Krajané
Je tu opět konec týdne a s ním naše krajanská rubrika. Tentokrát v ní uslyšíte třeba o významném kanadském průmyslníku českého původu Karlu Velanovi, který stál u vzniku Výboru dobré vůle Nadace Olgy Havlové, nebo o velké výstavě českých krojů v americkém Cedar Rapids.
Právě skončil pražský summit NATO. Během této vrcholné schůzky aliance nám v redakci při přípravě mimořádných relací pomáhala i naše krajanka z Austrálie, sedmadvacetiletá Petra Hlistová. Na dění v Praze se dívala přece jen trochu jinýma očima nežli my, a proto jsem ji pozvala k mikrofonu.
Petro, co vás během summitu zaujalo tady v Praze a jak vnímáte tu situaci mezi lidmi, jak podle vás oni sami hodnotí summit?
"Já jsem přijela do Prahy pár dní před tím, než summit NATO začal. První věc, kterou mi řekli rodiče, bylo, že začíná NATO. Já jsem na to úplně zapomněla. V tu chvíli, co mi to řekli, jsem si šla koupit noviny, začala jsem číst, co se děje, a všimla jsem si, že všichni lidi ve vlaku nebo v tramvaji taky četli noviny a bavili se o NATU a o tom, že odjedou z Prahy a že tady bude možná hrozit násilí ze strany demonstrantů. Tak jsem si uvědomila, že lidi mají strach a že by se tomu chtěli vyhnout."
Vy sama jste byla na čtvrteční demonstraci na Náměstí Míru v Praze. Byly tam možná necelé dva tisíce demonstrantů, bylo tam i hodně policistů i novinářů nebo jenom kolemjdoucích. Jak jste tam tu situaci mezi lidmi vnímala?
"To byla moje první demonstrace. První věc, co mne zaujala, že tam bylo tolik novinářů, tolik lidí, kteří fotografovali situaci. Teprve za pár minut, co jsem se tam ocitla s další žurnalistkou, jsem si všimla anarchistů, kteří tam demonstrovali. A hned jsem pocítila strach. Necítila jsem, že ta situace dopadne dobře. Taky jsem nikdy nebyla obklopena tolika policisty jako ten den a byli tam psi. Bylo to vše trochu nové pro mne. Hodně se tam kouřilo, což v Austrálii taky není běžné. Takže jsem byla v situaci, která mi vůbec nevyhovovala. Ale zajímaly mne názory těch protestantů, tak jsem zašla za několika holkama, které tam protestovaly za feminismus, a četla jsem jejich pamflety. Vím, že mají názory, které mne zajímají, chtěla bych se o nich více dozvědět, ovšem nelíbil se mi způsob, jak se chovaly. A taky jak se očekávalo, že tam vznikne násilí."
Při pohledu zvenčí myslíte, že si lidé v Česku dostatečně uvědomují, jaký význam pro Evropu a pro Česko zdejší summit má?
"Nejsem si jistá, zda si uvědomují, jaký význam to má pro Česko, co se týče ozbrojení. Ale myslím, že si lidé uvědomují, že tím, že do Česka přijelo tolik lidí z jiných zemí, tolik vládních lidí, tak se Česko ukázalo jako země, kde je bezpečné konat takové akce. Takže tím si Praha udělala jméno ve světovém měřítku."
Už více než deset let přispívá na nejrůznější humanitární projekty v České republice významný kanadský podnikatel českého původu Karel Velan. Stál i u vzniku Výboru dobré vůle Nadace Olgy Havlové. Podle ředitelky této dobročinné organizace dr. Mileny Černé se Karel Velan zaměřil hlavně na vzdělávací projekty pro děti a mladé lidi:
"Pan Velan je průmyslník, který má vizi. Má zkrátka pohled upřený do budoucnosti. Po dobu téměř deseti let podporoval stáže českých lékařů ve Spojených státech a v Kanadě, kteří měli možnost se seznámit s pokrokovými metodami a metodami řízení zdravotnictví na prestižních univerzitách na americkém kontinentě."
Nyní pan Velan Nadaci Olgy Havlové přispívá velkými částkami na sociální projekty. Jedním z nich je pomoc mentálně postiženým:
"Je to Domov Olga v Blansku, který dává podporu dětem i dospělým s mentálním postižením. Zaznamenali jsme i rozvoj projektu, rozšíření o chráněné dílny, a na to teď právě přispívá pan Velan."
Zasloužil se také o vznik Dětského domu v Brně, kde nacházejí zázemí bezprizorné děti ulice. Jedná se asi o šest set převážně romských dětí, o které se stará místní farář se skupinou dobrovolníků.
"Protože už dosavadní prostory ve farní budově nestačily přílivu zájemců, také se rozhodl, že rozšíří prostory, kde by děti mohly najít uplatnění ve svém volném čase a kde by se také něčemu naučily. Byly by v suchu, v teple a v prostředí, které je třeba motivuje pro vzdělávání a je pro ně dobrým zázemím. Něco podobného dělal český humanista Přemysl Pitter před válkou a ještě těsně po válce v Praze na Žižkově."
Ještě v letošním roce chce Karel Velan prostřednictvím Výboru dobré vůle Nadace Olgy Havlové podpořit i charitativní projekty dalších organizací, které se o bezprizorné děti starají. Těm věnoval částku padesát tisíc kanadských dolarů. Tím ale pomoc Karla Velana zdaleka nekončí. Od našich krajanů v Torontu víme, že po letošních ničivých záplavách sám přispěl na obnovu domovů pro staré lidi částkou jednoho milionu korun.
A teď jedna zajímavost. V nizozemském parlamentu zasedá český poslanec. Pětašedesátiletý lékař Miloš Zvonař, který do Nizozemí emigroval v roce 1968, byl do sněmovny v Haagu zvolen letos. Trochu kuriózní je, že se do parlamentu dostal za stranu krajně pravicového populisty Pima Fortuyna, která se v tradičně liberálním Holandsku staví právě proti přílivu cizinců. S vlastním přistěhovalectvím však dr. Zvonař prý neměl vůbec potíže. Jako anesteziolog získal okamžitě místo v univerzitní nemocnici v Leidenu, stal se tu dokonce šéfem kliniky. Podobně se podle něj v Holandsku uchytili i další Češi, kteří sem po srpnu odešli. V parlamentu Miloš Zvonař hájí i české zájmy: ve vlastní straně například prosadil názor, že Evropská unie by měla Česko přijmout za svého nového člena. Rozhovor s dr. Zvonařem přinesl ve svém 46. čísle časopis Týden.
"To je České a slovenské muzeum a knihovna, které je vlastně v chodu od roku 1995. Bylo zahájeno za účasti našeho prezidenta Václava Havla, slovenského prezidenta Kováče a Billa Clintona. To je velice důležité, krásné středisko, je to nová architektura a v Cedar Rapids má svůj význam, protože tady v té oblasti bylo už od 19. století velice mnoho českých imigrantů. Byli to vlastně osadníci, kteří tam přicházeli spolu s jinými národy, třeba s Nory a Němci. Velice mnoho jich přicházelo kolem roku 1860. Tady bylo hodně lidí z východních Čech a byly to tisíce českých rodin. Takže v tom městečku byla i česká škola, kde se naši krajané učili pouze česky. Tam se zachoval kus české země uprostřed Ameriky."
Potomci těchto osadníků v Cedar Rapids žijí dosud, i když většinou už česky nemluví. K české tradici se ale podle Jiřiny Langhammerové stále hlásí, chtějí vědět, odkud jsou. K tomu jim pomáhá i veliká knihovna, která je součástí muzea. Kromě toho tu je i veliká sbírka českých krojů.
První výstava českých krojů, kterou dr. Langhammerová krajanům pomáhala instalovat, byla v Cedar Rapids před pěti lety. Tehdy také určila původ mnoha krojů nebo jejich součástí a také naučila pracovnice muzea, jak se správně jaký kroj obléká. Letos sem byla pozvána na velkou vědeckou konferenci právě o krojích:
"Je zajímavé, že slovo kroj a kroje vstoupilo do amerického slovníku, takže řeknou třeba exhibition of kroje. Takže kroj, to je fenomén, protože z těch evropských národů, které mají před očima, český kroj je malebný, vyšívaný, je to prostě jako jev."
Kroje mají v Americe dokonce i své kluby. Jejich členové lidové oděvy nejen sbírají, oblékají, ale podle starých originálů šijí i kroje nové. Dokonce i každoroční volba Československé Miss probíhá v krojích. A samozřejmě kroje užívají i krajanská folklorní sdružení ke svým vystoupením. Po listopadu 89 si tato sdružení často zvou i odborníky etnografy a choreografy z Česka, aby se o českém a moravském folkloru dozvěděly co nejvíc.
