A mrvě prsteny - současná moravská poezie
V rubrice věnované literatuře dnes nabídneme setkání s moravským básníkem Zdeňkem Volfem. Nepatří ke známým postavám české literární scény. Poezie pro něj taky není obživou, ale spíš duchovní potřebou, uchyluje se k ní v čase vedle zaměstnání. Při příležitosti vydání Volfovy čtvrté sbírky nazvané "A mrvě prsteny..." se s autorem v Brně setkal Vilém Faltýnek.
"Na Zdeňku Volfovi je nejvíce k ocenění, jak v pevném hledá ještě pevnější, jak ve dvou slovech hledá to, čím jsou společná, jak nechává k sobě věci vázat a jak z mála dělá ještě méně," napsal nakladatel ke sbírce, která nese stejně jako ostatní sbírky název lapidární, koncentrovaný: K svému.
Zdeněk Volf je veterinář. Pracuje jako soukromý inseminátor krav. Po letech strávených na žíněnce v judu, oddán józe, meditacím a makrobiotice přistoupil na počátku 90. let k obnově křtu z dětství. Křesťanské směřování je patrné i v jeho poezii. S rodinou žije na okraji Brna. O své cestě k poezii říká:
"Jako básník jsem se začal hledat na vojně. Původně jsem si myslel, že se budu vyjadřovat jako folkař, ale pak jsem si uvědomil hudebnost ve slovech a nějak jsem pak přešel a zůstal jsem u slov."
Jaká byla vaše první sbírka?
"Moje první sbírka se jmenuje Řetězy a ptáci. Vznikala po celá 80. léta a když potom měla vyjít, tak zas dlouho trvalo, než vyšla. Takže v podstatě deset let jsem ji psal a deset let jsem ji vydával."
Jak byste pro sebe popsal, co je poezie? Co se to v těch slovech člověk snaží najít a co se to jimi snaží vyjádřit?
"Je to jakési hledání duše, něco velmi vnitřního, co se začne prodírat skrze ta slova a co člověk musí nechat projít skrze sebe."
Mění se vaše poezie v průběhu let? Říkal jste první sbírka v 80. letech, teď máme rok 2007, vydáváte čtvrtou sbírku...
"Mám takovou představu, že by každá ta sbírka měla vždycky přinést něco nového, i v poetice. Myslím, že všechny ty sbírky v tomto smyslu výraz někam posouvají. V první sbírce byl ten výraz otevřenější, hodně k lidem. Druhá se jmenuje K svému, je to spirituální sbírka, hledal jsem Boha, něco co člověka přesahuje, čehož kořeny jsou v nás hluboko ukryté. Ve třetí sbírce jsem se vyrovnával s tématem přátelství. To je něco strašně silného a když se to naruší, člověk je naprosto bezbranný. Ta se jmenovala Stahy. A čtvrtá je A mrvě prsteny. Já připouštím krávy a denně šlapu v hnoji a člověk miluje to prostředí a miluje i tu mrvu. Jsou tam samozřejmě i určité náznaky na to lidské, i na lidské slabosti, že máme milovat člověka i s tím, co z nás vychází. Prostě... A mrvě prsteny."
Jste z Brna? Pocházíte odsud? Je to váš rodný kraj?
"Pocházím z Valašského Meziříčí, ale můj otec se narodil v Osové Bytýšce, což je kousek od Tasova a moje maminka pochází z Bystřice pod Hostýnem. A před vojnou jsem připouštěl krávy na Bruntálsku. Takže ten muj kraj je rozkročený. Teď jsem zakotvil... bydlím sice v Brně, ale jezdím kolem Mohyly míru, kde se odehrála ta známá bitva tří císařů, takže i ta krajina, která je po bitvě, i ta mě nějakým způsobem tíží."
Označil byste se jako básník spíš za solitéra? Jak moc jsou pro vás důležité vazby na nějaké autorské okruhy kolem časopisů, spolky atd.?
"Pochopil jsem v průběhu času, že velmi potřebuji ústraní, ale necítím se nějakým solitérem. Cítím se spíš jedním z mnoha, kteří se na tom úhoru české poezie, našeho slova nějakým způsobem vyjadřují. A mám vždycky radost, když si můžu přečíst nějakou dobrou novou sbírku, nějakou báseň, případně verš, který si můžu s sebou nosit, který si můžu říkat. Potřebuji velmi ústraní, takže jsem jakoby bokem, ale cítím to jako určité společenství všech, kteří tímhle způsobem píšou."
Je pro vás důležité veřejné vystupování? To čemu se říká autorské čtení?
"Ono se to asi s lety proměňuje. Myslím, že je to důležité, dříve to bylo pro mě i dost důležité, a teď občas rád něco přečtu, ale pozoruji na sobě, že v posledních letech spíš inklinuji k psanému textu, který by se měl vyjádřit sám o sobě. Ke kterému by se už nemusel můj hlas přidávat."
