Božena Fuková patřila ke 4 poslancům, kteří nehlasovali pro pobyt sovětských vojsk

Česko si řadou akcí připomnělo 40. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Součástí vzpomínek na 21. srpen 1968 byl i pietní akt u budovy Českého rozhlasu. Právě tady zahynulo při střetu se sovětskými vojáky nejvíc lidí.

Při srpnové invazi 1968 zemřelo do konce roku 108 lidí, 500 bylo těžce raněných. Někteří zemřeli během přímých střetů, jiní při dopravních nehodách vojáků. Nejmladší zjištěnou obětí byl dvouletý slovenský chlapec, kterého na silnici srazila sovětská vojenská cisterna, nejstarší obětí se stala dvaaosmdesátiletá česká žena. Právě oběti, statečnost lidí a roli rozhlasu vyzdvihli jednotliví hosté. Předseda Senátu Přemysl Sobotka se domnívá, že je důležité umět se z historie poučit.

"Kdyby nebylo 25. února 1948, nikdy by také nebyl 21. srpen 1968."

Přemysl Sobotka (vlevo)

Sobotka jako mladý lékař v roce 1968 ošetřoval v liberecké nemocnici na pět desítek zraněných. Hostem ministryně obrany Vlasty Parkanové byla Božena Fuková, poslední žijící ze čtyř poslanců, kteří v roce 1968 našli odvahu hlasovat proti Dohodě o dočasném pobytu sovětských vojsk. Při vzpomínkách na 21. srpen připomněla tehdejší úlohu parlamentu a situaci, kdy ho sedm dnů neopustili.

Božena Fuková

"Obrněnými transportéry a tanky chtěli zamezit, abychom se mohli vrátit zpět a parlament vydával celých sedm dnů dokumenty, které jsou k dispozici. Ujišťoval, že nezradí, že se nemůže sklonit ani před vojenskou silou."

Později však parlament přijal Dohodu o dočasném pobytu sovětských vojsk. Božena Fuková odolala velkému tlaku a odmítla spolu s dalšími třemi pro dohodu hlasovat. Musela odejít z Institutu, který se podílel na realizaci Šikových ekonomických reforem a pak jí byl odebrán i poslanecký mandát.

"Jsem ráda, že slovenský prezident pan Gašparovič mě před dvěma lety vyznamenal vysokým státním vyznamenáním za přínos k humanitě v roce 1968, protože se k tomu staví jako ke snaze o záchranu obyvatelstva. Zatímco v Praze nikdo nenašel způsob, jak se vrátit k nám čtyřem. A když to někdo udělal, tak například historik Pernes napsal o doktorce Sekaninové, komunistce s entuziasmem v srdci, a zařadil ji vedle Kabrhelové. To mě bolelo víc, než když se na nás zapomene a nikdo si na nás nevzpomene."

Právě na postupné zapomínání na naše novodobé dějiny upozorňovali při pietním aktu i další hosté.

Foto: Štěpánka Budková, Kristýna Maková