědře obohacenou o riziko přímých přenosů spíše pochvalovala a našla v projektu velké zalíbení:
„To vysílání bylo pro mě docela dobré, to znamená, hráli jsme si muziku dobrou, bylo tam 40% západní muziky, takže jsme si to tak různě rozdělili, aby to šlo. Ono to mělo trošku adrenalin, protože samozřejmě živý vysílání adrenalin má, takže i tohle to bylo podporovaný, bylo to něco novýho a vlastně to fungovalo 20 let.“
Ukázalo se, že Interprogram byl pro rádio doslova zásahem do černého. Pod lákavou a naleštěnou fasádou dynamického hudebního rádia servíroval mocenský aparát komunistickou propagandu nesmírně rafinovaným, nenápadným a pro obyčejné posluchače vlastně přijatelným způsobem. Václav Richter pak v paměti loví nejpřesnější obrysy a striktní pravidla tehdejších vysílacích hodin, v nichž dostávali prostor cizojazyční redaktoři:
„Vždycky to bylo po hodinách a každá ta sekce, česká, francouzská, anglická, německá, měla vždycky čtvrt hodinu v té hodině. Takže začínalo se češtinou a tam vždycky v té první hodině bylo na začátku pět minut zpráv a pak bylo deset minut hudby. A pak bylo pět minut zpráv v němčině a deset minut hudby. Pět minut zpráv v angličtině a deset minut hudby. Pět minut zpráv ve francouzštině a deset minut hudby. Uzavřela se tak ta jedna hodina. No a ta další hodina pak, byl vždycky komentář, který byl taky asi pětiminutový, na nejvýš. A ten zbytek do té čtvrt hodiny se vždycky doplnil hudbou. A to byla hudba, která v té době nebyla úplně běžná třeba na českých stanicích. Tak proto Interprogram po určité době získal poměrně značnou popularitu a byl dost poslouchaný.“
Rétorika doby a tlak, který dusil tvůrčí práci
Do pevných harmonogramů mezinárodních redakcí a jejich povinných ideologických příspěvků dává precizně nahlédnout Jana Hořínková, jež nezapomíná ani na všudypřítomné bizarnosti tehdejšího rozhlasového provozu: „Každou sudou osmička, osm hodin šli Češi, ve čtvrt šli Němci, v půl šli Francouzi a ve tři čtvrtě Angličani. A takhle se to střídalo. Třeba v devět hodin byl komentář nebo respektive nějaké vyprávění o České republice a propagace vůbec, jako jak tady žijeme a co a jak se děje. No a v jedenáct hodin byl takovej politický hodně komentář, který byl buď kritika západu a nejvíc tady třeba byl Reagan a Tchatcherová, do těch se šilo hodně. A kdo byl na tapetě, tak prostě se to vždycky využilo do těchhle komentářů, který byly. Pak byly zase zprávy, rozloučení a hotovo jelo se další den. A bylo to vždycky ve všední dny. Pak tam byla ještě jedna povinnost, že od jedenácti do dvanácti musela jít dechovka. Nevím proč, to jsem nikdy nepochopila, ale šla dechovka.“
Originální záznamy břitkých politických komentářů se v tuzemských rozhlasových archivech do dnešních dnů sice nenávratně ztratily, ovšem Václav Richter dokáže s naprostou přesností evokovat, jak vypjatá dobová rétorika zněla a čím museli tvůrci povinně krmit dychtivý éter. Atmosféra na pracovišti podle něj zdaleka nebyla vždy zalitá sluncem: „ V podstatě se to podobalo do značné míry českému a slovenskému tisku té doby. To znamená, že to bylo samozřejmě po té politické stránce jasně orientované, byla to komunistická propaganda, ale samozřejmě se to lišilo podle doby, kdy se vysílalo. Nejhorší období bylo okolo roku 77, podpisu Charty a té kampani, která se pak zahájila proti signatářům Charty. V té době jsem mnohokrát chtěl odejít z rádia, protože to bylo strašně nepříjemné a skličující vlastně vůbec tady pracovat. I když jsme ty komentáře nepsali, ale bohužel jsme je museli číst.“
Hudební dramaturgie jako motor popularity
Vysílací program ovšem ani zdaleka nestál jen na skličující ideologické vypjatosti. Masivní přitažlivost stanice plynula z nadstandardního přísunu moderních hitů, jimiž se formát ostře a dravě vyčleňoval z domácího normálu. Význam hudebního pilíře rozkrývá pozdější výrazný rozhlasový manažer Petr Dvořák, který do týmu nastoupil přímo v pozici hudebního dramaturga. „Zvláštnost toho mého povolání, jakože jsem byl povolán tím myslím, byla v tom, že jsem dostal volnou ruku k tomu, abych aspoň sám za sebe oživil sklad hudebních panelů. Dostal jsem jenom přibližnou ústní informaci, ať Interprogram poslouchám a ať tam se pokusím připravit něco, co Interprogram nehraje, co zároveň už u nás na deskách vychází a v cizině a mohlo by to být oživením,“ vypráví uvolněně Dvořák. K jasnému dotazu, zda existovaly direktivní seznamy povolených a zakázaných umělců, ihned bez váhání a pobaveně namítá: „Určitě ne. Vzpomínám si dobře, že hudební panel mi nikdo nevrátil a to, čím jsem začínal, to si člověk pamatuje nejlépe byly panely, kde byl Abraxas, Žentour, Tango. Z cizí hudby si vybavuju Boba Marleyho a dokonce i Pretenders. To všechno prošlo.“
ČTĚTE TAKÉ
Tato nepsaná svoboda však byla nečekanou výsadou až o poznání benevolentnější druhé poloviny osmdesátých let. Dříve zkrátka panovala výrazně drsnější pravidla a Jana Hořínková se se svými kolegy musela povinně řídit obávanými růžovými dokumenty, na nichž výstražně svítil nadpis Embargo. Právě tam se v určitých fázích kariéry objevil třeba emigrující Waldemar Matuška. O těžkosti a absurdní maléry ale mohly redakci postarat i na první pohled nevinné zahraniční popěvky.
Režisérka dnes se smíchem odtajňuje kuriózní paniku kolem hitu australsko-amerického interpreta Joe Dolceho nesoucího provokativní titul, jenž lze volně přeložit jako „Zmlkni“:
„To bylo právě moje vysílání. Nevím, který rok to bylo, ale Marie Kabrhelová ze Svazu žen svolala do Paláce kultury ženy z celého světa. Měly tady sebou dokonce i pejsky. Prostě obrovská akce. A samozřejmě se tam chodilo na rozhovory. No a my jsme vysílali rozhovor právě s tou Marií Kabrhelovou. Něco říkala a zatím šlo mezihlášení, to znamená tady Radio Praha Interprogram. A já jsem za to dala píseň Shut Up Your Face. Asi za hodinu mi volá úplně vyřízený šéf. Co si to tam hrála? Kde jste to hrála? Co to bylo? Volal Ústřední výbor UV, volalo UV, musíme to okamžitě stopnout a odteď jeďte jen dechovku. od teďka, nic nehrajte. Pak nám zase volali posluchači, jestli jsme se nezbláznili, že hrajeme dechovku už od 9 od rána. No prostě je vidět, že to sledovali a že to poslouchali. A že rozuměli anglicky.“ Na adresu utajených papalášských kontrolorů vzápětí suše utrousila: „Tak oni tam asi blbce neměli. Bohužel si myslím, že tam bylo dost chytrých lidí.“
O enormní oblíbenosti mezi běžnými posluchači přitom nebylo nejmenších pochyb, redakci vytrvale zasypávaly štosy vděčných dopisů, které hojně přicházely zejména přes ostražité hranice. Lidé aktivně hlasovali v různých anketách a vynucovali si opakované nasazování svých srdečních skladeb. Zástupkyně vedoucího redaktora Interprogramu Dagmar Vidimská tuto nevídanou korespondenci v polovině osmdesátých let veřejně hodnotila slovy chvály: „Mnozí posluchači hovoří o svých dojmech po návštěvě Československa. Prahou i přijetím u nás jsou nadšení. Jiní píší o svých plánech teprve do Československa přijet. Někteří i o svých osobních problémech. Další se účastní našich anket. A my jsme mile překvapeni. Jak velké mají znalosti o Československu.“
Nejsilnější masový fenomén však nepřekvapivě pulsoval naplno u našich západních sousedů, což ochotně a v barvách potvrdil Václav Richter z tehdejší francouzské divize: „Nám do francouzské sekce chodily dopisy. Nebylo jich málo, ale hlavní posluchačský hlas byl v Německu. Tam byl dokonce obrovský. Oni byli zavalení dopisy, protože Interprogram se stal do jisté míry takovou, řekl bych, rozhlasovou stanicí Karla Gotta. Vysílali jsme pořád vlastně ty jeho hity a on v té době byl nesmírně populární v Německu. Jeho německé fanynky nám neustále psali, žádali si pořád do toho koncertu na přání jeho hity a jezdili jsme na jeho koncerty v Lucerně a tak dále. Takže my jsme byli takovým, takovou jakousi přestupní stanicí mezi Gottem a jeho německým publikem.“
Zlatý slavík vyvolával doslova šílenství, které musela aktivně řešit dokonce i režisérka Jana Hořínková, když se rádio chtě nechtě měnilo v ústřední doručovací přepážku hudebníkovy fanouškovské pošty: „To bylo hlavně pro Němce, protože Němci jsou diví ještě do dneška. A vlastně oni Gottovi na naší adresu posílali dárky, i upletený svetry a nevím co všecko. On sem chodil tak jednou, dvakrát do roka, hlavně na Vánoce to chodili všichni sem buď poděkovat, že jim hrajeme, nebo prostě se nějak ukázat, tak jsme jim tady předávali ty dary, co tady dostali za celý rok. Samozřejmě ti Němci chtěli toho Gotta všude, hlavně tu Biene Maja, což byl teda hrozný, anebo Bábička se to jmenovalo, to byla ta jejich ty německý věci, ale hrálo se všechno. Nemůžu říct, že by to úplně jenom Gottovo, to ne.“
Pro mnohé redaktory se ovšem neutuchající vlna německých hudebních tužeb měnila v malou pracovní rutinní torturu, což upřímně doznala Martina Schneibergová: „V sobotu a v neděli býval koncert na Přání, což teda vzhledem ke vkusu našich posluchačů bylo dost náročné, protože já jsem už jako dítě teda Karla Gotta nemusela a teď jsem ho tam měla pořádnou dávku. My jsme měli relativně dost těch posluchačů v Německu, dokonce občas k nám jezdily takový starší dámy na návštěvu, většinou teda z NDR, a jednou přinesli vánoční stromeček, a ten byl ozdobený fotkami Karla Gotta. A nevím, jestli mu ho tam donesli tehdy na tu Bertramku, to už jsem se nedozvěděla.“
Interprogram jako okno do světa za železnou oponou
Ačkoli na vlnách Interprogramu Rádia Praha nevyhrával od rána do večera výhradně český zlatý hlas, v časech svazující normalizační temnoty působil tento vysílací kanál přes veškerý ideologický balast na domácí publikum jako obrovsky cenné okno do cizího světa. Sílu oblíbenosti a obratnost posluchačů, kteří dokázali šikovně kličkovat mezi strohými propagandistickými pastmi, dokonale ilustrovaly nekompromisní průzkumy poslechovosti. Petr Dvořák přidává fascinující statistickou vzpomínku odhalující, jak to tehdy u rádií doopravdy vypadalo:
„To, co dobře fungovalo, bylo výzkumné oddělení Československého rozhlasu, pro které jsem potom externě dělal tři roky. A výzkum zjišťoval oblíbenost jednotlivých programových složek na velké tazatelské síti. Ta měla tisíc tazatelů a dávala velmi spolehlivá data. A tam se ukazovalo, že nejoblíbenější produkty, programy, pořady Československého rozhlasu byly Zákruta a Interprogram. A jasně se ukazovalo, že když jsou zprávy na Interprogramu, tak posluchači si jdou na chviličku uvařit kafe nebo si odskočit. Potom třináct minut nadšeně poslouchali, dávali třeba známku jedna mínus. Potom přišly zprávy, známka čtyři mínus, a takhle se to točilo do nekonečna.“
Hudební a informační proud pod hlavičkou Interprogramu Rádia Praha plnil tuzemský i zahraniční éter neuvěřitelných dvacet let. Teprve po klíčovém politickém přelomu v roce 1989 byl rozsah provozu prvotně podstatně okleštěn a programově zredukován už jen na německý, anglický a francouzský jazyk. Úplná a definitivní tečka se ovšem za tímto ojedinělým formátem napsala na jaře, konkrétně v dubnu roku 1992, kdy bylo vysílání Interprogramu nadobro a bez návratu ukončeno.
Související
-
90 let Radio Prague Int. – příběh zahraničního vysílání
Od krátkých vln až po podcasty. Od šifrovaných zpráv pro exil až po globální digitální publikum. Devadesát let zahraničního vysílání je příběhem neustálé proměny.
