Balabán: Povídky srůstají do větších celků

Jan Balabán, foto: autor

V dnešní knihovničce Radia Praha Vám připomeneme povídkovou knihu Prázdniny severomoravského autora Jana Balabána. V těchto dnech vychází v reedici, doplněna cédéčkem s ukázkami, které čte sám autor.

Jan Balabán, foto: autor
Ač jeho tvorba patří dnes rozhodně k tomu silnějšímu, co u nás vzniká, ve slovnících Jana Balabána ještě nenajdete. Začal publikovat až v polovině 90. let, zatímco práce na na literárních encyklopediích trvá léta a nějakou dobu už žádná nová nevyšla.

Balabán debutoval povídkovým souborem Středověk v roce 1995. Následovaly povídky Boží lano a Prázdniny. Pak vyšly dva romány Černý beran a Kudy šel anděl. Teprve sbírka povídek Možná že odcházíme z roku 2004 získala větší pozornost: byla nominována na Státní cenu za literaturu, získala Magnesii literu a v anketě Lidových novin se stala knihou roku. Jakoby se teprve tehdy Blabán objevil. Nakladatelství Host se letos rozhodlo vydat jeho starší povídkový soubor Prázdniny.

"Pomineme-li autorovy básnické začátky, dominujícím žánrem v Balabánově díle je povídka," napsal o Balabánovi bohemista Jiří Reiter. "V kontinuu autorovy tvorby však můžeme vysledovat určité napětí mezi románem a povídkou - Balabánovy romány se rozpadávají do povídkových kapitol, dílčí povídky jeho souborů se naopak spojují do větších celků - můžeme v nich nalézt jistý tematický přesah." Dodejme, že Balabánova povídka má často lyrický náboj, je existenciální a zachycuje hrdiny v krizových okamžicích.

Prázdniny nyní vycházejí doplněné o nahrávku některých Balabánových povídek v jeho vlastním podání.

"Tato povídková kniha byla pro mě svým způsobem přelomová, napsal jsem ji po své kvazziprvotině Boží lano. Našel jsem v ní povídkovou formu, velice úspornou a krátkou, a vydali jsme ji v Hostu malým nákladem a celkem zmizela, jako když je člověk začínající autor. A tu jsme si prostě s panem Balaštíkem, šéfem nakladatelství, řekli, že tyto povídky jsou dobré a že se na ně čtenáři často ptají, že je nemůžou nikde sehnat, tak že uděláme dotisk. A aby to nebyl pouhý dotisk, změnili jsme ilustrátora. Obálku udělal můj přítel Zdeněk Janošec Benda, pozoruhodný malíř a grafik z Ostravy a dlouholetý kamarád, se kterým jsem se v tu dobu velmi intenzivně stýkal, takže ty povídky mu mluvily. A jednak jsme tam dali CD, to bych rád zdůraznil, s autorským čtením, které v režii Radka Lipuse a za dohledu mistra zvuku pana Vojnara jsme udělali v ostravském divadelním studiu. A proč to chci zdůraznit? Protože si myslím, že by se literatuře, a nejen poezii, ale i próze měl vrátit hlas. Je to jedna z tendencí, které hledám, taky je to svým způsobem míra, kterou kontroluji texty, jestli je mohu přečíst nahlas a jestli dobře znějí. A tak právě do rádia bych rád tuto myšlenku řekl, že bychom si měli uvědomit, že literatura je především osobně pronesená výpověď."

Znamená to, že rád vystupujete před posluchači s autorským čtením?

"Ano, nemám s tím problémy, naopak, zkouším si tím, zkouším i texty nepublikované číst před veřejnosí. Pokud to tedy není nějaká formální nesmyslná akce, kde jde jen o to utratit evropské peníze, ale když je to spontánní společenství, kde člověk cítí i kontakt a odezvu z publika. V té chvíli to dělám velmi rád, cvičím se v tom a snažím se, aby to byla performance, aby to nebylo jen suché čtení. A nacházím v tom své možnosti a schopnost oslovit lidi. Myslím, že spisovatel by neměl být jen člověk u stolu a u papíru, ale že právě tento kontakt potom vyvolává diskuse a možnosti zajímavých setkání."

Je to ale asi otázka individuálního založení autora, protože ne každý je schopen vystupovat veřejně. Jsou autoři introvertní...

"Jistě jsou, zažil jsem různá čtení, která například můj přítel Ivan Motýl organizoval v kostele v Hlučíně a jinde, někteří lidé zcela propadli a čtou strašně špatně a v podstatě je to trápí. Takoví by se trápit neměli. Ale naopak kdo to umí nebo kdo to má rád, tak by měl s hlasem jít ven. Nebo najít někoho jiného, kdo to přečte. Myslím, že literatura by měla opět zaznít."

Píšete povídky i romány. Která z těch forem je vám bližší? Je určitě jiná práce stavět a pointovat povídku a román...

"Já se pohybuji v jakémsi hraničním pásmu. Když píšu sbírku povídek, tak mi začínají srůstat a hrdinové se mi stěhují z jedné povídky do druhé. Dokonce i z jedné knihy do druhé. Když zase píšu román, tak dělám velice pointované kapitoly, které jsou téměř povídkové. Čili já pořád zkoumám, kde je to velké a malé vyprávění. Hutný román reprezentovaný třeba Günterem Grassem napsat neumím, ani touhle cestou nejdu. Mě prostě ta epizodičnost baví. Ale zároveň už cítím, že v epizodě je mi těsno, takže mám soukromý plán román znovu vymyslet, svůj ho z prvočinitelů znovu poskládat. Jsem na tom přechodu. Povídka je krásná, protože se dá napsat rychle, dá se v ní udržet jedna věc a je svěží. Zase ovšem má začátek a konec. Román může být utahaný. Čili hledám cestu odstavců a povídek, které budou mít i samostatnou platnost, i se zároveň složí do většího celku."