Černý: "Zlí lidé nebyli Benešův svět."

V herecké náruči Svatopluka Beneše se vystřídaly snad všechny ženské hvězdy 30. a 40. let. Byl vždy šarmantní, okouzlující a galantní. Ze škatulky romantických milovníků a světáků se dostal až ve zralém věku. Poslední léta však tento noblesní elegán bojoval s dlouhou nemocí, které nakonec ve svých 89 letech podlehl.

Svatopluk Beneš studoval konzervatoř v Praze a s herectvím začal už v 16 letech. Před válkou se stal představitelem moderního mladého hrdiny. Získal si i sympatie divadelního historika Františka Černého:

"Byl jedním z těch, které jsem měl velice rád, protože když já byl gymnazista, vysokoškolák, on hrával většinou milovníky jako mladé, kultivované, sportovní, noblesní muže. Velice na mě zapůsobil ve filmu Pohádka máje podle Mrštíka, režíroval Otakar Vávra, kde hrál s Natašou Gollovou. Ti dva pro mě byli představiteli takového inteligentního, prima mládí..."

Svého času největší filmový milovník přitom vždycky chtěl být komikem. "Já jsem šel na tu školu proto, že mě inspiroval Jindřich Plachta. Já jsem chtěl hrát komiky, ale nemohl jsem se k tomu dokopat. A vůbec jsem se k těm komikům nedostal,"řekl Beneš. Svůj anglický suchý humor přesto občas uplatnil, například ve filmu Hostinec U kamenného stolu nebo na jevišti v roli Higginse v Shawově Pygmalionu.

Před kamerou se Beneš ocitl už jako sedmnáctiletý v roce 1935. Bylo to ve filmu Vladimíra Slavínského Studentská máma.

František Černý vysvětluje: "Pouze takovou souhrou okolností se stalo, že ho filmaři objevili snad až příliš brzo, řekl bych. A on se velice brzo ujal jako krásný typ mladého muže, který dovedl civilně, prostě, kultivovaně působit na ženy, získávat si je. Ale on například nikdy nehrál nějakého sňatkového podvodníka. On téměř nikdy nehrál zlé, vnitřně zkažené lidi. To nebyl jeho svět."

První milostnou scénu si Svatopluk Beneš zahrál o čtyři roky později ve filmu Ohnivé léto, a to s tehdy už velmi populární Lídou Baarovou. Po celý život o setkání s ní mluvil jako o nezapomenutelném zážitku. Nezavrhl ji ani v jejím těžkém období po válce, ve vykonstruovaném procesu v roce 1946 vystoupil jako jeden z korunních svědků její obhajoby.

Beneš patřil podle Františka Černého svým typem k hercům, kteří se nehodili budovatelských her z 50. let. Období přežil v Komorním divadle v repertoáru klasických her.

"V první půlce jeho působení byl jeho hlavním terénem film. Zde byl skutečně velice oblíbeným, ale nebyla to levná obliba. On vytvářel kultivované, hluboce lidsky cítící postavy. A řekněme tak od 70. let bylo jeho hlavní parketou spíše divadlo," vysvětluje Černý.

Divadlo opustil v roce 1990, ze stříbrného plátna ale nakonec, dokud mu síly stačily, nezmizel. V roce 2003 se ještě objevil ve filmu Želary, v němž si zahrál poprvé před kamerou s další hereckou legendou Zitou Kabátovou. V roce 1997 dostal z rukou Františka Černého Cenu Thálie za celoživotní dílo.