Češi v Belgii oslavili sté výročí svého spolku

r_2100x1400_radio_praha.png

Sté výročí vzniku spolku Beseda Volnost si minulou sobotu připomněli naši krajané v Belgii. Do Bruselu, hlavního města Evropské unie, ale dnes míří i mnoho lidí z Česka za prací. Jak se rostoucí počet mladých lidí promítá do života české komunity v Belgii, to během setkání krajanů na české misi při Evropské unii v Bruselu zjišťovala Milena Štráfeldová:

Oficiální hosté na oslavě stého výročí založení spolku Beseda
Kolik Čechů a Slováků žilo na počátku minulého století v belgickém Bruselu, se dnes už zjistit asi nepodaří. Z pětadvaceti, které na 26. února roku 1904 do hostince Antonína Trojana v rue de la Putterie sezval Antonín Brož z české besedy Barák v Kolíně nad Rýnem, se jich sešlo třináct. Stačilo to však k tomu, aby založili Česko-slovanský spolek Volnost. Do první světové války stoupnul počet členů na necelé čtyři desítky, válka ale činnost spolku přerušila. Po roce 1918 krajané Besedu Volnost obnovili a meziválečná léta znamenala i rozkvět české komunity v Belgii. V roce 1935 se zde k trvalému pobytu hlásilo 9618 Čechoslováků, z toho asi tisícovka byli tzv. starousedlíci, především horníci. V Bruselu byl tehdy činný Sokol, hrálo zde loutkové divadlo, byla tu i česká škola a knihovna. Za druhé světové války však museli krajané spolkovou činnost znovu ukončit. Po roce 1945 byla Beseda Volnost obnovena a dnes má zhruba osmdesát členů.

"Doufáme, že až se dostaneme do Evropské unie, že těch Čechů v komunitě přibude,"

říká k tomu Alena Staňová, která se do Bruselu provdala a v Belgii už žije deset let. A právě s ní jsem na české misi při Evropské unii v Bruselu mluvila i tom, co Čechy v zahraničí často trápí. Alena Staňová si totiž po sňatku zvolila belgické občanství, a ztratila tak původní české:

Jitka Seitlová
"Belgické občanství jsem si vzala proto, že to je výhodnější při cestách, a hlavně moje děti jsou Belgičani. To zase je pro mne těžké přenést přes srdce, že oni jsou Belgičani a já budu Češka! V případě problémů, které mohou nastat, by řešení bylo komplikované."

Česká legislativa přitom dnes v případech sňatku dvojí občanství neumožňuje. Jak ale krajany v Bruselu ujistila senátorka Jitka Seitlová, o změně se už jedná a nový zákon o občanství by dvojí státní příslušnost pro Čechy v zahraničí měl povolit.

České krajanské komunity ve světě se potýkají s jedním společným problémem - do života spolků se zapojují zpravidla jen starší lidé, mladší generace a děti krajanů už tolik nezajímá. Belgie je v tomto ohledu výjimkou. Do Bruselu přijíždí z Česka stále více mladých lidí i rodin za prací. To je i případ šestatřicetileté Jany Langové, která v Bruselu žije už pátým rokem. Jejího manžela sem vyslala zahraniční firma. Jak se tu podle ní daří mladým Čechům?

"Mladým Čechům se tu myslím žije jednodušeji než jinde v Evropě, protože aspoň podle mne Brusel je město, kde s každým jazykem nějak vyjdete. Belgičani, nebo spíš Bruselani jsou otevření s vámi mluvit anglicky, vlámsky, německy, francouzsky. Není to problém. Pokud člověk ovládá ještě nějaký jiný jazyk než češtinu, tak je to tu mnohem jednodušší než třeba v Německu, kde jsme byli předtím."

Zdeňka Pakoňová de Raat
Předchozí pobyt v zahraničí, jazykové znalosti i to, že v Bruselu žije s celou rodinou, umožnily Janě Langové se v Belgii rychle aklimatizovat:

"Řekla bych, že tím, že máme děti, které vlastně hned začaly chodit do školy a do školek, tak to trvalo hrozně krátkou dobu. V podstatě ta doba, kdy se člověk začne cítit dobře, jako doma, je nějakých pět šest měsíců. Pak už je to fajn."

A byly to právě děti, které Janu Langovou a řadu dalších přivedly ke krajanskému spolku:

"V zahraničí jsme se naučili vlastně začít sami, takže jsme český spolek nehledali proto, že bychom měli sami problémy, ale kvůli dětem. Já, kdybych byla mladým Čechem a neměla děti, tak bych se třeba taky tak úplně s tím spolkem nekontaktovala. To byl u nás na začátku, když jsme neměli děti a byli jsme v zahraničí, třeba v Americe, ten důvod. My jsme se chtěli naučit jazyk a chtěli jsme do té země zapadnout. A když člověk chce zapadnout, tak se musí podle mne na chvilku odpoutat od té své země, aby mohl vstoupit do jiné. To je moje zkušenost. Takže možná u těch mladých lidí tady je to třeba podobný způsob. Ale v momentě, kdy máte děti a najednou u nich zjistíte, že ne úplně dobře ovládají češtinu, tak se člověk zase zpátky vrací ke své zemi, ke svému jazyku a ke své kultuře, protože je nutné."

Na tom, aby její děti znaly dobře češtinu, trvá i Alena Staňová:

"Nejdůležitější je přístup osobní. Když s dětmi nemluvíte česky a když je nenutíte, aby vám odpovídaly, tak z nich nebudou ani poloviční Češi."

Připouští ale, že to nemusí být vždy bez konfliktů v rodině. A kontakt se spolkem, který pro děti pořádá pravidelné akce, na kterých se mluví česky, často ztěžuje i vzdálenost:

"Ono je to komplikované už proto, že ne všichni belgičtí tatínci si přejí, aby se tu děti koupaly v české kultuře. Navíc je to tím, že ty rodiny jsou rozseté nejenom v Bruselu, ale i okolo, a s malými dětmi je komplikovanější zorganizovat akce."

Důkazem toho, že i děti našich krajanů mohou česky mluvit stejně dobře jako malí Pražáci, je desetiletý Antonín, syn předsedkyně spolku Olgy Schmalzriedové. Chodí ovšem do belgické školy:

Děti na setkání belgického krajanského spolku Beseda
To znamená, že tam se učíš francouzsky?

"Jo, i vlámsky."

Takže ty umíš v tuto chvíli takhle hezky už tři jazyky?

"Jo."

A umíš taky česky číst?

"Umím."

Máš doma české knížky?

"Mám."

A kterou třeba máš rád?

"Josef Lada, třeba."

A co se ti na tom líbí?

"Že má takový krásný pohádky."

A umíš nějaká jeho říkadla nazpaměť?

"Neumím."

A umíš nějakou českou básničku nebo písničku?

"Neumím."

A díváš se třeba i na české pohádky na videu?

"Ne, už nedívám."

Už tě to nebaví?

"Ne že nebaví, ale nemám doma televizi."

A jezdíš taky někdy do Prahy, do Česka?

"Jezdím za babičkou."

A kam?

"Do Bělé."

Jak se ti tam líbí?

"Líbí se mi moc."

A chtěl bys tam třeba žít pořád?

"Ne, já vím, že to nejde."

A máš tady další kamarády, kteří mluví česky?

"Jako ve škole?"

Třeba tady ve spolku. Jsou tady i další děti?

"Jsou tady kamarádi, co mluví česky."

A co spolu děláte? Hrajete třeba nějaké hry?

"Jo, hrajeme na honěnou. Potkáme se, když je nějaká sláva, barbecue nebo mikulášská zábava, a tam se potkáme a hrajeme si. Je tam asi šedesát dětí."

Toník Schmalzried se svou znalostí češtiny však může být do jisté míry výjimkou. Jeho tatínek, Američan George Schmalzried, má pro češtinu zřejmě slabost.

George Schmalzried
"Co se mi na češtině líbí, jsou ty ohromné možnosti zdrobnělin, co vůbec neexistují v angličtině. Například strom, stromek, stromeček, a můžete jít dál - stromečíček. A děti, například pro mne nejstarší syn není Martin, ale Martínek, Irenka, Zuzanka, Antoníček. To je možnost, co nemám v angličtině. I když s nimi mluvím anglicky, mluvím spíš napůl česky a anglicky."

George Schmalzried se češtinu začal učit jako samouk až po třicítce, koncem 70. let. V té době už měl za sebou službu v americké armádě v Evropě. Ani díky dalším pobytům - v Moskvě, Vídni a Bruselu - se dnes necítí v pravém slova smyslu jako Američan. Prohlašuje o sobě, že je světoobčan, a to se promítá i do toho, jak se vlastně v rodině Schmalzriedových mluví:

"Mluvíme česky i francouzsky, anglicky. Já bych řekl, že Olinka, moje manželka, mluví nejčastěji s dětmi česky a ony jí odpovídají francouzsky. Já s nimi mluvím anglicky, taky francouzsky nebo česky. Já vím, že moje manželka má velmi ráda svou kulturu, svůj jazyk, češtinu. Vzpomínám si, jak řekla, že může mluvit se svými dětmi jen česky, protože to je od srdce. Řekla, že by nemohla vyjádřit pocity a emoce v jiné řeči než v češtině"

Život v Bruselu je pro mladé Čechy, kteří získali zajímavou a zpravidla i dobře placenou práci v zahraničních firmách a evropských institucích, určitě atraktivní. Zajímalo mne proto, zda ještě vůbec uvažují o návratu do Čech. Zeptala jsem se Jany Langové:

"Určitě, určitě, i kvůli našim dětem. Pořád je vedeme v tom smyslu, že jsme Češi a oni mají Čechy hrozně rády. Vracíme se tam znovu a znovu. Ale máte pravdu, že člověk není prostě stoprocentně doma ani tam, ani tady."