Česko a Evropská unie: Od euforie k realismu
Dnešní historická rubrika má poněkud jiný charakter než obvykle, i když ne zcela. Herbert Brynda hovořil s politologem Zdeňkem Zbořilem o tom, jak se po roce 1989 vyvíjela jednání ČR s Evropskou unií.
Po listopadu 1989 se v tehdejším Československu začalo téměř okamžitě hovořit o vstupu do Evropské unie jako strategickém národním zájmu. Přestože tehdy Československo podepsalo Asociační dohodu s Evropskými společenstvími již koncem roku 1991, rozdělení společného státu načas oddálilo jednání s unií a navíc se těžiště priorit přesunulo ke členství v Severoatlantické alianci.
"Existuje české přísloví: Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše. A mnoho řadových občanů i významných politiků České republiky se domnívalo, že vstup do Severoatlantické aliance je zárukou demokracie a dalšího demokratického vývoje. My tedy teoreticky víme, že to není zcela správná úvaha, ale emocionálně je naprosto legitimní. Ta obava z Východu, ať už jsme ten Východ vnímali jako znovuonbovený zájem Ruska ve střední Evropě, nebo chaos či heterogennost východního světa, ta byla naprosto normální a zřejmě ji sdílela velká část obyvatel České republiky. Ale zdá se, že vstup do Severoatlantické aliance byl chápán jako první postupný krok nějaké větší integrace se Západem,"
říká politolog Zdeněk Zbořil. O vstup do Evropské unie neusilovalo jen Česko a Slovensko, ale bezmála všechny postkomunistické země. Podle Zdeňka Zbořila však neexistuje něco jako specifická česká cesta do EU:
"Problém nebyl na straně přistupujících nebo kandidátských zemí, ten problém byl na straně členských zemí Evropské unie. Ony skutečně nevěděly, co ten případný "velký třesk" může způsobit. Vždyť se ze začátku hovořilo pouze o přistoupení České republiky, Maďarska a Polska, pak byl seznam rozšířen o Slovinsko a Kypr, potom o pobaltské republiky a nakonec jsme se zastavili na nějakém v podstatě fiktivním čísle deseti zemí. Opravdu nevím, proč by Srbsko nebo Chorvatsko nemohlo být členem Evropské unie, když jím může být Kypr. Ale skutečně na začátku toho integračního procesu ve východní Evropě se zdálo, že některé země mohou přistoupit dříve, některé později a staly se z toho jakési závody. Velmi dobře se pamatuji, že jedním z důvodů rozdělení Československa byla nejen rychlejší transformace ekonomiky a ekonomických institucí, ale i vstup do Evropské unie. Tento vstup byl chápán jako závody. To bylo v letech 1993-1994 a považuji to za velmi iracionální. Postupně se tento přístup vyvinul směrem k evropskému realismu a ta přepjatá očekávání, jak se zvyšovalo poznání fungování evropských institucí, byla nahrazena realističtější skepsí."
Jedním z hlavních inspirátorů "vstupních závodů" byl tehdejší předseda vlády a nynější prezident Václav Klaus. Jak by se dal zhodnotit postoj Václava Klause k Evropské unii?
"Chování a myšlení Václava Klause ve vztahu k Evropské unii a Evropským společenstvím téměř opisuje ambivalentní vztah české veřejnosti a občanů České republiky k Evropské unii. A také to jeho poslední prohlášení, že neřekne, jak bude volit, je toho výrazem, protože to nejenže nechává na vůli voličů, ale on vlastně říká, pokud to bereme upřímně, pokud to není politické taktizování, že se každý z nás v tom posledním okamžiku rozhodne sám za sebe a potáhneme za sebou těch deset let rozhodování, zda v té Evropské unii máme být. Stejně pak musíme každý individuálně říci: Já tu Evropskou unii beru, nebo neberu, včetně Berndta Posslta a Edmunda Stoibra,"
soudí politolog Zdeněk Zbořil, podle něhož největší zásluhy o vstup Česka do Evropské unie měla menšinová sociálně demokratická vláda a její představitelé:
"Nejvíc pro vstup do Evropské unie udělala Zemanova vláda, zejména pak tři lidé: ministerský předseda, ministr zahraničních věcí a ministr obchodu a průmyslu. Domnívám se, že je úplně zapomenutá role ministra Grégra, což byl člověk vysmívaný kvůli svému věku a orientaci na atomovou energii, ale zapomínalo se, že ten atomový program je podstatnou součástí energetické soudržnosti Evropské unie. Bez ohledu na to, jestli měli nějaké krátkodobé politické cíle, všichni tři měli dlouhodobý politický cíl. Možná, že ta motivace byla odlišná, možná, že jedna byla výrazně ekonomická a druhá výrazně politická. U Miloše Zemana byla ta motivace bytostná, on nikdy neuvažoval jinak, pro něho byla otázka vstupu do Evropské unie byla vyřešena nejpozději na podzim roku 1992. Rozdíl mezi vládou Miloše Zemana a Vladimíra Špidly je v tom, že Zemanova vláda nastartovala ten jednoznačný příklon k evropské integraci a ke vstupu České republiky do Evropské unie, zatímco Špidlova vláda si ze vstupu do EU udělala politický program. A dokonce tmelící prvek té velmi nesourodé aliance."
