Už za pár hodin začne v Praze summit NATO. Jedním z nejvděčnějších témat různých diskusí v uplynulých dnech byly samozřejmě bezpečnostní přípravy na tuto akci. Podle Zdeňka Vališe hrála a hraje v těchto diskusích velkou roli krátká paměť.
Komentátor Lidových novin píše o "válečných přípravách české levicové vlády", i o tom, že zveličování a přehánění ministra vnitra "je dalším dokladem platnosti teorie, že taktika vyvolávání strachu z neurčitého a všudypřítomného smrtelného nebezpečí není životně svázána s teroristickými buňkami". V stejném listu se spisovatelka Eva Kantůrková děsí pohledu na televizní záběry zobrazující "jak se div ne pancíři chránění policisté cvičí tlouci vzdorné civilisty". V Kantůrkové prý roste obava, zda bude moci "během summitu a po něm vřadit toto státní násilí ještě do demokratického systému". Obdobně smýšlí také někteří jiní intelektuálové, pacifisté, či publicisté, kteří si udělali živnost ze strašení veřejnosti údajně neustálým omezováním osobní svobody. Na druhé straně mohou samozřejmě takové obavy sdílet rovněž úplně normální lidé. Ještě dost z nich má přece v živé pamětí, jak vzduchem sviští pendreky esenbáků a proudy vody srážejí na dlažbu lidi s holýma rukama. A dost Čechů bude určitě také souhlasit s články, který zpochybňují nákup výstroje a výzbroje pro policejní těžkooděnce. Inu, jak už to bývá, na odvahu a hrdinské jednání ve chvílích, kdy šlo skutečně o život, se brzy zapomíná. Po zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky před dvěma roky vyjadřovaly policistům sympatie všechny politické strany a tleskala jim široká veřejnost. Málokdo si ale už dnes vzpomene na to, že 120 policistů bylo tenkrát zraněno, z toho několik těžce. Málokdo si už dnes vzpomene, že třeba v bitvě na Vyšehradě, kde pod vedením profesionálních revolucionářů ze zahraničí útočil v několika směrech dav vyzbrojený dlažebními kostkami a různými bojovými předměty, bránili policisté přístup ke Kongresovému centru pouze vlastními těly. Bez přilby a bez ochranného štítu. Stát prostě neměl tolik peněz, aby zajistil příslušnou výstroj pro všechny. A málokdo si vzpomene, jak nevybíravě útočili před pražským zasedáním na ministra vnitra někteří novináři a komentátoři: prý je omezována svoboda pohybu občanů, prý se vytváří válečná atmosféra, prý se zbytečně vyhazují peníze na policii atd. Někteří obránci lidských práv hovořili o nepřípustném policejním pohledu na svět. Ve světle událostí, toho, co se o pár dní později skutečně v pražských ulicích dělo, se už ale většina kritiků ke svým dřívějším výpadům nechtěla jaksi znát. Našlo se ovšem, jak bývá zvykem, dost generálů po bitvě dýchavičně připomínajících, co všechno se mělo udělat lépe, jak měla být policie lépe vyzbrojena, a kde všude měla být, jak se mělo v různých situacích postupovat tvrději apod. I bez těchto hraběcích rad se politici i policie ze získaných zkušeností přirozeně poučili. Projevilo se to při přípravách bezpečnostních opatření na nadcházející summit NATO, přičemž svou roli bezesporu sehrála i skutečnost, že tato velkolepá událost se uskutečňuje v nové epoše, té, která nastala po 11. září 2001. A ejhle! Opět tu máme stejný slovník, opět ta stejná argumentace jako před dvěma roky: prý válečné přípravy vlády, prý peníze na přezbrojení policejních jednotek vyhozené oknem, prý bobtnající pravomoci policie. A opět také dochází k situaci, jak stvořené pro generály po bitvě. Když se něco semele a policie tvrdě zakročí, pěkně to od nich schytá. Když bude naopak málo důsledná, rovněž to od generálů pěkně schytá. Jednou kvůli policejní zvůli, podruhé kvůli tomu, že situaci podcenila. A když se nic nesemele, schytají to od generálů všichni: vláda, ministr vnitra i policie proto, že šli na vrabce s kanónem.
