Česká škola v Heidelbergu: Jak rodiče zachránili výuku pro své děti
Eva Dvořáková se nečekaně stala spoluzakladatelkou české školy v Heidelbergu. Patří v Německu k těm menším. A jak sama říká, „přišli jsme k tomu jako slepý k houslím“. Vše začalo v Karlsruhe, kde její syn navštěvoval českou školu. A paní ředitelka v roce 2017 řekla, že už tu školu provozovat nechce.
"Její vlastní dcera už tam přestala chodit, byly problémy s pronájmem těch prostor. Bez dalšího udání důvodu skončila. My jsme o tu školu nechtěli přijít. Měli jsme takovou hezkou komunitu, která dobře fungovala, a bylo nám to líto, že bychom najednou zničehonic tu školu přišli, takže jsme vzali iniciativu do vlastních rukou a rozhodli jsme se založit školu novou."
Ale ta byla asi jinde.
"Ano, byla jinde. Přestěhovali jsme se do Heidelbergu, což byl samozřejmě problém, protože jsme přišli o pár dětí, které byly z okolí Karlsruhe, a už nehodlaly tak daleko dojíždět. Takže ta škola se trošičku zmenšila, ale na druhou stranu si nás po založení začali hledat rodiče právě z okolí Heidelbergu a myslím si, že jsme se zase dostali zpátky na čísla, která byla před rokem 2017 v Karlsruhe."
Kolik teď máte dětí a kolik učitelů?
"Máme 35 dětí. Jsou tu děti ve školce, pak máme speciální třídy pro první, druhý, třetí, čtvrtý, pátý ročník a potom děti na druhém stupni. Máme šest trvalých vyučujících, kteří u nás učí, a pokud některý vypadne, tak zaskočí někdo z rodičů. Jsme taková škola, kde prostě každý z rodičů musí aspoň jednou do roka něco odučit. Jinak by to nešlo."
Jak často učíte?
"Vídáme se dvakrát do měsíce, takže máme za jedno pololetí asi devět termínů v sobotu od 10 do 13 hodin. Ty menší děti se ještě nechají přesvědčit. Horší už je to samozřejmě s návštěvou druhého stupně, kdy děti začínají mít nějaké jiné zájmy, začínají si uvědomovat, že tou sobotou jsou ochuzeni o nějakou část svého volného času, který by mohly trávit jinak. I v německých školách mají další povinnosti, které vyžadují dlouhé časové přípravy a prostě ta sobotní škola už potom jde trošku stranou."
Vy jste mluvila o dalších mimoškolních aktivitách. Zaujalo mě pouštění draků, protože to už se dneska moc nevidí ani v Česku.
"Proto jsme si říkali, že by bylo dobré to nějakým způsobem obnovit. Máme tam dva, tři tatínky, kteří jsou poměrně dost proaktivní, a sami vyrůstali v nějakých skautských zařízeních nebo skupinách, takže ti jsou vždycky pro každou špatnost. Jako první jsme udělali dílnu, kdy si děti připravují toho draka, nebo jim ukážeme tu teoretickou přípravu a potom se jde někam na louku zkusit pustit jak ty vyrobené, tak i zakoupené, aby děti měly aspoň nějakou formu úspěchu. Pokud by nelítali ti, co jsme si vyrobili, tak abychom prostě mohli pouštět jiné. Připadá mi, že to je taková klasická česká aktivita. Když jsem byla malá, tak jsme pouštěli draky prakticky každý podzim, a byla to standardní výbava každé české domácnosti."
Vím, že se také učíte o jednotlivých krajích Česka a chystáte se to znovu zahájit. Co všechno se o krajích učíte?
"Zabýváme se například nerostným bohatstvím nebo přírodou, krajinou. Pokud třeba učíme Šumavu, tak se nevyhneme tomu, abychom učili o šumavském pohoří, nebo pokud z toho kraje pochází nějaká známá osobnost, jako třeba spisovatel, významný sportovec nebo herec, tak to samozřejmě do toho zahrneme. Hodně jsme se soustředili i na památky UNESCO, protože ty jsou světově známé. Myslím, že by děti určitě měly vědět, že na území ČR se nachází tolik architektonických a dalších skvostů, které jsou na seznamech UNESCO, takže i tímto směrem to šlo."
Myslíte si, že je pro děti výhodou, že Německo je kousek z Česka, nebo naopak, že se jim do té češtiny nechce, když to mají takto blízko?
"My to máme složitější v tom, že se nenacházíme vyloženě v pohraniční oblasti, jako třeba škola v Regensburgu nebo v Drážďanech. My to máme třeba blíž do Štrasburku než do Prahy nebo do Brna, takže právě proto si myslím, že i ta škola je trošku menší. Čím dál od toho českého pohraničí, tak tím míň rodin a dětí se v té oblasti vyskytuje. Výhoda je to v tom, že děti mají dost často intenzivní vazby na ČR, ať je to formou návštěvy babičky s dědou nebo nějaká kratší dovolená s rodiči. To víme určitě, že se tak děje dost často. Takže výhoda je, že to není tak daleko, a děti mají větší kontakt, než třeba děti, které vyrůstají v Americe nebo v Austrálii.
Nevýhoda je možná v tom, že si říkají, že je to docela blízko, proč by se měly učit. Rozhovory s rodiči ukazují, že jejich nejdůležitější motivace je, aby dítě rozumělo, když třeba přijede do ČR, a je na návštěvě u babičky s dědou bez rodičů, aby se s nimi domluvilo, aby se domluvilo s dětmi na hřišti, aby se domluvilo s kamarády nebo zašlo nakoupit. Takže my tu češtinu vyučujeme samozřejmě v rámci nějakého rámcového vzdělávacího programu, máme i učebnice, které jsou s tímto rámcovým vzdělávacím programem kompatibilní, ale v první řadě nám jde samozřejmě o ty komunikační schopnosti dětí."
Jak dlouho žijete v Německu?
"My jsme se s manželem přestěhovali v roce 2003, takže už přes 20 let. Naše děti se tu narodily. My v Německu oba pracujeme, já na Univerzitě v Heidelbergu a manžel pracuje pro softwarovou firmu SAP, takže myslím si, že se asi jen tak do Česka nevrátíme."
Mnohé paní učitelky říkaly, že už někdy loví česká slovíčka, třeba u zvířat. Jak to máte vy v tomto směru?
"My jsme stoprocentní česká rodina, manžel je z Brna a já kousek od Brna. A náš první jazyk, z velké části jediný jazyk, kterým se doma bavíme, je čeština. Samozřejmě jsou situace, třeba když děti něco zažijí v německé škole, tak je to pro ně problém povykládat mi to v češtině, protože ten jazyk, ve kterém to zažili, je prostě jiný. Takže oni nepřekládají a jenom to na mě vychrlí v němčině. Já se snažím to nějakým způsobem korigovat, takže odpovídám česky nebo kladu otázky v češtině."
A vy jste znali němčinu, když jste sem šli, nebo jste se učili tady?
"Já jsem z němčiny maturovala na gymnáziu v roce 1997 a v rámci Erasmus studia na Masarykově univerzitě v Brně jsem byla na jeden semestr v Německu na pobytu v Bochumi. A tam jsem si udělala jazykovou zkoušku z němčiny, kterou jsem tehdy vůbec nepovažovala za důležitou. A udělala jsem to jenom proto, že jeden můj kamarád mě k tomu motivoval, že nechtěl na zkoušku jít sám, tak jsem šla s ním. Asi o tři čtvrtě roku později se ukázalo, že to bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě, protože jsme se přestěhovali do Německa a já jsem mohla začít studovat na německé univerzitě. Myslím, že až teprve tam kontaktem s německými spolužáky na vysoké škole se mi ten jazyk dostal až jako na takovou úroveň, že jsem dneska schopná na té univerzitě učit němčinu já sama další studenty, kteří přichází ze zahraničí a chtěli by v Německu studovat."
Související
-
České školy v zahraničí
Objevte příběhy těch, které za hranicemi Česka budují ostrovy české kultury.
o pořadu
České školy v zahraničí: Víc než výuka
Objevte příběhy těch, které za hranicemi Česka budují ostrovy české kultury.
