Česká loutkářská tradice stále živá

Českou loutkářskou kulturu uznává celý svět. Před několika lety ji spolu s tou slovenskou zařadilo UNESCO do Světového seznamu nehmotného kulturního dědictví. Řekli byste, že loutkáři nemohou obstát v době internetu, sociálních sítí a tisíců filmů a pohádek snadno dostupných levně nebo dokonce zadarmo prostřednictvím streamovacích služeb. Opak je pravdou.

Josef Lamka, foto: Břetislav Oliva / Muzeum loutkářských kultur Chrudim

V celé České republice hrají loutkové divadlo řádově určitě desítky souborů, možná spíš stovky. Je problematické je přesně vyčíslit. Mezinárodní loutkářská unie (UNIMA) uvádí, že v Čechách na Moravě a ve Slezsku působí 10 profesionálních loutkových divadel, ale v mnoha městech i obcích pořádají představení amatérská sdružení. Některá pravidelně a soustavně, jiná příležitostně. Tahle tradice stará stovky let v každém případě oslovuje nejenom děti i teď na prahu druhého desetiletí 21. století. Přežila bez ohledu na to, kdo byl u moci a jaké nové pokroky nabízela technologie v podobě pohyblivých obrázků, přenosu zvuku i obrazu. Můžete se o tom snadno přesvědčit v Muzeu loutkářských kultur v Chrudimi, které vede Simona Chalupová:

„Naše stálá expozice je koncipovaná tak, aby návštěvník získal přehled o historii i současnosti tohoto umění. Když sem přijdete, měl byste získat ucelený obraz o tom, jak vypadaly loutky zhruba od 19. až do poloviny 20. století. Vidíte, že loutky se sice vždycky podobaly lidem, ale také obsahovaly velkou míru stylizace.“

Spejbl a Hurvínek - hrdinové mnoha generací

Spejbl a Hurvínek

Skvělým příkladem toho mohou být Spejbl, Hurvínek a ostatní postavičky, které se zrodily v hlavě geniálního plzeňského loutkáře Josefa Skupy. Proslavily se za 1. Československé republiky, přežily nacismus i komunismus. Celý národ se jimi mohl těšit v televizních Večerníčcích vzniklo několik loutkových i animovaných filmů, ve kterých hrají hlavní roli. Ten poslední mimochodem v roce 2017, což ukazuje, že jejich příběhy považuje za velmi potenciální námět i nová generace filmařů. Simona Chalupová lituje v téhle souvislosti jediné věci - není podle ní úplně využitá jejich schopnost parodovat současné společenské a politické poměry, přimět lidi, aby se jim zasmáli a zároveň se zamysleli:

„Dám vám příklad. Když začala německá okupace, snažili se úřady Josefa Skupu umlčet. To, co se snažila hlásat proněmecká pronacistická média, dokázal ve svých představeních zesměšnit. Dochoval se i článek, ve kterém si propagandisté stěžovali, že dvě léta jejich práce dokážou Spejbl a Hurvínek zlikvidovat během jediné hodiny na jevišti. Skupu nakonec zavřeli kvůli poslechu zahraničního rádia. Je vypovídající, že Hurvínka se Spejblem uzamkli na plzeňském gestapu pro jistotu do trezoru. Myslím, že je to krásná ilustrace toho, jak se i nacisté báli jakési nadpřirozené duše těch postaviček. I když samozřejmě tím, kdo jim tu duši vdechl, byl Josef Skupa.“

Muzeum loutkářských kultur, foto: Ivana Krennerová / Muzeum loutkářských kultur

Muzeum loutkářských kultur je mimochodem příspěvkovou organizací Ministerstva kultury České republiky, není tedy jenom nějakou regionální zvláštností. Kromě expozic věnovaných historii tohoto druhu umění v zemích Koruny české se v něm můžete dozvědět o tom, jak se vyvíjelo a vyvíjí i jinde na světě, například v Indonésii nebo v Číně. Muzea loutek, některá víc a jiné méně komerčně zaměřená, najdete i v jiných městech České republiky. Od Plzně přes Prahu až po Brno. Tam ukazují v divadle s příznačným jménem Radost loutky, které si sami vyrobili za víc než sedm desítek let jeho existence. Ředitelem je Vlastimil Peška. Pro neutuchající popularitu loutek nemá jednoznačné vysvětlení:

„Bylo by to na delší povídání. Diváci určitě a naprosto přirozeně přijímají loutky podle věkových kategorií. Dokáží se s těmi postavičkami naprosto ztotožnit zhruba do osmi let. Potom je začínají brát jako hračky. Při představeních pro děti školního věku už proto požíváme kombinaci herců a loutek a stává se z toho z větší části činohra. V představeních pro dospělé už využíváme loutek spíš okrajově, jako určitého dramatického doplňku.“

O tom, že je životný druh umění svědčí i čísla. Hlediště Divadla Radost je v průměru zaplněné z 90 až 95 procent. Prázdná místa přičítá ředitel Vlastimil Peška hlavně náhlým onemocněním nebo změnám plánu na poslední chvíli. Jinými slovy, o diváky nemají v Brně nouzi. Naopak, například v předvánočním období bývají vyprodaní měsíc a víc dopředu. A to je asi nejvýmluvnější svědectví o životnosti loutkářské tradice v Česku.

12 fotek