Česká fotografie má jméno melancholie
Zkusili jste někdy vedle sebe položit umělecké a běžné fotografie? Podle čeho lze tu kterou fotografii označit za uměleckou? Sama fotografie si o toto označení řekne, tvrdí Pavel Vančát, publicista, překladatel a kurátor nově otevřené výstavy v Klatovech. Výstava rekapituluje nástup "nefotografické" fotografie v českém umění devadesátých let a konfrontuje ji s vývojem české fotografie 70. a 80. let, autorů tvořících na hranici fotografie a výtvarného umění.
Vztah fotografie vůči výtvarnému umění je ještě dnes provázen mnoha nejasnostmi a nedorozuměními, ačkoliv se obě příbuzné i konkurující oblasti dlouhodobě přibližují jedna druhé. Čím více se navzájem blíží, tím výrazněji se ukazují historické, námětové i žánrové souvislosti. Současní teoretici umění nejsou zajedno v definování hranic tohoto "slévání žánrů".
"Problém je v tom, a toho se dotýká i výstava, že si fotografie sama ty hranice stanovuje. Existuje spousta zájmových organizací, institucí, které si samy definici fotografie vytváří. Na jedné straně se pohybujeme mezi fotografy vychovanými v klasických institucích, jako jsou klasické fotografické školy, vystavující v klasických fotografických galeriích, na druhé straně se objevuje řada umělců, kteří pracují s fotografií mimo rámec těchto institucí. Výstava, kterou jsme uspořádali v Klatovech, se snaží jistým způsobem tyto rámce propojit, najít jak odlišnosti, tak vzájemné souvislosti."
V českém, totalitou zasaženém prostředí, rostla fotografie částečně z amatérského podhoubí, nebo v uzavřeném systému škol a výstavních síní. Přesahy a styčné body vůči ostatním uměleckým oborům byly jen řídkým jevem, hlavní proudy, pokud vynecháme reportážní fotografii, se pohybovaly na poli formálních experimentů. Přesto si česká škola fotografie získala pozornost ve světě. Jména jako Koudelka, Kratochvíl, Štreit, Kolář jsou mezinárodně uznávaná, tvrdí Pavel Vančát. Mají tedy fotografie českých umělců v sobě něco typického, čím se odlišují od ostatních? Vančát se domnívá, že takovou otázku dosud kunsthistorikové dostatečně nezodpověděli.
"Každopádně v Čechách je významná tradice Josefa Sudka, který ovlivnil několik generací po sobě. Na naší výstavě je dílo Jana Svobody a dalších jako Jana Hudečka, Ivo Přečka, kde je tato tradice hodně znát. Tato tradice pracuje s věcností a melancholickým přístupem ke světu. Myslím, že melancholie je pro českou fotografii, nebo alespoň pro její část, velice typická. Je to něco, s čím se u jiných národních fotografií příliš nesetkáváme."
Výstava nazvaná Fotografie?? se pokouší nejen vyzdvihnout opomíjené tendence a neočekávané souvislosti, ale i znovu připomenout tvorbu některých méně známých autorů například Petr Faster či Marie Kratochvílová. Koncepce postavená na volné konfrontaci se odráží i v instalaci výstavy. Jednotliví autoři jsou v členitém prostoru galerie postaveni proti sobě, aby výrazně vynikly vzájemné souvislosti i protiklady, prorůstající několik generací české fotografie.
"Pro nás byla důležitá hlavně fotografie, která se zabývá konceptuálním uměním, minimalismem, pozdním surrealismem. Fotografie, které postupem přes konceptualismus (typický pro 60. a 70. léta.) přerůstá do 80. let do sféry volných umění, kde si umělci fotografii přivlastňují jako médium čistě registrační. Přitom tímto registračním médiem vyjadřují pohled, který je proti té klasické fotografii obrácený. Počítá se zrcadlovitostí samotného média."
S kurátorem výstavy Pavlem Vančátem jsme si vybrali dva snímky z výstavy, na kterých lze jednoduše záměr výstavy demonstrovat.
"Tato fotografie pochází z mírně pozdějšího období Svobodovy tvorby, konkrétně z roku 1971. Svoboda zachycuje prostý pohled ze svého bytu, z okna na protilehlou stráň vyplněnou větvemi stromů. Snaží se maximálně věrně zachytit jak ten vizuální dojem, tak prostorový a světelný pocit. Dá se říci, že právě v tom je ta melancholie, která Svobodu provázela po celý život, a která ho nakonec dohnala i k tragickému konci." Druhá fotografie znázorňuje plechovou krabici položenou v nezajímavém, odcizeném prostoru.
"Lukáš Jasanský a Martin Polák jsou považováni za, dá se říci, uštěpačné autory, kteří z fotografické tradice vycházejí, ale zároveň jsou proti ní v opozici. Tato krabice vyfotografovaná dokonalým fotografickým procesem na velký formát, ukazuje jak ten předmět sám o sobě, tak onu vyprázdněnost fotografického zátiší. Ukazuje schopnost zachytit cokoliv metafyzickým způsobem. Na druhou stranu u nich funguje taktéž melancholický přístup. Řekl bych, že zkoumají skutečnost s tím jistým sociálním postižením. Jejich velkým zájmem je zachycování běžných použitých předmětů, které mají někdy až surrealistický nádech s jistým současným nadhledem. Zkoumají platnost klasických fotografických žánrů."
Z autorů sedmdesátých a osmdesátých let, zabývajících se fotografií v novátorském pojetí často na hranici minimalismu a konceptualismu, jsou na výstavě Jan Svoboda, Ivo Přeček, Štěpán Grygar, Jan Hudeček, Marie Kratochvílová, Miroslav Machotka, Martin Stein a Petr Faster. Z tvůrců devadesátých let pak Markéta Othová, Lukáš Jasanský a Martin Polák, Michal Kalhous a Alena Kotzmannová. Celkem výstava zahrnuje přes 120 často unikátních děl, zapůjčených ze soukromých i státních sbírek.
