"Bič" na neplatiče

r_2100x1400_radio_praha.png

Bývalý ministr financí Pavel Mertlík se netajil úmyslem utáhnout svým kolegům ve vládě opasky. Nyní mohou mít ministři klidnější spaní. Šetřit se nebude. S tímto poselstvím totiž převzal svůj úřad nový ministr financí Jiří Rusnok. Díru v rozpočtu mají zaplnit jeho vyšší příjmy. Proto také premiér Zeman uložil novému strážci státní pokladny jako hlavní úkol razantnější výběr daní. Najít na to vhodný recept, jak uvádí Zdeněk Vališ, se ale dosud nepodařilo žádné polistopadové vládě.

Výše nevybraných daní rok od roku roste. Už je to více než sto miliard, tedy zhruba tolik, kolik spolykala za uplynulých deset let výstavba jihočeského gigantu - Temelína. Nebo jinak. Mít tak vláda k dispozici současné daňové nedoplatky, byla by celá bouřlivá diskuse o vyzbrojení českého letectva nejmodernějšími nadzvukovými stíhačkami úplně zbytečná. Jejich nákup by přišel právě na oněch zhruba sto miliard. Momentálně by se ale ateista Zeman určitě dal na modlení, kdyby odměnou za to došlo k zázraku a někde se objevilo alespoň 12 miliard. Tuto sumu se vládě loni nepodařilo vybrat na daních, ačkoli s ní počítala v příjmové stránce státního rozpočtu.

Je to zapeklitá situace. Zvýšit daně vláda nesmí. Zakazuje to opoziční dohoda s Klausovou ODS. Seškrtat výdaje, jak navrhoval Mertlík, by byla rok před volbami sebevražda. A tak zbývá jediné - jít po krku neplatičům daní. První krok nového ministra financí byl skutečně razantní: Vyhodil svého náměstka odpovědného za naplňování státní kasy. Není z toho pouze jasné, jakou odpovědnost za chyby celého systému vlastně nese jeden vysoký úředník.

Pravda, daňové předpisy se mění jako dubnové počasí, takže se v nich často nevyznají ani pracovníci finančních úřadů a musejí si najímat odborníky na jednotlivé daňové novely. Zato se v oné houštině pohybují jako ryba ve vodě všelijací podvodníci. Pročistit onu houštinu - což sám o sobě je úkol hodný Sysifa - by ale rozhodně nestačilo. V první řadě musí nastoupit politická vůle. A tu v uplynulých deseti letech příliš vidět nebylo. Ani na straně zákonodárců, ani výkonné moci. Výsledkem je onen prapodivný systém, nad kterým kroutí zahraniční pozorovatelé údivem hlavou. Zatímco zaměstnanci daně řádně platí, leckterý zaměstnavatel, který je od nich automaticky vybere, se už neobtěžuje poslat je tam, kde by je chtěl mít stát, tedy ve své kase. Nemluvě o tom, že dotyčný zaměstnavatel, často polostátní podnik, neplatí vůbec žádné daně.

Jak je to možné? Inu, odpověď znají jen zákonodárci a všechny polistopadové vlády. Nikde se nenašla odvaha dluhy vymáhat. Naopak stát je odpouštěl a platil za jiné. Pokud chce tedy Zemanův kabinet gordický uzel rozetnout, bude muset vkročit do minového pole. Premiér při nástupu nového ministra financí neplatičům pohrozil, že trpělivost je u konce a jeho vláda už nezaváhá při rozhodování, zda dlužníkům pomoci nebo je poslat rovnou do konkursu. V rostoucí ekonomice prý už není obava, že by lidé ze zbankrotovaných podniků posílili řady nezaměstnaných. Nakolik bude tento recept běžný ve standardních tržních ekonomikách fungovat, si ovšem v tuto chvíli nikdo netroufne odhadnout. Akci Čisté ruce přece doprovázela také podobná silácká rétorika, aniž by dnes české věznice praskaly ve švech pod náporem tunelářů v teplácích.

Má to ale ještě jeden háček. V oněch vytoužených sto miliardách daňových dluhů se skrývá vysoký podíl neplatících firem, které jsou už dávno v konkursu, popřípadě jejich šéfové dávno zmizeli. Často nenávratně. Reálná hodnota balíku nedoplatků bude tedy mnohem, mnohem menší. Ví to prakticky všichni, zřejmě kromě premiéra. A ještě něco je pozoruhodné. Na jedné straně se vláda bojí sáhnout před volbami na rozpočtové výdaje a na druhé straně by chtěla tak razantně postupovat v jiné, neméně choulostivé oblasti. Mnohým se prostě nezdá, že by sociálnědemokratická vláda posílala ke dnu podniky s desítkami tisíc zaměstnanců.