České vzpomínky „ambasadora umění“ Jamese Ragana
James Ragan je mezinárodně uznávaný básník, dramatik, scenárista, učitel a esejista, který přednáší básně pro publikum ve vice jak 34 zemích.
James Ragan se narodil v Pensylvánii v Duquesne, předměstí Pittsburghu, rodičům imigrantům z roku 1929 z malé vesničky poblíž Humenného v Československu. Vyrůstal s angličtinou jako druhým jazykem. Získal magisterský a doktorský titul z anglické literatury na Ohio University (1971) a čestné doktoráty na St. Vincent College (1990) a London's Richmond University (2001). V oboru americké literatury a poezie zanechal nesmazatelnou stopu. Ragan přednášel v Organizaci spojených národů, v Carnegie Hall a na řadě mezinárodních scén po celém světě. V roce 1985 byl jedním ze čtyř umělců ze Západu, včetně držitelů Nobelovy ceny Boba Dylana a Seamuse Heaneyho, kteří vystoupili v Moskvě před 8000 diváky a Michaelem Gorbačovem na prvním mezinárodním festivalu poezie. RPI poskytl následující rozhovor.
Po rozdělení Československa jsem natáčel rozhovor s režisérem a producentem Ivanem Reitmanem. Tvrdil, že pokud by se toho jeho rodiče dožili, že by to nedokázali přežít. Jak by to zvládli vaši?
Český prezident Václav Havel ho nazval „ambasadorem umění“.
Nedožili se toho, ale asi podobně. Milovali společnou republiku. Podobně jako mi později přiznal i prezident Havel.
Narodil jste se jako dvanácté dítě ve třináctičlenné rodině. Jak vás to ovlivnilo?
Doma jsme mluvili slovensky. Angličtina byla až můj druhý jazyk. Pomáhali mi ji zvládnout sourozenci. Jako dítě přistěhovaleckých československých rodičů jsem byl ve škole terčem posměchu. Během výuky angličtiny jsem objevil jazyk jako záležitost přežití, zbraň silnější než boj pěstmi. To formovalo můj respekt k síle slova a potažmo k umění poezie jako způsobu, jak zvládnout globální utrpení a předsudky. V raném věku jsem se nikdy necítil „místně“, cítil jsem, že existuji „pro svět“.
Co bylo vaší první uměleckou inspirací?
Za ně vděčím svému otci, farmáři, z něhož se stal ocelář z Pittsburghu, který miloval své housle, a matčině umění švadleny. Vždy rád říkám: "Byli jsme chudí, jen nám to zapomněli říct." Vše se v rodině předávalo po sourozencích, od knih, šatů po baseballové rukavice. Získal jsem akademické/atletické stipendium na Saint Vincent College (BA, 1966), kde jsem jako student psal do studentských novin a díky tomu mi nabídli stáž v redakci časopisu Time. Místo toho jsem přijal grant na práci pro mnichovského nakladatele, abych byl dostatečně blízko k návštěvě a poznávání rodinných míst a historie.
Tam vznikla i vaše knižní sbírka poezie“In the Talking Hours” (1979)?
“Držitel ceny Tony & Peabody Jerome Lawrence ho označil za výjimečnou kombinaci básníka, dramatika a velvyslance umění”
Byla první a odrážela pohled na svět plny konfliktů od Vietnamu přes sovětskou invazi Československa v roce 1968 až po báseň “Aryan Devolution,” věnovanou jedenácti izraelským atletům zabitým teroristy v roce 1972 během olympiády v Mnichově.
Co následovalo v profesním životě?
Koncentroval jsem se na učitelskou kariéru a odysseu hledání, poznávaní štěstí a utrpení ve světě, kterým jsem se věnoval v následujících devíti sbírkách. Věřil jsem tehdy, stejně jako nyní, že umělec musí popíchnout svědomí společnosti a zapojit své zkušenosti a poznání pro úspěchy lidstva na celém světě.
Váš život ovlivnil a inspiroval i český prezident Václav Havel…
Setkali jsme se v roce 1991, když byl pozvaný, aby vystoupil na universitě UCLA. Havel, dříve vězněný disident, chválil můj zakázaný aktivismus v bývalém komunistickém Československu a při osobním setkání napřáhl ruku a řekl mi: „Jsme kolegové.“ Vážím si toho okamžiku. Potom mě pozval, abych každé léto učil jako profesor poezie a filmu v Praze na Karlově univerzitě (celkem 26 let). Bydlel jsem každé léto v jeho domě na Smetanově nábřeží. Užil jsem si tam nejproduktivnější období svého tvůrčího života. Napsal jsem jednu hru a šest knih poezie.
Na universitě USC /University of Southern California/ jste vyučoval ve stopách nejvýznamnějšími hollywoodských tvůrců. Škola chrlí skvělé filmaře už od doby, co tam učili Douglas Fairbanks, Darryl Zanuck, Irving Thalberg atd. Patřili k nim v nedávné minulosti i George Lucas a Ivan Passer. Vyučovali jste nastupující generace filmařů. Měl jste někdy možnost prosadit vlastní nápady?
Určitě. Vždyť jsme měli společný cíl, natočit co nejlepší film. Nikdy to nemohly omezit žádné hranice. Myslím si, že to mohu popsat např. během realizace životopisného snímku Havel. Bylo to pro mne velká pocta, že mě jeho režisér a scénárista Slávek Horák a spolu scenárista Rudolf Suchánek, pozvali jako konzultanta.
V čem jste jim pomohl?
"James Ragan je Peabody."
Jerome Lawrence
Přečetl jsem si původní scénář a doporučil jsem udělat změny. Nádherně napsané stránky Václava, během jeho disidentských let, neměly chybu. Učím scenáristiku a pokládám třetí dějství za nejdůležitější část příběhu, kdy se řeší konflikt. V původním scénáři šlo o setkání s jeho dvěma osudovými ženami v jednu chvíli ve stejném prostředí. To nebylo podle mne správný, aby takhle hrdinu země ukázali, a proto bylo potřeba to rozdělit na intimní chvíle a s každou z nich se snažit pochopit, co to pro ně znamenalo.
Ovlivňoval jste podobně i hollywoodské produkce?
Jenom na začátku kariéry. Scénáristé tehdy byli součástí štábu filmařů v případě, že by bylo potřeba přepsat nějaké dialogy. Vzpomínám si na jedno natáčení, které se mi hodně prodražilo. Film Hranice (1982), režiséra Tony Richardsona v hlavních rolích s Jackem Nicholsonem a Harvey Keitelem, se odehrával v Texasu. Během jednoho z volných večerů jsme se zúčastnili charitativní společenské aukce. Hlavním předmětem dražby byl kostým Miss Texas, v kterém byla později vyhlášena jako Miss America. Jeho cena neustále vzrůstala, ale protože tam byla i má snoubenka Debora, které se zalíbil, dělal jsem machra a hrdinně přihazoval peníze. Všichni filmaři mě podporovali s tím, ať si z vysoké ceny nedělám těžkou hlavu, vždyť jsou tady od toho, aby mi pomohli se zaplacením. Vyhrál jsem! To byl okamžik, kdy všichni zmizeli jako v digitálním triku a já musel šáhnout do vlastní peněženky.
Kam se podle vás bude kinematografie ubírat v příštích letech?
Skuteční kreativní umělci budou vždy v popředí protestů a nesouhlasu proti zastáncům rasové, ekonomické a genderové nerovnosti. Více než kdy jindy budou jejich hlasy a výtvory nezbytné k ochraně morálního standardu pravdy a poskytnutí inspirace nestálým a rozděleným světovým kulturám, včetně naší vlastní, k navigaci po cestách k trvalé svobodě a toleranci.
Kdo to bude ovlivňovat?
Sociální média, ironicky, jsou oblastí, která představuje největší test pro naše povědomí, a to nejen kvůli podvratným zásahům dezinformací, ale i na jemnější úrovni, protože se více a více posouváme směrem ke zmenšenému pocitu v našich sociálních interakcích.
Například?
Lidé žijí s očima upřenýma do obrazovek chytrých telefonů, místo aby viděli hodnotu komunikace tím, že odhrnou závoj a otevřou se prostřednictvím přímého „osobního“ dialogu s rodinou, přáteli i cizími lidmi, když se naskytne příležitost.
Jak to bude možné řešit?
“Na počátku bylo slovo …….a svět.”
Osobní zkušenost: Seděl jsem v londýnském podzemní dráze a napočítal jsem 11 cestujících sedících naproti mně a jejich oči a prsty manipulovaly se smartphony. Tiše jsem se zasmál. Vypadalo to, jako by je režisér inscenoval jako voskové figuríny, přikovaně shlížely dolů a ignorovaly své sedící sousedy. Do vagonu vstoupila mladá dívka, usmála se a posadila se vedle mě. Naklonil jsem se a požádal ji, aby se podívala naproti nám. Okamžitě se tomu pohledu zasmála a zeptala se, jestli jsem Američan na návštěvě Londýna. Odpověděl jsem, že ten večer budu číst svou poezii v divadle Pentameters. Nadšeně odpověděla: „Miluji divadlo, miluji poezii! Můžeme já a moje sestra přijít?" Zařídil jsem lístky. Po show se ke mně přidala. Dozvěděl jsem se, že studuje na Oxfordské univerzitě. Za méně než šest měsíců mi se svým přítelem domluvili přednášku v Oxfordu. To ilustruje sílu osobní komunikace v její roli inspirující „komunity“ a přívalu štěstí.
Na čem právě pracujete?
Dokončil jsem další knihu, už dvanáctou. Jde o výběr pro mě důležité poezie a divadelní verzi hry „Commedia“, která se hraje na světových scénách.
James Ragan cestoval a pracoval po celém světě. 25 let byl ředitelem programu Professional Writing Program na University of Southern California a také recenzentem knih pro Los Angeles Times. Jeho básně byly přeložené do 15 jazyků a vydané v 35 antologiích. Je také autorem 12 knih poezie včetně In the Talking Hours, Womb-Weary, The Hunger Wall, atd.
