Brno si připomnělo filosofa Josefa Šafaříka

Letos v prosinci uplyne 100 let od narození významného, byť stále málo známého filosofa a esejisty Josefa Šafaříka. Jeho život a tvorba jsou spojeny s Brnem, zde také kolega Vilém Faltýnek vyhledal organizátory konference, která připomněla jeho odkaz. Kdo byl Josef Šafařík?

Jitka Taussiková a Václav Havel

Pozoruhodný avšak svérázný filozof a literát, který nesměl po většinu života publikovat. I proto o něm dnes málokdo ví. Ačkoli v Brně bydlel půl století přímo naproti filozofické fakultě, znal jej pouze úzký okruh disidentů a na katedru filozofie prý nikdy nevstoupil. Ovlivnil však řadu umělců, včetně divadelníků Josefa Topola a Václava Havla.

"Psal filosofickou esej, vyjadřoval se k tématům, která dnes jsou velmi aktuální pro současné spisovatele, myslitele i novináře, předjímal je před 50 lety: střet člověka s vědou, technikou, civilizací, medicínou... samozřejmě v návaznosti na náboženství..."říká Jitka Taussiková ze Společnosti mladých přátel Josefa Šafaříka.

Zásluhou Společnosti se v druhé polovině března uskutečnila v Brně konference o jeho životě a díle, které se zúčastnil i bývalý prezident Václav Havel: "Účast nás velice překvapila a potvrdila, že Josef Šafařík je velice mezioborový autor, protože on ve své filosofii vycházel z mnoha vědních oborů."

Společnost také iniciovala osazení pamětní desky na dům v Grohově ulici, kde Šafařík žil. Výtvarník Milivoj Husák desku pojal prostě, jako grafické dílo z písma, bez podobizny:

Konference o jeho životě a díle Jana Šafaříka

"Jsou tam připomenuty názvy jeho hlavních děl, a co je hlavní, využil jsem něčeho, co portál domu nabízí - ta deska je jakoby přelomená přes roh. Mohlo by to vyjadřovat i případně jeho postoj k takovéto poctě, respektive jeho celoživotní, drsný, nepřizpůsobivý postoj k jakýmkoliv oficialitám," upřesňuje Husák.

Josef Šafařík se narodil před sto lety v Prostějově. Vystudoval vodní stavitelství na brněnské technice. Brzy nato ale prodal rodinný instalatérský podnik a věnoval se samostudiu filozofie a básnické tvorbě. První knihu esejů pod titulem Sedm listů Melinovi vydal v roce 1948.

"Záhy byla označena jako podnikatelská filosofie a byla z velké části skartována. Od té doby Šafařík žil v jakési ilegalitě vůči systému, institucím, uzavřel se do sebe a chtěl se věnovat svému dílu," doplňuje Taussiková.

V období politického uvolnění na konci 60. let stihl zveřejnit další práce, například esej Člověk ve věku stroje. V období normalizace tvořil opět pro úzký okruh přátel z disidentských kruhů. Uznání se Šafařík dočkal až po roce 1989. Jeho texty začaly vycházet, získal čestný doktorát filozofie na Masarykově univerzitě a z rukou prezidenta Havla převzal Masarykův řád. Zemřel v roce 1992, krátce předtím vydal rozsáhlý esej o smrti Cestou k poslednímu.