Češi v okolí Novorossijska žijí už téměř půl druhého století
Jmenovaly se Vladimirovka, Borisovka, Glebovka, Mefodijevka nebo Kirillovka. České vesnice na svazích Kavkazu, v okolí černomořského přístavu Novorossijsk. Jméno dostaly především po pravoslavných svatých. Dnes z nich jako doklad tehdejšího českého osídlení zůstala vlastně jen ta poslední, Kirillovka.
Jako první sem přišel agronom a vinař Heyduk, který na svazích Kavkazu začal v příhodném černomořském klimatu pěstovat vinnou révu. Vinařská tradice tu je dodnes, z místního vína se vyrábí i vyhlášené šampaňské. Češi se ale věnovali i pěstování obilí, kukuřice, ovoce a zeleniny, chovali dobytek i koně, byli dobrými řemeslníky. A samozřejmě také muzikanty. V každé české vesnici byla ještě ve 20. letech minulého století dechovka, orchestry mezi sebou dokonce soutěžily. Z Kirillovky pochází Irina Tretyak, předsedkyně tamního krajanského sdružení Mateřídouška:
"Kirillovka je čistě česká vesnice, řekla bych jediná v Rusku, kde žije tak kompaktní české obyvatelstvo. Já jsem se v téhle vesnici narodila, jsem Češka v páté generaci. Můj pradědeček František Kabrda přijel do Novorossijska se svými rodiči v roce 1869. Bylo mu tehdy dvanáct let. A od té doby tam žijeme, několik generací. Můj dědeček, otec, i my a naše děti. Všichni žijeme v Kirillovce. A v celé naší rodině se dodnes mluví česky. Není to ale čistá čeština, nazvala bych ji kirillovské nářečí."
První stavby, které si Češi v Rusku po svém příchodu stavěli, byly velmi často kostely a školy. A bylo tomu tak i v Kirillovce.
"Sami jsme taky měli dokumentaci o Kirillovce, o našem kostele nebo škole. Na začátku 20. století například v Kirillovce postavili kostel. Kirillovka totiž vždycky byla skutečným centrem pro Čechy, kteří v té oblasti žili. A kostel pro ně byl nejdůležitější. A v roce 1910 Češi v Kirillovce postavili na své náklady školu. A v ní se do září roku 1930 působili učitelé z Čech."
Rok 1930 ale znamenal v životě českých vesnic na Kavkaze a vlastně celé české menšiny v Rusku radikální zlom. Stalinská politika národnostním menšinám nepřála. Český učitel zmizel z Kirillovky beze stopy, řada krajanů skončila v gulagu, při stavbě Bělomořského kanálu nebo v Magadanu, při těžbě železné rudy a dalších kovů. Čeština se až do 80. let prakticky neučila. První český učitel Stanislav Rusín sem z Prahy znovu přijel až v r. 2004.
"Za dva roky přijela paní učitelka Blanka Gruntová. Přemýšleli jsme s ní, jak překonat tu propast, která vznikla ve výuce češtiny ve 30. až 80. letech minulého století, kdy české školy, český jazyk i české spolky byly zakázány. A to i v Novorossijském kraji, kde jich dřív bylo hodně. Bývalo tam sedm českých škol. Kostely byly zavřeny..."
Sama Irina Tretyak začala ale děti učit češtinu ještě před příjezdem českých učitelů. První myšlenka na založení české školy v Novorossijsku se datuje od roku 2001, kdy jela do Dobrušky, na měsíční kurz češtiny pro krajany žijící v zahraničí:
"Byla to má první cesta do Česka. Motivací pro mne bylo, aby se české písně v Kirillovce zpívaly co nejlépe. A chtěla jsem pro to něco udělat. A protože jsem povoláním učitelka, vystudovala jsem Institut cizích jazyků, francouzštinu a němčinu, tak mi to bylo hodně blízké. Taky jsem se ale chtěla naučit češtinu včetně správné gramatiky a naučit to i své děti. A pak jsem ještě jela studovat češtinu do Poděbrad. A strašně jsem si přála, aby se děti mohly učit i tam. Pořád jsem na to musela myslet. Přála jsem si, aby taková škola byla i u nás, chyběla mi k tomu ale odvaha. Možná taky sebedůvěra a znalost češtiny. Kurzy v Dobrušce mi ale daly víc sebejistoty. Uvědomila jsem si, že moje čeština není až tak špatná. Musela jsem se samozřejmě zlepšovat v gramatice, protože číst jsem se učila sama, od osmé třídy. Začala jsem učit přímo u nás doma. A základem výuky byly písničky, malé divadelní výstupy, například pohádka Paleček a jeho kamarádi. A takhle jsme pracovali asi rok. Pak v březnu roku 2003 jsem dostala jinou práci. Nebylo to už přímo v Novorossijsku, domů jsem jezdila už jen na víkend. Pokračovat ve výuce už nešlo. Moje děti se ale učily dál."
Z prvních žáků, které Irina Tretyak učila češtinu, jsou dnes už studenti:
"Dnes už přicházejí nové děti, teď jich v Mateřídoušce máme sedm malých a jedenáct starších. Ty starší jsme přestali učit odděleně a spojili jsme je se skupinou dospělých. U nás jsou ve večerních kurzech dvě skupiny dospělých studentů, začátečníci a pokročilí."
Od výuky češtiny pak už nebylo daleko k založení krajanského sdružení. Vzniklo v roce 2006:
"Začali jsme v Kirillovce pořádat oslavy různých svátků, například Mikuláše nebo Vánoce. A na ně začaly chodit děti se svými babičkami nebo s rodiči. Začátkem roku 2006 nám řekl vedoucí Domu kultury v Kirillovce, že když už se u něj scházíme, mohli bychom taky založit klub. Tak jsme se dali dohromady a začali jsme vymýšlet název. A došli jsme k názvu Mateřídouška. Touto baladou začíná sbírka Karla Jaromíra Erbena Kytice. Jedna její část je taková patetická: jestli ses odtrhnul od svých českých kořenů, vzpomeň si na svou vlast...Taky ale mateřídouška u nás roste všude kolem. Takže tenhle název se nám ohromně hodil. Mateřídouška, matčin dech. A protože jsme si dali za úkol spojit starší i mladší generaci a chtěli jsme také dosáhnout toho, aby výuka češtiny pro ně nebyla kurzem cizího jazyka, aby při tom děti našly své české kořeny. Pomoct jim přitom mohly jedině jejich babičky, rodiče a prarodiče, pro které to bylo to nejcennější."
"Když jsme zakládali náš klub, řekli jsme si, že jeho hlavní náplní bude výuka češtiny. A chtěli jsme najít takový způsob výuky, který by spojoval různé generace, aby to bylo zajímavé jak pro mladé, tak i starší lidi. Založili jsme proto dva folklorní soubory. Soubor pro dospělé se jmenuje Kytice. Nejsou to žádní profesionálové, ale sbíráme v něm staré písně, nahráváme je na diktafon a zpíváme je tak, abychom uchovali jejich původní texty i melodie."
Klub Mateřídouška nakonec získal i prostory, kde se jeho členové mohou scházet a kde také probíhá výuka češtiny. Krajané dostali zpět část staré školy, kterou si kdysi sami postavili.
"Dnes je stará školní budova rozdělená. V jedné její části je obchod. A ke škole patřilo ještě takové stavení, kde býval sklad. Díky finanční pomoci české vlády jsme je opravili a teď tam můžeme pracovat. Můžeme tam mít svou knihovnu. Není to velká místnost, 16 metrů čtverečných. Je tam ale teplo, hezky jsme si ji zařídili a od té doby tam můžeme být."
Klub Mateřídouška krajanům umožňuje také dodržovat nejrůznější tradice a obřady.
"Snažíme se obnovit ty, které nám byly dříve blízké, ještě třeba našim rodičům, čtvrté generaci Čechů. Například Tříkrálové koledování nebo masopust. V Kirillovce ale byla například masopustní tradice stínání kohouta. Zakopali ho až po krk do země a pak mu rozbili hlavu. Na svátek Sv. Trojice zase chlapci děvčatům stavěli máje. Tyto tradice my už ale nedržíme. "
O obnovu jedné prastaré tradice se ale zasloužila sama Irina Tretyak. V roce 2002 totiž postihly Kirillovku povodně. Velká voda zničila mnoho lesních studánek a pramenů. A v r. 2006 se Irina s rodinou a přáteli vydala studánky čistit. Bylo to právě na svátek letnic:
"To je ještě pohanský svátek, předkřesťanský, kdy se čistily studánky. U nás se jednotlivé vrchy jmenují podle rodin, které tam žily. A u nás je rokle, která se jmenuje Králova. A my jsme se do té Královy rokle vydali. Šli jsme tam a našli jsme úplně zasypaný pramen. Vyčistili jsme ho a od té doby sem každý rok začátkem června chodíme a studánku čistíme. Pro všechny, kdo jdou kolem. A na zpáteční cestě sbíráme mateřídoušku. Zrovna v té době kvete. To je taková milá, dobrá tradice."
Nedávno přijela Irina Tretyak do Prahy pokřtít knihu, která život českých přistěhovalců na jihu Ruska detailně popisuje. Kniha vyšla v roce 2010:
A v r. 2006 kontaktoval klub Mateřídouška, aby získal pomoc českých krajanů.
"Ministerstvo zahraničních věcí nám doporučilo, abychom se oficiálně zaregistrovali, a mohli tak s nimi uzavřít smlouvu o vyslání učitele. Dali jsme hlavy dohromady, měli jsme z toho ale za začátku obavy. Nevěděli jsme, jestli na sebe můžeme vzít odpovědnost za celý spolek. Pak jsme si ale řekli, že do toho půjdeme. A 16. června 2006 došlo k naší oficiální registraci. A v říjnu jsme svolali první schůzku. A právě tam přijel Vladimír Pokeš. Představil se a řekl nám, že píše knížku o Češích a řekl, že by chtěl provádět výzkum i v Kirillovce a najít tu mezi českými krajany své respondenty."
V r. 2008 už měl všechny podklady ke knize pohromadě. Od samého začátku přitom chtěl, aby tato kniha byla dvojjazyčná. Materiálu v ruštině bylo ale tolik, že jen v ní měla kniha téměř čtyři stovky stran. A kdyby měla vyjít dvojjazyčně, byla by až příliš objemná.
"Náš klub se obrátil na ministerstvo zahraničí a požádal je o finanční pomoc při vydání této knihy. Pomoc jsme dostali a díky dotaci a také příspěvku od sponzora, kterého našel sám Vladimír Pokeš, vyšla kniha v nákladu pěti set výtisků. V r. 2010 byla vydána v Rostově."
V r. 2012 si v Kirillovce připomněli sté výročí založení české školy. Při té příležitosti uspořádali Dny české kultury. Se svým folklorním souborem ale navštěvují i jiné české vesnice v regionu. Vystoupili například v ukrajinském Lobanovu na Krymu, na oslavách výročí tamního kostela.
