Češi už nakupují umělecká díla a starožitnosti i na zahraničních aukcích

Briliantový náramek s onyxy za 710 tisíc, kompletní jídelní servis z míšeňského porcelánu za 800 tisíc nebo olej "Apoštol Pavel" od Petra Brandla za vyvolávací cenu milion dvě stě tisíc - i takové exkluzivní položky nabízel nedávný Veletrh starožitností Antique v pražském Mánesu. Vedle toho je možné ve starožitnostech koupit skleničku nebo stříbrnou lžičku za tři stovky. Jaký je vůbec trh se starožitnostmi v České republice? Jaké ho provázejí problémy? A existuje tu už klientela, která umělecké předměty a starožitnosti nakupuje pravidelně? O to se zajímala Milena Štráfeldová:

Starožitnosti v sobě vždy měly cosi výlučného, jejich sběratelství proto po staletí patřilo k výsadám královských rodů, šlechty a vysokého kléru. V 19. století se začalo prosazovat i v měšťanském prostředí a dnes by se sotva našla rodina, která neuchovává alespoň pár starožitných drobností - hrníček, kafemlejnek nebo granátovou brož po babičce. Tak to ostatně bylo i u zákaznice, která si v prodejně starožitností v centru Prahy koupila porcelánovou sošku do rodinné sbírky.

"Mám něco zděděného po rodičích a vlastně jsem byla tak vychovávaná, že jsme chodili po výstavách a líbilo se mi to."

Považujete se za sběratelku starožitnosti?

"To ne, v žádném případě. To jsou spíš věci, které mne zaujmou a taky musí být v určitých cenových relacích. Neodvážila bych se říct sběratelka, to už bych se k tomu musela stavět jinak."

Co ze starožitností máte ráda?

"Vždycky jsou to sošky, Rosenthal, Slavkov, Kodaň, a pár hrníčků."

Při sbírání starožitností vedle estetické a citové hodnoty vždy hraje roli i finanční stránka - umělecké předměty jsou dobrou investicí. Komunistický režim proto jejich prodej bedlivě sledoval a často i kriminalizoval. První volné aukce uměleckých předmětů byly povoleny až těsně před rokem 1989. Jedním z prvních dražebníků byl tehdy Jan Neumann, dnešní jednatel pražského aukčního domu Meissner-Neumann a místopředseda Asociace starožitníků. Ještě po roce 1989 docházelo při dražbách ke kuriozním situacím:

"Když jsem prodával svého prvního Muchu, který udělal přes milion korun, bylo to také na Žofíně, tak ta paní po aukci přišla, tenkrát se ještě nebraly karty, platilo se jen hotově, a měla igelitovou tašku plnou peněz. Byla to dáma ve flaušáku a vítězně pohlédla na sál: prostě ona měla tu igelitku..."

Za zhruba milion korun bylo možno kolem roku 2000 vydražit obrazy Emila Filly, Václava Špály nebo i Rubensova žáka. Současně se ovšem Fillovy Zlaté rybičky prodaly v roce 2000 za 7,3 milionu a Šímův obraz Vejce v r. 2004 za 6,7 milionu. Tří- až pětimilionových částek dosáhla díla Bohumila Kubišty, Františka Kupky, Jindřicha Štyrského nebo Toyen. Její Růžový spektr se například v roce 2002 dosáhl ceny 3,15 milionu korun.

"Byl to rok, kdy byl ještě takový poslední záblesk, sycený velice bohatou a pestrou nabídkou z restitucí, protože se přerozdělovalo. Byli to Waldesové, Moravcové a další. A stále ještě převažovala - zlaté časy - nabídka nad poptávkou. Prostě bylo z čeho vybírat a bylo to zboží nesmírně kvalitní."

Česká moderna je na aukcích stále největším lákadlem. Obrazy českých malířů z 20. a 30. let se dnes draží až za sedm či osm milionů korun. Podle Jana Neumanna je nakupují především úspěšní podnikatelé.

"V poslední době, během pěti šesti let nazpět, se ten trend úplně otočil. To, co jsme viděli v 90. letech, že se braly granátové šperky po babičce a jelo se do Rakouska, tam se koupil plastový magnetofon, případně něco stejně skvělého, to se přivezlo sem - to už zdaleka neplatí. Dnes je situace přesně obrácená, Češi dnes podstatně víc nakupují v cizině a /díla/ dovážejí sem. Kupodivu jsou z nich velice vážení účastníci zahraničních aukcí, protože trh v Německu, v Rakousku, v Itálii prožívá určité zhoupnutí. Tam se prostě tak razantně nenakupuje. Zde v Čechách je řada sběratelů, která má mezi starožitníky konkrétní nákupčí, kteří po celé Evropě a díky internetu shánějí určité konkrétní zboží. A ty věci se už vracejí nazpátek, naštěstí."

Dosud se však v Česku ještě neobjevili mecenáši, kteří by pak umělecká díla věnovali některé z velkých kulturních institucí, například Národní galerii. Výjimkou je podle Jana Neumanna Vladimír Železný, který svou sbírku obrazů české moderny zpřístupnil veřejnosti. Právě případ Vladimíra Železného však podle šéfky Asociace starožitníků Simony Šustkové ukazuje na nedostatky české legislativy:

"Ta jeho kauza a problémy, které měl se zákonem, vyplynuly z toho, že do Čech dovezl velmi významná díla. Já vím, že podle tehdejších měřítek, byť se tvrdí, že omylem, tam asi došlo k přestoupení zákona. Těžko se to soudí. Je to ale přesně to, kdy já jsem celou dobu čekala, že někdo vykřikne do světa, že tohle přeci není možné! To se musí podporovat! Navrací-li se k nám do Čech klasika, díla tak významná a navíc vystavená ve veřejné sbírce, čekala jsem, že toto téma rozkryje někdo jiný než my jako Asociace. U nás ale skutečně neexistuje nějaká podpora státu pro to, aby se investovalo tímto směrem. Aby jak soukromníci, tak významné instituce měli motivaci buď věci kupovat a někam je darovat, nebo je dovážet zpátky do Čech, zachraňovat je a restaurovat. Pro to tady skutečně není legislativní podpora."

Prodej starožitností se ale už v Česku stal dobrým obchodem. Přestože je podle Jana Neumanna český trh jen "malý rybník", jen v Praze existuje téměř šest set prodejen uměleckých předmětů s obratem desítek milionů korun. A jenom na aukcích se za poslední víkend prodala díla za víc než třicet milionů korun.