Afrika je kontinent dětí, servírka vám pomůže s miminkem v restauraci
Lenka Baratoux je česká geoložka žijící ve Francii. Díky svým výzkumným projektům navštívila řadu zemí a pobývala především v západní Africe, ale třeba i v Jižní a Střední Americe, Tádžikistánu, Japonsku či Austrálii. Při své nedávné cestě do Prahy nás navštívila ve studiu a vyprávěla nám o své práci, o cestování s dětmi do „exotických zemí“ nebo o svém velkém koníčku – fotografování.
Lenko, vy jste geoložka. Žijete v Toulouse. Od roku 2006 pracujete mezi Francií a Afrikou a posledních téměř pět let jste strávila v Senegalu. Jak jste se do Afriky dostala a co tam děláte?
„Do Afriky jsem se dostala díky své práci. Pracuji ve francouzské výzkumné instituci Institut de recherche pour le développement. To je taková světová rarita, nikde jinde takováto výzkumná instituce neexistuje. Je to něco na způsob Akademie věd, nicméně se zaměřuje především na vědecké projekty v rozvojových zemích. Já konkrétně jako geoložka pracuji v Africe na projektech, které jsou zaměřené na různé nerostné suroviny. Zabýváme se výzkumem a hledáním nerostných surovin, ale zároveň i různými environmentálními problémy, kterých je v této oblasti víc než dost. Snažíme se spolupracovat s místními univerzitami a vládami a pomáhat jim lépe navrhovat zákony a spravovat nerostné bohatství.“
„Snažíme se pracovat na úrovni celého regionu západní Afriky. Nachází se tam velká geologická jednotka, která se jmenuje západoafrický kraton. Jedná se o horniny staré kolem dvou nebo tří miliard let. Nalézá se v nich mnoho různých ložisek zlata, hliníku, manganu, železa… V minulosti si každá země vytvářela mapy této jednotky sama. Nikdy tedy nebyla studována jako celek. To je škoda, člověk tím přichází o spoustu informací týkajících se těch ložisek. V našem projektu se tudíž snažíme studovat tuto zónu právě jako jeden celek.“
Procestovala jste téměř celou západní Afriku. Nejprve jste služebně jezdila na několikaměsíční mise, především do Burkiny Faso a do Ghany. Jak už jsme zmínili, od roku 2013 do ledna letošního roku jste žila s celou svojí rodinou v Dakaru. Jaké vzpomínky z cest si odnášíte? Co vás v Africe nejvíce překvapilo?
„Samozřejmě je to úplně jiné, ale člověk je na to připravený. Před odjezdem jsem toho poměrně hodně přečetla, takže mnoho věcí jsem čekala. Spousta věcí tam nefunguje, nebo funguje jinak. Na co se špatně zvyká, je pojem času. Všichni tam mají na všechno dost času. Člověk je z toho trochu ve stresu, hlavně když má pracovat na nějakém projektu, který je časově omezený. Jinak si nějakých zásadních překvapení nejsem úplně vědomá.“
Afričani milují děti
Lenko, vy máte dvě dcery – pětiletou a tříletou. Když jste se stěhovali do Senegalu, tak bylo té starší pouze devět měsíců. Jaké máte zkušenosti s výchovou dětí v Africe? Liší se jejich přístup k dětem na rozdíl od Evropy?
„Liší. Obecně řečeno, Afričani milují děti. V restauraci se vám třeba nestane, že by se někdo rozčiloval, že děti ruší a běhají. Naopak se nám několikrát stalo, že třeba přišla servírka a pomohla nám s dítětem. Z legrace u toho říkala, že je naše nová chůva. To bylo skvělé. Na rozdíl od České republiky, kde se na nás občas lidé tváří opravdu divně. Jinak tradiční africká výchova je hodně přísná. Hodně se tam klade důraz na hierarchii, kdy starší v rodině jsou velmi uznávanou autoritou a mladší je musejí poslouchat. To je cítit i třeba v naší práci. Mladí studenti například nikdy nechtějí odporovat, protože jejich profesoři i my jsme pro ně autoritou. Je těžké mít otevřenou diskuzi. V Evropě jsou studenti neustále nuceni diskutovat, ptát se a oponovat. Pro africké studenty je toto těžké.“
Znají Senegalci Českou republiku?
„Přes fotbal. Jinak toho o České republice moc nevědí, ptají se, kde to je. Znají ale Francii a Německo, tak říkám, že Česká republika leží vedle Německa. Často také ještě znají Československo.“
Setkala jste se během vašeho pobytu s dalšími Čechy žijícími v Senegalu? Je jich hodně?
„Hodně málo. Bylo nás tak kolem deseti. Bývalá paní velvyslankyně se snažila pořádat pravidelná setkání československé komunity, takže jsme se scházeli, což bylo příjemné.“
Jste česko-francouzská rodina, žili jste v Africe. Slavíte české, francouzské nebo africké tradice?
„V Africe jsme byli často pozvaní k místním, takže jsme slavili africké tradice. Jinak si vybíráme podle situace. Loni jsme třeba sbírali na Velikonoce čokoládová vajíčka u známých na zahradě a letos jsem barvila vejce v cibulových šlupkách.“
Nejraději fotím příběhy obyčejného života
Na svém blogu uvádíte, že jste posledních 15 let strávila de facto na cestách. Často cestujete i s dětmi, a to i do „exotičtějších“ oblastí. Pro mnoho lidí je cestování s tak malými dětmi nepředstavitelné. Nebojíte se?
„My jsme hodně cestovali předtím, než jsme měli děti, že už mi pak nepřišlo, že bych se měla bát. Afriku jsem znala dobře a věděla jsem, jak to tam chodí. Je to kontinent dětí, takže to tam pro děti nemůže být tak strašné. Lidé se nejvíc bojí nemocí. Naše starší dcera v roce chytila malárii, což bylo samozřejmě komplikované. Ale na druhou stranu je to nemoc, kterou tam znají a umějí řešit. Takže je hlavně potřeba to vyřešit včas. Jinak co se hygieny týče, člověk si musí s dětmi samozřejmě dávat větší pozor. Ale vysloveně strach jsme neměli.“
A jaký vztah mají k cestování vaše děti?
„Děti to vysloveně milují. Strašně rády cestují, vysloveně to vyžadují. I když vidí, že jedeme někam na služební cestu, tak hned chtějí jet taky.“
Máte už další cestovní plány do budoucna?
„Na podzim pojedeme do Pobřeží slonoviny. V rámci mé práce je skoro pravděpodobné, že se budeme zase na několik let stěhovat do Afriky. Takže pokud se tam nezhorší politická situace, tak bychom chtěli jet do Pobřeží slonoviny, nebo se vrátit zpět do Senegalu.“
Na svých cestách hodně fotografujete. Co fotíte nejvíce a kde můžeme vaše fotky i vaše zkušenosti z cest objevit?
„Nejraději fotím lidi a příběhy obyčejného života. To začalo právě v Africe, začala jsem hodně fotit portréty a každodenní život obyvatel, v podstatě takové minireportáže. Díky tomu focení se dostanete k těm lidem blíž. Fotky se snažím dávat na svůj web. Než jsme se odstěhovali do Afriky, tak jsem pořádala i výstavy. Na dálku to pak bylo těžké. Ale teď jsme zpět ve Francii, tak snad zas nějaké výstavy udělám. Jinak se také snažím psát různé historky i na svém blogu.“
