7. Praha volá svět: Jak rozhlasové vlny spojily Čapka s Einsteinem i komunistickou znělku s britským popem
Byl Štědrý den roku 1937, když do tehdejšího éteru promluvili dva výjimeční muži, spisovatel Karel Čapek a vynálezce František Křižík, aby přes oceán oslovili samotného Alberta Einsteina. Takové byly pionýrské začátky krátkovlnné stanice, předchůdce dnešního Radia Prague International, která už devět dekád vysílá zprávy ze srdce Evropy do celého světa. Její vlny v průběhu bouřlivého dvacátého století nepřenášely jen pouhou komunistickou propagandu, ale staly se také svědkem zrození legendárního Hurvínka, hlasem vzdoru proti nacistické okupaci i nečekanou inspirací pro západní populární hudbu. Vydejte se s námi na výpravu časem a zaposlouchejte se do autentických svědectví ikonických osobností, které spojily svůj životní i umělecký osud s jedním z nejdéle fungujících rozhlasových projektů u nás.
Rozhlasová relace odstartovala svůj globální dosah velkolepě. Bylo to necelý rok a půl od spuštění vysílání, když se k mikrofonu posadili Karel Čapek a legendární technik František Křižík. Jejich nadějeplná slova mířila přímo k profesoru Albertu Einsteinovi na Princetonskou univerzitu.
„ Profesore Einsteine, jsem vskutku rád, že mohu dnes jménem československé vědy a techniky přímo promluviti pozdravná slova vám představiteli moderní vědy. Za 90 let svého života a po 70 letem působení v elektrotechnickém průmyslu jsem poznal obrovský rozvoj vědy a průmyslu. Opravňuje mě to, abych věřil v další pokrok a šťastnou budoucnost lidstva. Lidstvo pochopí nakonec, že je si povinno vzájemnou úctu a lásku. Jsou to slova mé oprávněné víry, porozumění a mír mezi lidmi dobré vůle,“ zazněl uhrančivě hlas Františka Křižíka.
Technické limity tehdejší doby si však vybraly svou daň. Napjaté očekávání odpovědi slavného fyzika vystřídala pouze hlášení z pražského studia o tom, že snahy o přímé spojení narážejí na rozmary počasí nad oceánem. Rozhlasový moderátor musel posluchačům s lítostí oznámit: „Voláme marně Alberta Einsteina. Amerika nás slyší, ozývá se, ale její hlas je rušen. Nad oceánem jsou obrovské a neobvyklé bouře. Slyšíme slabě hlas Ameriky, bohužel ne tak, abychom mu rozuměli.“ O kontakt však svět ochuzen nezbyl – profesor Einstein na rozhlasový pozdrav odpověděl obratem prostřednictvím telegramu.
Neméně silný ohlas vyvolal i apel Karla Čapka, jenž se na týchž rozhlasových vlnách obrátil k indickému básníkovi Rabindranathu Thakurovi. Dochovaný záznam tohoto vysílání je dnes naprosto unikátní, neboť jde o vůbec jediný dochovaný zvukový otisk hlasu tohoto velikána české literatury. „ Mistře Thakure, harmonický hlase východu, zdravíme vás z Československa, kde nyní padá sníh, z Evropy, kde je nám teskno, ze západního světa, kde ani ty nejvyspělejší národy si nemohou podat ruce jako rodní bratři,“ pronesl tehdy zamyšleně ke svému kolegovi Karel Čapek.
Boj o duši národa uprostřtrnka jiříed dějinných zvratů
Zahraniční vysílání plnilo od samého počátku roli kulturního ambasadora, na jehož vlnách rezonovaly myšlenky předních osobností. V září 1938, pouhých pár okamžiků před podpisem mnichovské dohody, bylo v rádiu slyšet poselství Karla Čapka mířené ke krajanům ve Spojených státech. Sám spisovatel již text nečetl, u mikrofonu ho zastoupil hlasatel Ivan Jelínek, avšak slova neztratila nic ze své mrazivé aktuálnosti:
„Není to jenom boj o naši půdu, je to také boj o naši duši. O duši každého z nás. Hajte tu svou duši v těchto hrozných dnech zkoušky. Nedejte si ničím zviklat. Neustupujte ve své víře, neopouštějte svou naději. Mravní pozice se nesmějí nikdy vyklidit. Děj se, co děj. Naše národní víra, víra husitská a Komenského, víra našich buditelů, víra Masarykova, to je víra ve spravedlnost a lásku boží. Nevěřte ve zlo, i když se zdá sklízet dočasné úspěchy. Dožijeme se toho, věřte, dožijeme se toho, že se navěky zhroutí babylon lží a násilí. Kolo dějin se nedá zastavit, celé lidstvo nezhrubne ani nezhloupne. Světu nebude vládnout nerozum a zlá vůle. Ten boj se vybojuje ať dnes, ať za rok. A naše pozice je a zůstane vždy, vždycky jasná a pevná, neboť svou duši si uhájíme, i kdyby se svět zbořil.“
K mimořádnému odkazu Karla Čapka se zahraniční vysílání vrátilo ještě po mnoha letech. V roce 1962 na něj před mikrofonem zavzpomínala jeho manželka Olga Scheinpflugová, která posluchačům poodhalila jeho obrovskou tvůrčí rutinu a nasazení:
„ Byl spisovatelem nejsvědomitějším, věděl, že fantazie a inspirace nestačí a proto všechno ostatní byla u něho práce. Psal perem, dokonce obyčejným, které namáčel v kalamáři. Tento útěk od pokroku vysvětloval tak, že namáčení je pro něj jakýmsi mechanickým oddechem. Jeho rukopis byl čitelný, ačkoliv měl velmi drobné písmo a mnoho a mnoho škrtal. Byl z mála spisovatelů, kteří psali načisto, ale velice mnoho měnil, doplňoval a zestručňoval. Slovo a věty byly pro něho přesné jako verše. Měnil jejich rytmus. K románu se odhodlával dlouho, k některé látce, déle třeba nežli rok. Pořád jí promýšlel a pak teprve zasedl k práci. Tu nastávaly vyčerpávající měsíce soustředění a dřiny. Psaní v uzavřené místnosti, kam si i při jeho vlídnosti netroufal nikdo z nás vstoupit. Seběhl k obědu sotva na 20 minut, psal dlouho do noci a skoro bez přestávky, měsíc za měsícem, pomalu a pečlivě, neboť nesnášel největšího nepřítele umění – spěch.“
Nejen politika a umění, historické sportovní přenosy
Vedle umění ovšem rozhlas mapoval i úplné počátky československého ledního hokeje. Vzpomínky zahraničních komentátorů z roku 1938 vykreslily úsměvnou, a přece klíčovou historii budování tohoto sportu u nás. „Jeden starší hráč mi řekl, že když se poprvé zúčastnil mistrovství světa, nevěděl, jaké chrániče použít, takže čekal, až co si obléknou ostatní. Později se ve všech okolních zemích začaly stavět hřiště s umělým ledem a na starý kontinent přicestovalo několik trenérů z Kanady. Ukázali nám, byť máme talentované hráče, že nemůžeme držet krok s ostatními. Nejlepším důkazem byly olympijské hry v Antverpách a Chamonix, kde náš národní tým prohrál s Kanaďany rozdílem 30 gólů. Nedlouho na to, v roce 1927, založila skupina mladých hráčů hokejovou sekci tenisového klubu LTC Praha a v roce 1933 byl v Praze konečně postaven zimní stadion a mohlo se tam odehrát Mistrovství světa, které mělo velký úspěch. Poprvé v historii na něm titul mistra světa nezískala Kanada, ale Spojené státy. A Československo se stalo mistrem Evropy,“ zaznělo tehdy v dobové anglické reportáži.
O ledním hokeji se na vlnách mluvilo obzvlášť intenzivně před únorovým mistrovstvím světa roku 1938, které hostilo právě Československo. Zlatou medaili brala Kanada, stříbro Velká Británie a domácí reprezentace po napínavém utkání vybojovala bronz. Mělo to však děsivou pachuť blížící se pohromy – domácí hokejisté v boji o třetí místo porazili nacistické Německo, jehož sportovci tehdy už nastupovali na led v dresech s hákovými kříži. Pod tímto symbolem brzy nato vtrhla do ulic Prahy vojska wehrmachtu.
Zahraniční vysílání sice nezaniklo okamžitě, jeho okruh se však prudce zúžil pouze na poselství pro krajany ve Spojených státech. Krátce po vzniku Protektorátu Čechy a Morava, o Velikonocích roku 1939, k nim z těžce zkoušené domoviny promluvil rozhlasový novinář František Kocourek:
„ Nevím, co jste si u nás mysleli a jak na vás zapůsobily zprávy, které jste nacházeli o své staré vlasti na prvních stránkách svého oblíbeného žurnálu. Právě proto bych vám rád řekl, že jsme všechno to prožívali jako nejpodivnější, neuvěřitelnou válku. Válku naplněnou nejdřív vášnivou vůlí k obětem za mír, k největším obětem za věc nadosobní. Válku bez výstřelů a bez zbraní. Válku s cílem, který se postupně měnil od staré historické hranice k hájení hranice určené Mnichovskou konferenci v říjnu 1948 a odtud k nejnovějšímu cíli. A tím je. zdokonalení, vytvoření a uchování zdravého českého člověka.“
Kocourkův vzdor mu vynesl okamžitý zákaz vystupovat v rozhlase. V červnu roku 1941 byl zatčen a deportován do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau, ze kterého se už nikdy nevrátil. Jednou z posledních předtočených stop, než vysílání za okupace zcela utichlo, se pak v březnu 1944 stalo dojemné vystoupení básníka Konstantina Biebla, v němž láskyplně vzpomínal na svého otce a idylické dětství:
„ Můj otec býval lékařem v Slavětíně u Loun. Ve volných chvílích psal nebo maloval. Někdy také učil mluvit své exotické ptáky, které čas od času kupoval v Hamburku. Dodnes nevím, čím byl můj otec víc. Zda lékařem, jenž se noc co noc brodil ve vysokých botách blátem svého okresu, nebo malířem, pod jehož rukou rostly úsměvy plavých žen, kterými zakryl ponuré chodby našeho domu, starého šest století, nebo snílkem, jenž tolik miloval svou rezavou opici Jávy, smutnou a ochočenou.“
Před utichnutím vysílačů ještě za oceán vzkázal melodický úryvek ze svých veršů: „V dunění vln domov mají, jenom dálky námořníků, kdy se v bocích přelévají chromatickou harmonii.“
Vyjdeš v noci na pavlači
Přes oceán nedozírný
Jeden pohled jeden stačí
Z moře zved se vítr mírný
V dunění vln domov mají
Jenom dálky námořníků
V bocích když se přelévají
V chromatickou harmoniku
Z moře zved se vítr mírný
Ale na tom nezáleží
Jde-li bouře přes tančírny
Ticho bývá na pobřeží
Konstantin Biebl, Malajský šíp (Ed. Kohoutovi); sbírka básní Bez obav (1951)
Hlásná trouba socialismu
Poválečný vývoj obrátil směřování Radia Praha o sto osmdesát stupňů. Stanice se proměnila v mocný hlas socialismu do světa a mikrofony si mezi sebou předávali prominenti i revolucionáři. Na kus řeči přišel kosmonaut Jurij Gagarin, Ernesto Guevara nebo Luis Corvalán a Álvaro Cunhal, vysocí představitelé komunistických hnutí. Ideologické nadšení tehdy ale do éteru neskrývali ani západní intelektuálové. V květnu 1960 přicestoval u příležitosti oslav 1. máje významný francouzský karikaturista a člen komunistické strany Jean Effel. Své dojmy z budování nového státního zřízení popsal reportérům jasně:
„Do vaší země se vracím jednou za rok, za dva. Vždy vidím velké změny. Oblečení lidí je mnohem pestřejší, látky kvalitnější, obchody s potravinami jsou stále lépe zásobené. Jsou ale věci, a tomu jsem velmi rád, které se nemění. A to je stará Praha. Je obdivuhodná a jsem velmi rád, že ji vždycky najdu takovou, jakou jsem ji opustil. Vidím ale, jak Praha roste, a to ve velké harmonii s krajinou. Vidím, že se ve všech koutech staví bydlení i nové továrny.“
O dva roky později, v roce 1962, vyrazili rozhlasoví pracovníci až do Karlových Varů za jinou literární a levicovou legendou, přesvědčeným komunistou Louisem Aragonem: „Přijeli jsme sem na pozvání Karlovy univerzity, na které budu mít přednášku. Udělali nám velkou laskavost a umožnili nám oběma strávit určitý čas na léčebném pobytu. Takže jsme sem přijeli odpočívat. Ani jeden z nás ale neví, jaké to je odpočívat bez práce. Elsa nedávno dokončila svůj román Zlomyslnost, který už vyšel v Paříži, a já dopsal souběžné dějiny Sovětského svazu a Spojených států. Přesně řečeno, já jsem autorem jen části, která se týká Sovětského svazu. Tuto druhou napsal André Mauroa z francouzské akademie. Nesmím usnout ovšem na těch relativních vavřínech a píšu dál. Už dva roky pracuji na rozsáhlé sbírce básní Elsa a píšu i tady, v Československu.“
Přes nánosy propagandy nicméně zahraniční relace nezapomínaly ani na čisté umění a kulturní fenomény. Už v předválečném období stanice úspěšně oslovovala početnou komunitu kolem umělého jazyka esperanto. Brněnská redakce patřila k tahounům této tvorby a jedním z nadšených propagátorů esperanta nebyl nikdo jiný než herec Karel Höger. Když koncem čtyřicátých let spatřila světlo světa esperantská verze Dvořákovy opery Rusalka (pod příznačným názvem „Najadó“), Höger jí s hrdostí namluvil průvodní slovo. K mikrofonu se ovšem posadil i kvůli rodné češtině. Například v roce 1960 v relaci určené krajanům takto láskyplně vzpomínal na milované brněnské dětství:
„ Já myslím, že dalece nebudu sám, když řeknu, že můj nejmilejší kraj je ten, kde jsem se narodil. Brno, Královo pole. Před padesáti lety. Předměstí. Odkud co bys kamenem hodil, je už příroda. Tehdy jít do lesa to nebyl výlet. Opravdu ne. A ty lesy, ty lesy ostrovačické, kde se narodila Mrštíkova Helenka a prožívala s Ríšou pohádku Máje. Lesy, kudy probíhala Těsnohlídkova liška Bystrouška a kde ji slyšel Janáček. Kraj Mahenův i Maryščin. Bystrc. Lesy. Bilovice. Adamov. Kraj tehdy ještě netknutý plný kouzla.“
Stejně oddaně v roce 1963 vzdal v poetickém textu Hercův dík hold své domovské divadelní scéně: „No od té doby jsme se sžili, moje milované, ale ta úcta a ta špetka ostychu mi přece jen zůstala, i když bez obav vstupuji do hvězdného prostoru tvého jeviště. Odlesk světla přejel po tváři Alšova hrdiny a on jako kdyby se na mne laskavě usmál. Snad se mu zdá toto moje vyznání trochu bláhové, ale já ti nedovedu říci nic jiného a jinak než toto. Připoutalo si mne k sobě kovovým pásem lásky a vděčnosti, každou maličkost, vše na tobě miluji jako rysy na mateřské tváři, staré, ale milované. Přijmi prosím i slova Hercova, který mi v podvečerní a ještě tiché hodině ti chce říci, co jsi mu bylo, jsi, a budeš až do chvíle, kdy naposled se zvedne opona nad jeho prací. Díky, milované.“
Loutky na rozhlasových vlnách
Pozvání do vysílání přijal na přelomu dekád i výtvarník a jeden ze stěžejních pilířů českého animovaného filmu Jiří Trnka. V roce 1960 posluchačům poodhalil zákulisí úspěchu svého přelomového díla Sen noci svatojanské a popsal nečekané reakce publika. „No, většinou se mně podařilo to, co jsem si přál. Ohlas u nás byl poměrně velmi dobrý. Hlavně jsem dostal spoustu dopisů od publika, což nikdy při mých filmech dříve nebylo. A většinou to byly pro mě velmi příjemné dopisy. A v zahraničí ten úspěch byl na začátku dosti sporný a dále vlastně teprve uvidíme, pač film je teprve rozesílán do různých států,“ zhodnotil Trnka. Když měl posléze definovat tehdejší úskalí filmového průmyslu, poznamenal s jistým znepokojením: „ To je trochu složitá otázka a delší. Nedá se to říct. Můžu takhle odpovědět stručně, ale myslím, hlavní problém, že je přepsychologizování námětů, hlavně na západě, čímž se hodně ztratily kvality filmu, filmové tedy, a nastoupily kvality divadelní. Ale to je opravdu jenom velmi stručně.“
Kromě velkého animovaného umění dostalo v éteru v roce 1962 prostor i oživené dřevo, přesněji řečeno fenomén loutkové dvojice Spejbla a Hurvínka. Jak těžké bylo kdysi najít stárnoucímu Spejblovi rovnocenného partnera, barvitě popisovala manželka jejich zakladatele Jiřina Skupová. O to kouzelněji zněla reportáž o samotném narození malého uličníka v roce 1926:
„Spejbl byl sám a bylo jasné, že pro jevištní dialogy potřebuje partnera. Začátkem května 1926 předal člen divadla, řezbář Gustav Nosek, Skupovi balíček. Když ho otevřel, objevila se skoro plešatá dětská hlava, nad čelem jen chomáč vlasů. Měla velké uši a oči, kterými šlo hýbat. Křivé nožičky podpíraly drobné tělíčko, na chodidlech dřeváky. Ano, tohle byl bezpochyby Spejblův potomek. Narodil se Hurvínek.“
Komunistická fanfára, která došla až na britská pódia
A ruku v ruce s měnícím se osazenstvem za mikrofonem se proměňovala i samotná hudební znělka, která po devět desetiletí otevírala dveře do československého éteru. Zcela prvotní relace bezejmenné stanice Praha doprovázely vznešené tóny Dvořákovy symfonie Z nového světa – k nimž se ostatně po obrovském časovém oblouku vrací i moderní identita současného Radia Prague International používaná od roku 2022. Dlouhá desetiletí, od začátku padesátých let až do převratu v roce 1989, však signál do světa uváděla nekompromisní budovatelská píseň „Kupředu levá“.
Právě tato propagandistická melodie se ovšem neuvěřitelnou hříčkou osudu natrvalo propsala do dějin populární hudby. „Měl jsem krátkovlnné rádio a nahrával jsem si propagandistické rozhlasové stanice z východní Evropy. Mezi nimi bylo i vysílání z Československa,“ přiznal Českému rozhlasu Andy McCluskey, legendární zakladatel a zpěvák britské elektronické ikony OMD (Orchestral Manoeuvres in the Dark). Fascinace pípajícími přístroji a vzdáleným východním blokem kapelu inspirovala natočit jedno ze svých nejslavnějších alb, Dazzle Ships. Nejenže jej otevírá nasamplovaná znělka Radia Praha, ale jedna ze skladeb přímo nese anglický název dobového československého pořadu: „Hudba pro váš magnetofon“.
Aby byl popkulturní průsečík dokonalý, hlas Heleny, jenž do skladby tajemně promlouvá, patří někdejší skutečné redaktorce anglické sekce československého vysílání, Heleně Markusové. A že má komunistická fanfára v elektronickém hávu sílu dodnes, to britská kapela dokázala před nedávnem, kdy si ikonickou znělku vystřihla v masivním aranžmá naživo za doprovodu liverpoolských symfoniků.
Související
-
90 let Radio Prague Int. – příběh zahraničního vysílání
Od krátkých vln až po podcasty. Od šifrovaných zpráv pro exil až po globální digitální publikum. Devadesát let zahraničního vysílání je příběhem neustálé proměny.
