V úterý o půlnoci uplynulo přesně deset let od rozpadu Československa. Jak ukázal průzkum veřejného mínění, uskutečněný těsně před koncem minulého roku, česká společnost není ani dnes jednotná v názoru, zda rozpad federace byl správný či nikoliv. Odpůrců i stoupenců tohoto kroku je prakticky stejně - něco přes 40 procent. Zdeněk Vališ se zamýšlí nad tím, co rozvodem obě země získaly a ztratily.
Rozebírat po deseti letech příčiny rozdělení Československa a zkoumat, kdo k němu nejvíce přispěl, už není aktuální a zřejmě ani užitečné. Svádí to, jak názorně předvedlo v uplynulých dnech pár publicistických vzpomínek, jen ke klasicky ubrečenému sebemrskání. Prý jsme se neuměli ke Slovákům patřičně chovat, přijímali jsme je jako mírně nesvéprávné bratry a nakonec jsme raději společný stát obětovali egoistické pohodlnosti v přesvědčení, že bez slovenské koule na noze rychleji doženeme vyspělou Evropu. Ne že by autoři podobných výtek neměli v něčem pravdu. Vždyť svým způsobem podvědomě přezíravý postoj ke Slovákům demonstroval třeba i prezident Havel tím, že jeho první cesta po zvolení nevedla do Bratislavy, ale do Německa. Pak ovšem nemohl být překvapen, když ho Slováci honili po náměstích. Stejně tak ovšem nelze přehlédnout, že na dělení státu se podepsal stav tehdejší slovenské politiky. Všichni relevantní čeští politici zkrátka cítili, že se se svými protějšky myšlenkově a ideově míjí. Fundamentální význam měl rozdílný postoj občanů k tržnímu hospodářství a k privatizaci. Zatímco Češi hlasovali ve volbách v roce 1992 ve své většině pro reformy, Slováci byli proti. Obě politické reprezentace, vzešlé z voleb, tedy měly strukturně neslučitelné politické a národohospodářské koncepce. Toto vše je ale naštěstí už dávno za námi. Obě země prošly od roku 1993 vlastní historií, prožily peripetie vlastního politického a ekonomického vývoje a i když po rozvodu jejich politické reprezentace pár let dělaly, že se navzájem neznají, nakonec jedna země pomohla té druhé ke vstupu do NATO a obě se chystají jako partneři vstoupit do Evropské unie. Historie sice nesnáší slovo "kdyby", ale v případě česko-slovenského rozvodu je možná příhodné. Kdyby k němu před deseti lety nedošlo, asi by se Praha a Bratislava dál myšlenkově a ideově míjely a vztahy mezi oběma národy by nebyly tak průzračné, jako dnes. Každopádně lze oprávněně předpokládat, že přinejmenším nacionalističtí aktivisté by měli mnohem delší životnost. Přesto je samozřejmě také možné položit si zcela legitimní otázku, kdo na rozdělení Československa doplatil víc. Podle ekonomických ukazatelů mají Češi vyšší životní úroveň. Z toho ale vůbec nevyplývá, že za rozdíly může zánik federace. Jak uvádí poslední československý premiér Jan Stráský, rozdíly v životní úrovni tu byly už dříve a zůstaly stejné jako dříve. Na druhé straně je známo, že nejen materiální statky činí člověka bohatým. A v tomto ohledu zanechalo rozdělení na vztazích Čechů a Slováků přece jen šrámy. Zatímco Slováky i dnes zajímají české filmy a knihy a s českými deníky se lze na Slovensku setkat téměř všude, sehnat slovenské noviny dokonce i v Praze je umění. A jak ukázal nedávný průzkum, pro dnešní mladou generaci se slovenština stává málo srozumitelným jazykem. Jako by i mladí chtěli tímto způsobem potvrdit platnost teze, že typickou českou vlastností je nezabývat se pokud možno minulostí a co nejrychleji na ni zapomenout. Možná proto je také mnohým Čechům jedno, jaké nemateriální hodnoty třeba rozvodem ztratili. Stejně jako to bylo jedno jejich pradědům při rozpadu monarchie.
