Běla Gran Jensen: Stonožka na pomoc dětem dala hodně přes sto milionů korun

r_2100x1400_radio_praha.png

V dnešní krajanské rubrice se vrátíme k anketě Českého rozhlasu a České televize Zahraniční Čech roku 2012. Diváci a posluchači v ní z dvacítky významných českých osobností žijících v zahraničí vybírali svého favorita. Do ankety byli zařazeni například bývalá ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová, režisér Miloš Forman, architektka Eva Jiřičná, hokejista Jaromír Jágr nebo tenistka Martina Navrátilová. Byla tam ale i méně známá jména, jako skladatel Karel Janovický z Velké Británie, podnikatel a mecenáš Karel Velan z Kanady nebo česká rozhlasová redaktorka Lenka Laličová z Chorvatska. Nejvíce hlasů v prvním ročníku této ankety získala Běla Gran Jensen z Norska, posrpnová exulantka, která počátkem 90. let po návratu do Československa založila Hnutí na vlastních nohou Stonožka. To pomáhá dětem v Česku i ve válkou zasažených oblastech světa.

Běla Gran Jensen s cenou Gratias Agit
Jak jste se dostala do Norska?

"Původně jsem jela vlastně jenom na kurz norštiny, poněvadž jsem se rozhodla, že budu studovat norštinu. A právě když jsem byla na Nansenově škole, tak jsem se dozvěděla, že se nemůžu vrátit."

To bylo po srpnu 68?

"To bylo v roce 1969, kolem 20. srpna, kdy mi volali z Dánska, že se nemůžu vrátit, protože po mně jde StB."

Z jakých důvodů tu po vás StB šla?

"My jsme byli taková banda na filozofické fakultě. Já říkám, že my jsme ta nešťastná generace Honzy Palacha. My jsme dělali, co jsme mohli, abychom mohli publikovat v zahraničí o tom, co se děje v Československu. Takže jsme spolupracovali s Bonnem a s Washingtonem."

A stalo se potom pro vás Norsko zemí zaslíbenou? Vy jste tam byla až do roku 1989...

"Já nevím, jestli bych řekla zemí zaslíbenou. Já jsem si pak měla vybrat mezi Švédskem, Dánskem, Anglií a Německem. A než jsem si vybrala, tak jsem se do Norska zamilovala."

Co vám na něm tak imponovalo?

Předávání ceny Zahraniční Čech roku 2012, foto: Jakub Hritz / Český rozhlas
"Tady jsou úžasně solidní lidé. Trvá to dost dlouho, než si získáte přátele. Když je ale už máte, je na ně obrovské spolehnutí. Jsou velice solidní, sice trošku těžkopádní, ale jsou to nádherní lidé a jsou velice čistí."

Vy jste jistě celá ta léta sledovala vývoj situace v Československu. Věřila jste, že se budete moci někdy vrátit?

"Nejdřív jsem tomu vůbec nevěřila. Ze začátku jsem ještě poslouchala české rádio, a když jsem slyšela, že Jiří Šlitr náhle zemřel, tak tím to pro mne skončilo. Maminka mne vždycky učila, že dobro může člověk dělat všude, tak ať ho dělám tam, kde ho můžu dělat. A nemá cenu hloubat v nějakém pesimismu. Pak ale musím přiznat, že v roce 1987 jsem byla ve Finsku a pouštěla jsem si tam různé televize. A mimo jiné jsem si pustila Sovětský svaz a říkala jsem si - něco se děje! Je to divné, protože takové zprávy nemohly před dvaceti lety být! Pořád jsem ale ještě nedoufala."

Vrátila jste se tedy po dvaceti letech. Jaký to pro vás byl zážitek? Jak se Česko změnilo oproti zemi, kterou jste opustila?

"Naštěstí jsem se poprvé vrátila jenom na čtyři dny. A to bylo velice moudré. To jsem udělala kvůli mamince. A musím říct, že jsem nemohla přejít Václavák, protože jsem se vždycky rozbrečela. To prostě vypadalo, jako by se u vás svět zastavil. Jako kdyby se vůbec nic nestalo. Ten koloniál na rohu byl stejný, všechno bylo šedivé a smutné. Mně to bylo strašně líto. Bylo mi hrozně a říkala jsem si, že možná bylo dobře, že jsem nepřijela na delší dobu, protože bych snad začala někoho zabíjet nebo mlátit. Mně to bylo tak hrozně líto, že vám ukradli čtyřicet let života. Co jsem já všechno mohla dělat! A vás tam zavřeli a nemohli jste dělat vůbec nic. To byl šílený pocit!"

Běla Gran Jensen
Kdy jste přišla na nápad, že dobro můžete znovu dělat i v Česku?

"To je omyl, já za to nemůžu! To se přiznávám. Maminka měla velmi dobrého lékaře, pana doktora Hampla. A ten mne pozval na oběd. Jeho dcera byla sestrou dětské ortopedické nemocnici na Karlově náměstí a on mne poprosil, jestli bych nemohla v Norsku rozdávat malé vizitky s číslem účtu v bance, kdyby někdo poslal padesát nebo sto korun... Prý jim tam teče voda po zdi a lékaři kradou plaňky a písek na staveništích, aby natáhli dětem nožičky. A samozřejmě v tom rozpoložení, ve kterém jsem byla, když se po dvaceti letech vrátíte domů, jsem to slíbila. A v letadle jsem přemýšlela o tom, že jsem udělala hroznou hloupost, protože žebrat za český národ pro mne bylo totálně vyloučeno. Tak jsem přemýšlela, jak na to, když už jsem slíbila sehnat peníze. A napadlo mne, že se mohu spolehnout na ty fantastické české kantory, protože ti mne vždycky fascinovali. Ti byli vždycky nejlepší, nezávisle na systému. A tak jsem je požádala, jestli by děti malovaly a já budu ty obrázky prodávat. A peníze pak přijdou na ortopedii. A najednou se to rozběhlo a je z toho Stonožka."

Takhle to vypadá velice jednoduše, ale samozřejmě to tak jednoduché v praxi asi nebylo. Jak se vám podařilo získat celý ten obrovský okruh dobrovolníků, které máte?

"Já mám takovou životní filozofii, že dobro přitahuje dobro a zlo přitahuje zlo. Na to já strašně věřím. Děti začaly malovat a já jsem to začala prodávat. A musím přiznat, že ty první kresby byly úděsné. Byly to traktory na polích a kouřící fabriky a podobné hlouposti. A já jsem stávala ve dvaceti pod nulou před obchodními domy a prodávala jsem to. A Norům strašně imponovalo, že někde je někdo, kdo nežebrá a kdo se snaží něco dělat, aby mohl pomoci těm méně privilegovaným. Tím to začalo. A pak se to začalo nabalovat. Potom mi z Plzně poslali vánoční motivy a pozdravy a všem, kdekoliv na světě, se strašně líbilo, že někde jsou tak úžasní kantoři a úžasné děti, co dělají něco pro to, aby situaci zlepšili sami. Každý umí natáhnout ruku a žebrat, že! Tehdy to ale bylo něco úplně nového, co nikdo nezažil."

A když to teď vezmeme z té druhé strany, od konce: co všechno vlastně už Stonožka dokázala?

"Já si myslím, že Stonožka dokáže zázraky. Zaprvé je to magnet na fantastické lidi. To jsou diamanty v koruně, jak já říkám těm kantorům. Dnes vlastně děti pomáhají dětem ne už jen v Čechách, ale i v zahraničí. Speciálně ve válečných zónách, protože my máme to privilegium, že už dvanáct let spolupracujeme s Armádou ČR. A když vojáci jedou do misí, tak tam za peníze stonožkových dětí můžou kupovat dětem učebnice, sanitky, opravit školy a tak dále. A naše české děti se tím zase už odmalička učí, že mohou někomu pomoci. Jednou budou rozhodovat oni, na kom bude záležet svět. Já myslím, že to úžasné!"

Já vím, že dobro se velmi těžko přepočítává na peníze. Kolik se ale za všechna ta léta v různých sbírkách podařilo shromáždit peněz? Jak jste mohli přispět ve světě i doma?

Běla Gran Jensen
"Samozřejmě jsme se dostali daleko přes sto milionů. Vedle toho je ale ještě sympatie pro Stonožku tak velká, že když jsem třeba nakupovala nějaké lékařské přístroje, tak místo abych platila sedmdesát tisíc dánských korun, tak mi to dali za deset tisíc korun. Jak tohle chcete spočítat? Sanitky, které měly stát dva miliony, jsem dostala za čtyři sta tisíc. To, že mladá generace něco dělá ve prospěch druhých, akumulovalo úžasné peníze. Přepočítat se to ale nedá."

Děti, které jako první začaly malovat ty traktory na polích, jsou už dnes dávno dospělí lidé. Máte přesto nějaké vazby, zůstává ten stonožkový okruh stále pohromadě?

"Stále zůstává. Dnes už máme nové stonožkové učitelky, které zase učí své děti. Máme stonožkové babičky, stonožkové maminky, máme stonožkové děti ve školkách a ve školách, nebo bych mohla správně říct praděti. Je to moc hezké!"