Aktuální prezidentský kandidát
Nový šéf křesťanských demokratů Cyril Svoboda řekl po svém zvolení, že jeho strana bude usilovat o přímou volbu prezidenta republiky. Mnozí pozorovatelé hodnotí kladně, že Svoboda vystoupil s tímto návrhem v době, kdy funkční období Václava Havla se chýlí ke konci a nelze tudíž stoupence přímé volby nařknout z toho, že jednají v zájmu dosavadního prezidenta. Jak ale soudí Zdeněk Vališ, bylo by možná užitečnější, kdyby strany předložily veřejnosti své představy o osobě budoucího prezidenta.
Přímé volbě prezidenta by - soudě dle průzkumů veřejného mínění - dala přednost většina voličů. Politické strany jsou v tomto ohledu opatrnější, i když jednoznačně odmítá přímou volbu jen Klausova ODS. Argumenty pro a proti jsou všeobecně známé a nelze z nich zcela jasně určit, které váží víc. Podle jedněch by přímá volba posílila postavení hlavy státu vůči politickým stranám a přispěla tak ke stabilitě demokratického systému. Odpůrci kontrují tím, že podle ústavy je politický systém založen na volné soutěži politických stran. Má se tedy proti nim a parlamentu postavit prezident s césarickými rysy? Vždyť prezident nemá podle ústavy intervenovat do každodenní politiky státu. Vzniklo by tedy jakési dvojvládí, které by rozhodně neposílilo stabilitu systému.
Příznivci přímé volby tvrdí, že při prezidentských volbách by občané - na rozdíl od jiných voleb - skutečně věděli, oč jde. Podle odpůrců by se v občanech pouze vytvořila iluze, že vládnou a mají nahoře svého zástupce. A vůbec, proč někteří politici namlouvají občanům, že přímou volbou získají další možnost aktivně se účastnit utváření politické scény, když se ti samí politici vehementně staví proti zákonu o referendu. Přitom referendum by občanům otevíralo mnohem širší prostor k aktivní politické účasti.
Obě strany předkládají v diskusi o volbě prezidenta ještě řadu dalších argumentů, ale ty už se zdají být podružné. Těžko asi obstojí třeba námitka odpůrců přímé volby, že Češi, známe přece své pappenheimské, by si dokázali zvolit za prezidenta třeba Josefa Švejka nebo Miroslava Sládka. U způsobu volby prezidenta ale neobstojí ani často zdůrazňovaná tradice československé zastupitelské demokracie. Na jakou tradici by vlastně mělo Česko navázat? Na prvorepublikovou, na komunistickou? Ani v případě čtyřnásobné volby T.G.Masaryka, ani později nešlo o něco, co by bylo možné považovat za zaběhnutou tradici. Každopádně přinejmenším příští hlavu státu bude s téměř stoprocentní pravděpodobností volit jako dosud Parlament. Vzhledem k jeho současnému složení je přijetí ústavní změny o přímé volbě neprůchodné a i kdyby volby v příštím roce dokázaly podstatně změnit poměr sil ve sněmovně ve prospěch příznivců přímé volby, těžko by se podařilo ji legislativně a organizačně připravit tak, aby se mohla uskutečnit už v lednu 2003, kdy Václavu Havlovi vyprší prezidentský mandát.
Tato záležitost tedy určitě není na pořadu dne z hlediska společenské závažnosti problémů, jimiž by se měla česká politika zabývat. Přímá volba hlavy státu se tak může dostat maximálně mezi obecná předvolební hesla některých stran. Mnohem aktuálnější je to, že se blíží termín definitivního odchodu nejdéle sloužícího evropského prezidenta. Přitom adekvátní náhrada za Václava Havla se bude hledat těžko, přetěžko. I s vědomím jeho neřídkých úletů a přehmatů, které mu mnozí stále otloukají o hlavu, je to prezident, který alespoň občas řekne, co občané cítí. Je tedy spíše jejich než politických stran. I když času moc nezbývá, od žádné politické strany zatím občané kupodivu neslyšeli, že by se vážně zabývala výběrem vhodného kandidáta a především, že by toho svého kandidáta představila s předstihem veřejnosti. Určitě by to za rok při volbách do sněmovny bylo pro mnohé voliče lepší vodítko, než různá obecná hesla.
