Adéla Stodolová přivezla hlavní cenu z Venezuely
Pětadvacetiletá absolventka katedra nonverbálního divadla HAMU a taneční konzervatoře Duncan center v Praze Adéla Stodolová se v prosinci zúčastnila v hlavním městě Venezuely Caracasu divadelního festivalu Fiesta. Za svoji autorskou inscenaci Všechna jediná tu získala hlavní cenu. Inscenaci ocenili jako počin sezóny 2002/2003 také domácí odborníci v soutěži Divadelních novin.
Pozval jsem herečku Adélu Stodolovou do studia. S ní je tu i produkční inscenace Jiří Weberschinke. Moje první otázka směřuje k vlastnímu představení.
Adéla Stodolová:
"Je to představení pohybové, tanečně hudební, my to nazýváme poetickou performancí o životě ženy. Já jsem si řekla, že se pokusím vytvořit příběh holčičky, která vyrůstá v uzavřeném prostředí takové vypolstrované krabičky, sní o životě za těmi zdmi, vidí hvězdy, květiny, až se dostane za stěny pokoje, tam prožije svoji pubertu, až ji společenské konvence uzavřou do těsného kostýmku, stane se z ní dospělá žena, a ta zase bojuje s těmi konvencemi, až se z nich osvobodí a vrátí se do něžného, dětského, nahého věku."
Jak jste se do Venezuely dostali?
Jiří Weberschinke:
"Pozvání na divadelní festival Fiesta jsme dostali, jako se to asi v těchto situacích děje, shodou okolností a náhod. Pan Gustavo Ott, který je ředitelem tohoto festivalu, byl s jednou svojí inscenací na festivalu v Praze, náhodou přiletěl o tři hodiny dřív, tady vystupovala Adéla s projektem Všechna jediná, pan ředitel to měl možnost vidět a hned dal Adéle vizitku se slovy, přijeď za mnou do Venezuely! takže nám nezbylo nic jiného, než si sbalit svoje saky paky a letět do Venezuely."
Teď mi řekněte něco o tamním publiku. Jak se vám hrálo před Venezuelany?
"Já jsem byla okouzlená. Fakt bych přála každému, aby si před tímhle publikem zahrál. Jak jsou absolutně nepoznamenaní evropskou kulturou, tak jsou čemukoli otevření. Přicházejí se do divadla pobavit. Jejich reakce jsou naprosto spontánní, protože oni sami takoví jsou. Projevovali emoce nahlas a takovým způsobem, že jsem hrála o sto procent navíc. Diváci komunikovali i mezi sebou, takže tam vznikalo víc vrstev komunikace, nejen já s nima a oni se mnou, ale i oni navzájem. A na konci byl takový aplaus, že jsem takový v Evropě myslím nezažila. Bylo to nádherný!"
