Češi doputovali až na Krym, krajané dnes žijí i v Simferopolu

Češi na Krymu žijí už půl druhého století. Ti první sem přišli v r. 1861, aby zúrodnili pole a zabydlili opuštěná hospodářství po Tatarech. Založili tu dokonce i několik vesnic. Bohemka Krymská, dnešní Lobanovo, si letos připomněla 150 let od příchodu prvních českých rodin. Jejich potomci dosud žijí v Alexandrovce nebo Bratském. Stále se považují za české krajany, většinou už ale nemluví česky. Z vesnic se ale také stěhovali do měst. Česká komunita tak žije i v Simferopolu, hlavním městě Krymské autonomní republiky, která je součástí Ukrajiny.

"Mámin dědeček, můj pradědeček Jan Králíček sem přijel. A mámin táta se už narodil tady, na Krymu. Hodně jich přijelo do Bohemky,"

vzpomíná tetička Marie. Se svými příbuznými obývá několik malých, nízkých domků, obklopujících dvůr, ve staré části Simferopolu. Na dvoře rostou stromy, květiny a dozrávají rajčata. V domě tetičky Marie jsou vysoko nastlané postele, ozdobené vyšívanými polštáři a pestrými přehozy. Na zdech visí svaté obrázky. Babičky, jak se tu říká starým, většinou osaměle žijícím ženám, se u tetičky Marie scházejí, aby si zavzpomínaly:

"Pradědeček si koupil zem u Tatara, osm kilometrů od Bohemky. Tady byl kníže Kočubej a zval sem lidi na práci. Hodně země tu leželo ladem. Přijeli a koupili si padesát desjatin půdy. Dětí měli deset,"

vypráví tetička Marie o historii své rodiny. Ta původně, na rozdíl od většiny českých přistěhovalců, se usadila v tatarské vesnici.

"Máma se vdala v r. 1920 do Bohemky a my všichni jsme se už narodili tam. V r. 1932 nám vzali tátu, jak to bylo dřív, za represí. A nás vyhnali z domu. Kolchoz samosebou potřeboval zem a potřeboval i stavení. Nastěhovali se tam ti, co pracovali v kolchozu a neměli byt. Byli to místní lidi. A my jsme museli do světa."

Podobný osud potkal v době stalinských represí většinu českých rodin. Otcové, dědečkové, strýcové i bratři končili v gulagu a na nucených pracích a ženy s dětmi byly ze svých původních domovů vyháněny. Mariině mamince nakonec pomohli Tataři, kteří sami za represí trpěli:

"My jsme jeli zase tam, kde žil náš dědeček. A tam už byly dvě máminy vdané sestry, tak jsme bydleli u nich. Jednou nás nakrmili tam, podruhé jinde. A potom, netrvalo to dlouho, nám pomohli Tataři. Tatarské domy jsou nízké, zemljanky. V ruské vesnici byly už pěkné chalupy. A jeden Tatar si blízko ruské vesnice postavil dost velký dům. Mámě pak řekl, ať si tam zajdeme. Viděl, že nemáme kde být. Řekl, ať mu chalupu vymažeme zevnitř i zvenku. Tak bratři přicházeli z práce a šlapali maltu a máma vymazávala. Byli jsme tam asi rok nebo půl druhého roku, a on se pak přestěhoval do nového domu. Nám dal ten malý domek a říkal: žijte si tu, jak chcete."

Mariin otec byl zatím v pracovním lágru:

"Tatínek tam byl čtyři roky. Máma k němu jezdila a někdy ho pustili a dokonce přijel k nám domů. A pak se stalo, že nám z cesty napsal: vezou nás na Magnitogorsk. A to bylo poslední, tam někde zemřel. To nám taky říkal jeden mužský, že v Magnitogorsku je ženou na rudu. Těžit rudu. A na rudě člověk přežije jen dva nebo tři měsíce."

Mariina maminka se musela o celou rodinu postarat sama:

"Nás vyhnané nechtěli vzít nikde ve vesnici na práci do kolchozu. Až nás vzali v Kalinovce, asi šest kilometrů od Džankoje. Už jsme měli tři větší chlapce, pracanty, tak je vzali do kolchozu."

Za druhé světové války se většina Čechů přihlásila do Svobodovy armády.

"Naše Čechy nebrali na vojnu, až za Svobody. A naši kluci byli každý jinde. Dva byli v Německu a dva v Sevastopolu. Byl konec války a vyklízeli trosky ve městě. To bylo rozbité z 95 procent. Pracovali tam čtyři roky. Byli tam jako na vojně. Po čtyřech letech práce je pustili, v r. 1948. A když je pustili, že můžou jet domů, žila jsem s mámou na vsi, v Džankojském okrese. Všichni ostatní byli pryč. Nejstarší byl v české armádě a vrátil se. Zůstal tam ale manžel máminy sestry."

Po válce se do Čech z Ukrajiny vrátilo hodně Svobodových vojáků. Stěhovaly se celé rodiny:

"Můj dědeček a babička žili zvlášť, v té tatarské vesnici. Žádné z jejich dětí nebydlelo blízko, tak se rozhodli, že pojedou do Čech. Babička tam měla dceru, ještě od občanské války. Odjela tam s vojákem, chtěla do Čech. A tam žili, ale ne dlouho."

V Mariině rodině se udržovaly české tradice i víra, kterou si Češi přinesli před půl druhým stoletím:

"Doma jsme nepřestávali mluvit i číst modlitební knihy, máma jich měla hodně. Taky psala, všecko česky. Máma byla věřící, od mládí. Kostel nebyl, ale sami jsme se modlili. Děda s bábou se modlili, v té tatarské vesnici už ale ne. Když jsme se ale přestěhovali do Kalinovky, tam jsme se zase modlili. Tam nebyli pravoslavní, ale nějaká sekta, molokáni. České Vánoce světíme v kostele, po ruském a českém způsobu. Ono je to jedno, co je u nich a co u nás."

Marie má dosud po své mamince její modlitby a vzpomínky, které si zapisovala:

"Dej, bych Tě příslušně chválila, o Svatá Panno. Dej sílu proti nepřátelům Tvým. O požehnaná Panno Maria, Matko Boží. Shromáždi smysly i srdce mé, abych s pozornou myslí se svatým andělem se spojila. - Tuhle modlitbu si máma psala pro sebe."

Dnes žije tetička Marie s babičkami na svém dvoře v Simferopolu trochu osaměle.

"Bylo těžko a je těžko. Máma umřela, už je to třicet tři let. Manžel umřel ještě dřív. Tak jsme už dávno samy."

Podobný obrázek jsem ale viděla i v dalších domech chalupách českých krajanů na Krymu. Přesto se Češi v Simferopolu scházejí ve svém krajanském spolku. A při jejich setkáních nechybějí ani písničky.

Foto: autorka