Asi určitě!
Odpoví-li vám kolega na prostě položenou, leč pro vás dost důležitou otázku větou začínající slovy: „Asi určitě to ohlídám, udělám, vyřídím...,“ budete mít nejspíš co dělat udržet se a mentorsky se ho nezeptat: „Tak asi, nebo určitě?“
Oblíbená vyhýbavá odpověď, chcete-li protimluv, vám nedává žádnou záruku a vy chcete mít jasno. Ke spokojenosti by vám přitom stačilo prosté a srozumitelné „ano“ („ne“ není v práci žádná odpověď). Sluchu lahodící slůvko ano to má ale poslední dobou trochu nahnuté. Uslyšíte ho totiž pomalu už jen před oltářem.
Jde o velmi různorodou skupinu slov, z nichž se v běžných komunikačních situacích asi nejčastěji setkáváme s částicemi vyjadřujícími jistotu, např. určitě, jistě, samozřejmě, bezpochyby, pravděpodobnost a nejistotu, např. asi, snad, možná, patrně, pravděpodobně. K těmto částicím mají blízko i slova ano a ne. Ta se dají se zmíněnými částicemi kombinovat (při rozhodném souhlasu/nesouhlasu), ale často tvoří i samostatnou výpověď. Krátké a jasné odpovědi jako by nám ale přes veškerou snahu o úspornost v jazyce přestávaly stačit. Jako by prostému ano něco scházelo, jako by nebylo dostatečně úderné, sebevědomé a přesvědčivé.
Říkat jednoduše ano už prostě není in. A tak ho nahrazují nejrůznější synonyma, např. rozhodně, určitě, bezpochyby nebo v některých případech přesně tak. Ta možná znějí zajímavěji, snad honosněji nebo odhodlaněji, ale i méně závazně?
"Čeština, jak ji neznáte" není kurzem českého jazyka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to spíše povídání a zamyšlení o češtině, jejích proměnách v závislosti na společenském životě, historii a podobně. Jednotlivé kapitoly se pozastavují u různých zvláštností a zajímavostí, které v současné češtině nalézáme.
Doufáme, že se vám tato série zastavení nad českým jazykem bude líbit. Přivítáme samozřejmě vaše názory a připomínky.
